Délský potápěč

Pjotr Arkaďjevič Stolypin

Autor: Spencer J. Quinn

Vysoký muž  se nesl s  hrdostí, pohledný, sebevědomý ve svém dobře padnoucím lehkém bílém redingotu. Přestože působil málem královsky, car to nebyl – byť jako premiér k tomu neměl úplně daleko. Přesto měl kolem sebe Pjotr Stolypin jen nepočetnou osobní ochranku, když se 14. září 1911 vydal do kyjevské opery. Jeho vztahy s carem v poslední době trochu ochladly, neboť trval na tom, aby místní vlády v západních guberniích (tzv. zemstva) kontrolovali Rusové, nikoliv vlivní polští velkostatkáři. Odcizoval se také carevně, hlavně pro svůj chlad k jejímu velkému příteli Rasputinovi.

Přesto se díky svému nanejvýš úspěšnému působení v křesle ministerského předsedy cítil v bezpečí. V jeho milovaném Rusku se dařilo hospodářství i lidem a hrozba revoluce, která Romanovce dlouhá léta strašila, se zdála být zažehnána. I přízrak války jako by se rozptýlil, vždyť Stolypinovi se nedávno podařilo přemluvit cara, aby nenařizoval mobilizaci proti Rakousku-Uhersku kvůli banálnímu sporu na Balkáně. Zahraniční politika pro něj byla tak snadná – nikdy nedokázal pochopit, proč v ní ostatní tolik tápou. Jak nám říká Alexandr Solženicyn ve svém Srpnu 1914:

Byl na vrcholu svých sil i moci a jeho mladistvý elán prostupoval celou vládou. Nic neskrýval, stál celému Rusku na očích a nenechával za sebou žádná temná místečka, odkud by mohly vzklíčit pomluvy. Dostával tak svému příjmení (столб, stolp – sloup), skutečný pilíř ruského státu. Dokázal se stát středem ruského života jako žádný car před ním.

Continue Reading

Yuval Noah Harari (*1976), autor mj. bestsellerů Sapiens a Homo Deus

Autor: Jim Goad

Potrhlý Izraelec Yuval Noah Harari je rasista v tom nejryzejším slova smyslu: jako cestu kupředu vidí eliminaci celé lidské rasy.

Zatímco se řada z nás do roztrhání těla snaží zastavit velkou výměnu, Harari s málo skrývaným uspokojením hovoří o náhradě rozsahu nesrovnatelně masivnějšího – tedy druhu Homo sapiens přístroji a algoritmy, které je uvádějí do pohybu.

Harari – ušatý, připlešatělý, obrýlený Žid a vlivný člen Světového ekonomického fóra Klause Schwaba – v roce 2017 napsal esej „Vznik třídy nepotřebných“ (The rise of the useless class), kde předpovídá tak prudký rozvoj umělou inteligencí poháněné automatizace, že vznikne početná „nepracující třída“, která nebude mít na práci nic jiného, než se neobřadně odebrat na smetiště dějin:

Nejdůležitější ekonomická otázka 21. století dost dobře může znít: Co udělat se všemi těmi nadbytečnými lidmi, až budeme mít k dispozici vysoce inteligentní, nevědomé algoritmy, kterou budou umět vykonávat většinu činností lépe než lidé? (…) 99 % lidských vlastností a dovedností je při výkonu většiny moderních zaměstnání jednoduše nepotřebných. (…) V 21. století dost možná budeme svědky vzniku ohromné nepracující vrstvy: lidí bez jakékoliv ekonomické, politické nebo snad umělecké hodnoty, kteří k prosperitě, síle a slávě společnosti nepřispívají vůbec ničím. Tato „třída nepotřebných“ nebude „jen“ nezaměstnaná, ale přímo nezaměstnatelná.

 

Continue Reading

El Mirador – ztracené májské město v Guatemale na letecké fotografii

Autor: Mars Ultor

Archeologické objevy posledních dvaceti let narušují zavedenou představu, že vše podstatné již bylo dávno nalezeno a vykopáno v devatenáctém století, nic zásadního už se nikdy neobjeví, a základní postuláty už zbývá jen dopilovat kvantitativními či statistickými metodami. S rozvojem metod dálkového průzkumu a postupem infrastruktury do pouští a pralesů v zemích třetího světa se ukazuje, že převratným objevům v archeologii ještě zdaleka není konec.

Ztracená májská města v džungli. Když jsem před lety trochu zabýval archeologií, byl největším hitem dálkový průzkum pomocí technologie LIDAR umožňující skenovat reliéf zemského povrchu přes vegetaci, vytvářet digitální modely zalesněného terénu a dokonce i skenovat mořské dno. Tímto způsobem byly jen ve střední Evropě zachyceny řádově stovky pravěkých a raně středověkých objektů. Říkal jsem si už tehdy, jaké výsledky by asi přineslo nasazení této technologie ve středoamerické a jihoamerické džungli.

Continue Reading

Říšský znak v chrámu

První část

Autorka: Juliana R.

Stopy Byzance

Řekové na svých domech rádi vyvěšují vlajku národní, modro-bílou. Na tu byzantskou, tedy žlutou s černým korunovaným orlem o dvou hlavách, je běžné narazit hlavně v kostelích či na nich. (Dvojhlavý orel samotný tvoří neodmyslitelný motiv jejich interiérů.) Ve všední den i ve svátek hlásají chrámové vlajky Byzance dvojjedinost pravoslaví a řeckého národa, jež se stala doktrínou v posledních staletích říše. Nijak zvlášť mě proto nepřekvapilo, když jsem na den Nezávislosti – 25. března – v kostelíku na athénském pahorku Pnyx viděla modro-bílou vlajku s nápisem Ελευθερία ή θάνατος rozpjatou mezi dvěma paškály. Heslo, znamenající „Svoboda, nebo smrt“, vzniklo za války proti Turkům. Žlutá byzantská vlajka pak visela vedle národní na průčelí téhož kostelíka. Jakkoli se levice snaží o odluku, církev a národ jsou dvě strany jedné mince. Právem básní Kavafis:

Continue Reading

„Němci Němcům“, „Čechy Čechům“; to vadí, skoro jako „nemít srdce“, jak zpívá Z. Svěrák. Proč tolik nevadí „Ukrajina Ukrajincům“, „Izrael Židům“ nebo „Somálsko Somálcům“, je otázka, která je ovšem v rámci této problematiky sama o sobě už spíše odpovědí…

Autor: A. J. Tůma

Nedávno Česká televize s chutí připomněla výročí útoku na cizince v Rostocku, kde v roce 1992 „pravicoví extremisté a neonacisté“ napadli ubytovnu žadatelů o azyl a vietnamských gastarbeiterů. Reportáž vyzněla tak, že Německo se stydí za tyto výjevy z hluboké a temné minulosti. Panelák, v němž byla ubytovna, má dnes status památky. „Živly“ tehdy napadly ubytovnu kamením a zápalnými lahvemi. Úřady byly nejvíce zděšeny přístupem místních obyvatel, kteří akci provázeli potleskem a skandováním: „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“.

Při soudním procesu na Slovensku byl odsouzen a zbaven funkce politik Kotleba za použití číslovky, jejíž část měla symbolizovat větu: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti“. Případ vyvolal pochyby o justici, která kriminalizuje používání nějaké číslovky, ale stranou zůstalo skutečné meritum celé věci, které teprve je, jak se dnes česky říká, mega-absurdní. A totiž fakt, že jeden bílý muž odsoudil jiného bílého muže za jeho názor, že bílé děti by měly mít budoucnost. Samozřejmě jde o projev struktury, která už je vnitřně ztrouchnivělá a rozpadlá a čeká jen na silnější závan větru, aby ji definitivně obrátil v prach.

Continue Reading

Poté, co rozlišování přestalo, máme sice exkrementy v galeriích, za to mír a stabilitu.

Autor: Stanislav Komárek

Vždy jsem měl neobyčejně dobrý vztah k tradici německé či lépe řečeno kontinentální biologie a byl jsem rozmrzen jejich zánikem a převrstvení mnohem plošší a myšlenkově chudší anglosaskou koncepcí. Bylo mi sice jasné, že takové biologické koncepce, v nich vzrostla řekněme Portmannova přírodní estetika či Lorenzova klasická etologie, byly jakýmsi způsobem nutně zakořenily v německém myšlení jako celku a po jeho selhání a diskreditaci poslední válkou postupně uschly jaksi „nutně“, nenapájeny už z původních zdrojů. Po vzoru věřících všech denominací jsem si však vždycky říkal, že základní koncepce byla správná a jen politováníhodné deformace a excesy ji překroutily a zničily. Bylo třeba cesty do malajských pralesů, abych si tam uvědomil, že chyba byla hlubší, že evropský a německý vývoj spěl k oběma válkám a nacismu zákonitě a německé myšlení zaniklo po právu, byť Portmann či Hesse nejen nikoho neplynovali, ale ani k tomu sebevzdáleněji nikoho neponoukali.

Kulturní úpadek, potlačující, byť nezáměrně, špičky v umění i naukách, oplošťující jazyk a roztáčející jen potleskoměry a registry průměrnosti, je přece jen menším zlem, protože zajišťuje v zemi pokoj, byť poněkud nahnilý, a nikoliv neustálý svár (ten se, lépe řečeno, vyžije v „pěně dní“ a nemusí potrefovat větší hlubiny a být znovu „otcem všech věcí“). Z tohoto důvodu už mi nepřijde líto, že jsem se se svými žáky za několik málo dekád přesunul do kategorie podobající se studiím o klasickém Řecku: Také se zabýváme již mrtvým korpusem spisu v jazyce, kterému skoro nikdo nerozumí, který obsahuje sice mnoho zajímavých myšlenek, ale stává se nepochopitelným i v zemi, kde se tímto jazykem či jeho pozdějšími stádii dosud mluví.

Continue Reading

Indoevropská tradice

Autor: Karel Veliký

O nové publikaci Délského potápěče s podtitulem „kořeny naší identity“

Na zadní straně obálky stojí: „Identita není žádná nedotknutelná esence, ale dynamická substance: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje měnit se naším svébytným způsobem.“ Je to známá definice Alaina de Benoista. Ale když takový Jiří Sádlo kdesi – a v úplně jiné souvislosti – říká: „Musíme se snažit bránit ne stav, ale styl změn,“ je to vlastně totéž.

Jistěže je kontinuita (bez níž není identity) klenoucí se přes tisíciletí do prehistorických hlubin jakousi konstrukcí, resp. rekonstrukcí, jako celá indoevropeistika. Jsme, coby „lid“, pochopitelně mnohem přímějšími dědici těch tragikomických postaviček, jak nám je vykreslují romány Kunderovy, Škvoreckého, Párala nebo Hrabala, paměti Černého, eseje Effenbergera, verše Diviše, než onoho urostlého válečníka z antické vázy datované do 6. či 5. století př. n. l., jehož kresba zdobí titulku. O tom mj. svědčí např. zdejší dodnes takřka masová obliba Suchého tingltanglů, „divadélek malých forem“, živost cimrmanovského fenoménu…

Continue Reading

Agia Sofia

Autorka: Juliana R.

Mezi básněmi Konstantina Kavafise se nachází i jedna s názvem „Návrat z Řecka“ (1914). Dva mladí Heléni odkudsi z Asie v ní právě vpluli do domácích vod, a tak je skličuje stesk po evropské pravlasti. Aby svého přítele utěšil, vykládá lyrický subjekt o zvláštním charakteru mimoevropského řectví.

„Řekové jsme i my – co jiného bychom byli? –
avšak s láskami a city Asie,
avšak s láskami a city,
které jsou Řekům cizí“.

Poesie Konstantina Kavafise je bytostně řecká, ale nestává se tím cizí pro ostatní národy. Právem volá jiný básník, Percy B. Shelley: „Všichni jsme Řekové!“. Stejně jako Kavafisovi mladíci, snažím se i já po „Návratu z Řecka“ (totiž ze studijního pobytu v akademickém roce 2021/22) utřídit myšlenky. Každý Evropan je do jisté míry Řekem, avšak s ještě jinými, neřeckými „láskami a city“ – pročež je v Řecku trochu doma a trochu není. Následující fejetonové „obrázky“ se pokoušejí zachytit několik ze zvláštností, odlišností, svérázností Hellady. Víc než na čem jiném se zakládají na pozorování, prožitku a rozhovorech s domorodci. Jistěže z každé autopsie plyne nebezpečí zkreslení, a proto si nekladou nárok být čteny nekriticky. Přejí si být toliko črtou, myšlenkou a někdy trochu i reportáží.

Continue Reading

Kulminace lidské vlny už je na dosah ruky?

Autor: Josh Zumbrun 

Ještě někdy letos – vlastně to může být každým dnem – má počet obyvatel naší planety překročit osm miliard. OSN zvolila datum 15. listopadu, ale s nějakou větší přesností to vědět nemůžeme.

Od 60. let 20. století, kdy světová populace překonala hranici tří miliard, trvalo dosažení každé následující miliardy jen něco málo přes deset let, proto se jistě mnozí domnívají, že i devítimiliardová kóta a velký, desetimiliardový milník, budou nevyhnutelně dosaženy v poměrně brzké budoucnosti. K těmto závěrům ostatně dospěly i nejaktuálnější demografické projekce OSN i amerického statistického úřadu.

Zatímco ale překračujeme metu osmi miliard lidí na zemi, měli bychom se vážně zabývat i možností, že hranice deseti – nebo dokonce i jen devíti – miliard ve skutečnosti prolomena nebude a hlavní globální demografické problémy blízké budoucnosti se budou odvíjet od vymírajících států, stárnoucího obyvatelstva a ztenčující se dostupnosti pracovní síly spíše než od nekonečných, stále početnějších mas.

Continue Reading

Jdeme s Říší!

Autor: Václav Jan

Část první, druhá, třetí, čtvrtá a šestá.

Heydrich byl v logice doby a vlastního světonázoru přirozeným představitelem moderního pangermanismu. Pangermanismus, který počítal s německým ovládnutím střední Evropy jako nezbytnou podmínkou přežití německého národa a existence Německa jako velmoci, dominoval německému politickému myšlení už od konce devatenáctého století, a v intuitivní rovině mnohem dříve. Teprve po r. 1933 mělo ovšem Německo takovou moc a vnitřní jednotu a vůli, že tyto ambice mohlo proměnit v geopolitickou realitu. Z jednotlivých důrazů, které pangermanismus v různých fázích vývoje akcentoval (ekonomický, mytologický, etnický, kulturní, nacionální či imperiální), dominovalo v Třetí říši primárně hledisko rasové. Ne nadarmo se mluví o hitlerovské „biopolitice“, cílící na změnu samé podstaty vnímání lidské existence a proměnu jeho myšlení a podstatu bytí. Lze říci, že po velké válce a rozpadu tradičních mocnářství nastal v evropském myšlení zápas o budoucí podobu civilizace a úlohu individuality v ní. Tutéž potřebu jako hitleristé, tedy proměnit samotné základy vnímání člověka, měli a mají i jeho ideoví protivníci; ti ovšem na rozdíl od něj měli po své vítězné válce dostatek moci, času a prostoru svoje představy naplnit, a vymodelovali tak prostředí, v němž žijeme své evropské životy dnes. Z porážky konkurence v tomto radikálním koncepčním střetnutí o podobu lidství v západním myšlení čerpá sílu dominantní ideologie poválečného Evropy, která stejně radikálně požaduje změnu role člověka v civilizačním uspořádání i přírodním rámci, ale je založená na přesně opačných hodnotových východiscích a cílech.

Díky své víře v biologickou, rasovou podstatu politiky byl nacionální socialismus k Čechům v určitém ohledu příznivější, než „čistý“ německý nacionalismus. Tradiční německý nacionalismus se projevoval k Čechům velmi nesmlouvavě a s brutálními ambicemi, a to tradičně a napříč německou společnost bez ohledu na politické přesvědčení.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Budoucnost určí silné a svrchované civilizační pospolitosti

Lorenzo Maria Pacini přináší rozhovor s Alexandrem Duginem o tom, jaký svět nás čeká po ukončení „zvláštní vojenské operace“ na Ukrajině v důsledku následných geopolitických změn.

Alexandře Geljeviči, současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou mění globální geopolitické uspořádání multipolárním způsobem. Jaká bude podle vás mezinárodní architektura – řekněme za pět let – až boje skončí? Co přesně se změní, jaké mocenské poměry na světové šachovnici vzniknou a/nebo se nakonfigurují?

Nejprve se vytvoří systém tří pólů. Každý z nich bude mít svou vlastní oblast odpovědnosti, svou vlastní rezervní měnu, svůj vlastní soubor kulturních hodnot a svou vlastní nezávislou strategii.

Nevznikne jedno normativní lidstvo (jako projekce liberálního Západu a jeho norem a pravidel), ale tři. Nikoli jeden liberální řád založený na západních pravidlech, ale tři různé civilizační řády – s různými ideologiemi. To bude zdrcující rána globalizaci.
Continue Reading

Jaký asi smysl má hodnotová soustava, neumožňující lidské skupině přetrvat?

Autor: Jiří Hejlek

Na maličké ploše, která je nám dnes k dispozici, nelze naši úvahu začít ani stručným nástinem předběžného porozumění tomu, co je to jazyk, co je to slovo. Omezím se na konstatování, že jazyk nechápu jako konvencionální systém znaků, jak ho zjednodušeně pojímá strukturální lingvistika, nýbrž jako původní antropologický fenomén. Toto pojetí můžeme studovat již u Aristotela a z myslitelů novějších, jejichž díla byla přeložena do češtiny, odkazuji na studii Maxe Schelera „K ideji člověka“. Pro dnešní úvahu by mělo stačit obecné intuitivní chápání řeči a jazyka.

Na druhé straně asi všichni rozumíme tomu, co to je feminismus neboli genderismus. Na tomto místě nebudu tento jev jako takový hodnotit. Pouze se budu v úvodu snažit uvést jej do dějinných souvislostí. Feminismus vznikl jako jedno z emancipačních hnutí, která čerpají svůj nárok z myšlenky všeobecné lidské rovnosti. Dlouho byl souputníkem socialismu a je i nadále poháněn revoluční energií. Nyní již necestuje po světě pod vlajkou socialismu, nýbrž pod vlajkou nové revoluční ideologie, globálního humanismu. Postmoderní ráz této ideologie spočívá mimo jiné v tom, že její jednotlivé složky netvoří propracovaný a souvislý celek, nýbrž téměř chaoticky se kupí jedna na druhou. Bez ladu a skladu se na jedné hromadě s feminismem nacházejí ekologismus, homosexualismus, vegetarianismus, pacifismus, multikulturalismus apod. Nicméně existuje jakýsi střechový jev, který se snaží spojit všechny ty různorodé prvky, a tím je politická korektnost. Ukazuje se, že to je právě jazyk, který je pro vyjmenované různorodé jevy společným prubířským kamenem.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guatarri kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy jako strašák. Kapitál je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc“, skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly“. Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě žádného transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Podoba a limity kapitalismu nejsou předem dané, tento systém je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou vstřebat a metabolicky přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guatarri, je „pestrobarevnou směsicí všeho, co kdy existovalo“, kuriózním hybridem ultramoderního a archaického. V době, kdy Deleuze a Guatarri pracovali na dvou svazcích Kapitalismu a schizofrenie (česky vyšel jen druhý svazek – Tisíc plošin v nakladatelství Herrmann a synové, 2019, pozn. DP), se ještě mohlo zdát, že se tendence kapitalismu k deteritorializaci* omezují především na finančnictví a že kultuře naopak dominují tendence k reteritorializaci.

Continue Reading

Zítra ráno vstanu a vyskočím z 18. patra aneb neštěstí nechodí po horách, ale po oponentech izraelské politiky, jako byl třeba James Forrestal…

Předchozí části série si můžete přečíst zde: 1), 2), 3), 4), 5), 6) .

Podivná smrt Jamese Forrestala a další mrtví

Jakmile si člověk připustí možnost, že za vraždou prezidenta Johna F. Kennedy stál s velkou pravděpodobností Mosad, vyvstává u něj potřeba přehodnotit celé jeho porozumění amerických poválečných dějin.

Atentát na JFK byl dost možná nejslavnější událostí druhé poloviny 20. století, která vyvolala skutečnou smršť rozborů v médiích i horečnou činnost investigativních novinářů, kteří alespoň na první pohled prozkoumali okolnosti vraždy do nejzazších podrobností a zákoutí. A přesto se dlouhá tři desetiletí od osudných výstřelů v Dallasu neozval ani jediný hlásek obvinění vůči Izraeli a v průběhu pětadvaceti let od vydání Piperovy průlomové knihy v roce 1994 proniklo do anglicky psaných médií jen naprosté minimum z jeho analýz. Jestliže mohl takto obrovsky zásadní příběh zůstat tak dlouho ukrytý, klidně nemusel být první ani poslední.

Pokud museli bratři Kennedyovi skutečně zemřít kvůli ostrým neshodám v otázce naší blízkovýchodní politiky, rozhodně nebyli prvními významnými západními vůdci, kteří takto skončili, zejména v předchozí generaci, která se zapojila do vyhrocených bitev doprovázejících vznik izraelského státu. Všechny běžné učebnice dějepisu mluví o incidentech, při nichž sionisté ve 40. letech zavraždili britského lorda Moyneho a mírového vyjednavače OSN, hraběte Folke Bernadotteho, jakkoliv o nezdařených pokusech o odstranění prezidenta Harryho S. Trumana a britského ministra zahraničí Ernesta Bevina v téže éře zpravidla mlčí.

Continue Reading

Petr I. Veliký

Kapitolu z Posvátných monster Eduarda Limonova publikujeme coby příspěvek k výkladům počátků evropeizace, resp. modernizace Ruska…

Vysokánský chlap s úzkými rameny a širokým pasem, jehož tvář zdobí důstojný knír. Malinká hlavička (v tom má můj kamarád Šemjakin úplnou pravdu), tělo hromotluka a mysl ambiciózní až šíleně. Z jeho doby se dochovalo množství dokumentů, takže je možné posoudit, jaký byl doopravdy.

Pro zahraniční diplomaty v Moskvě to byl svérázný syn pluku. Budoucí car se pohyboval mezi cizinci celé dětství. A dobře dělal. Ruský život té doby byl jako stojatá voda v rybníku, hnijící, odporný a zaostalý, úplně jako dnes. A to i život bojarů. Tak to ostatně bývalo odjakživa, že ryba hnije od hlavy, od bojarů, kteří teprve před dvěma sty lety přestali být feudálními bandity, kontrolujícími v čele ozbrojených družin svá hájemství, a najednou seděli a potili se v kožiších ve státní službě: stali se z nich úředníci. Pomlouvali, hádali se, tloustli a kradli. Petr už jako malý kluk utrpěl šok (ve třídě charkovské základní školy č. 8 nám o tom vyprávěla naše vytáhlá zrzavá učitelka, které jsme přezdívali „koště“), když na vlastní oči viděl, jak střelci, poštvaní bojary, zabili jeho příbuzné, přímo v Kremlu, na carském schodišti a v carských komnatách, takže měl střelcům a bojarům co oplácet. Střelce později přikázal oběsit na zdech Kremlu a Novoděvičího kláštera přímo před oknem komnaty své sestry, carevny Sofie. A bojary ponižoval celý život.

Continue Reading

Let’s Go Brandon!

Poznámka Délského potápěče: Než se začtete do sžíravé kritiky člověka, co v současnosti vystupuje jako prezident Spojených států, doporučujeme vám přečíst výtah ze studie „Jak destabilizovat Rusko a přetížit jeho síly,“ kterou publikoval jeden z nejrespektovanějších think-tanků v USA, RAND Institute, v roce 2019 a zkonfrontovat závěry studie s událostmi za posledních min. 12 měsíců.

Autor: The Saker

Prezident „Biden“ 1] (tj. „kolektivní“ Biden, nikoli skutečný Brandon 2]) napsal pro New York Times zajímavý článek s názvem „Prezident Biden: Co Amerika bude a nebude dělat na Ukrajině“. 3] Celý článek je přístupný po zaplacení a opravdu nestojí za to ho zveřejňovat v plném znění. Chci se jen vyjádřit k několika „Bidenovým“ tezím.

Za prvé, budu ignorovat odporný zvyk nazývat USA „Amerikou“, když samotná Kanada a Brazílie jsou téměř tak velké jako Spojené státy. Kromě toho má USA pouze 9 833 520 km², zatímco celková plocha Ameriky je 42 549 000 km². Konečně, v Americe je 35 zemí, ale budiž, pokud slovo „Murica“ evokuje představy Kapitána Ameriky a mávání (v Číně vyrobenými) vlajkami – pak dobře. Podívejme se na několik klíčových vět:

Continue Reading

Haidl (Zhůří) Šumavská vesnice zhruba velikosti Lidic. Ve třicátých letech měla vodovod, dvě vodní elektrárny, kartáčovnu, dvě pily, trafiku, kolářství, řeznictví, truhlářství, pekárnu, poštu a pět hospod. Zdejších 632 obyvatel žilo bohatým společenským životem, fungovaly tu pěvecký spolek, Spolek válečných vysloužilců, hasiči, Německý svaz nebo Šumavský spolek. V posledních dnech války se v okolí shromáždila skupina důstojnických kadetů a příslušníků Hitlerjugend, odhodlaná neodevzdat půdu americké armádě zadarmo. V následném boji, který poškodil řadu domů v obci, padlo 24 německých mladíků a 10 amerických vojáků. Obyvatelé Haidlu potom byli, stejně jako téměř všichni Němci ze Šumavy, nahrazeni přistěhovalci, zpočátku převážně z Rumunska a Slovenska. Ti využívali domy a infrastrukturu jen několik let, než kočovali dále. V roce 1952 byla totiž vesnice zařazena do vojenského pásma a brzy srovnána se zemí. Tankisté komunistické armády si z jejích zbytků udělali terč pro ostrou střelbu. Zmizel i kostel, který několikrát v minulosti vyhořel, ale vždy byl z iniciativy místních lidí znovu vybudován. Na místě vylikvidované obce dnes stojí malá kaplička s pamětní deskou. Na ní se ale nelze dočíst nic o osudech zdejších obyvatel. Zato se zde píše: „V boji za svobodu Československa padlo dne 5. 5. 1945 v těchto místech 10 vojáků 90. americké pěší divize.“

Autor: Václav Jan

Část první, druhá, třetí.

Pojem Lidice je jednou z dobře fungujících emočních zkratek, jimiž systém udržuje při životě zakladatelský mýtus masové demokracie, který S. Jahič logicky situuje do roku 1945, a dále k tomu píše: „Decentralizovaný pluralistický diskurz západního světa má své skryté centrum právě v negaci svého skrytého antagonisty – Hitlera a všeho  s ním spojeného ( … ) Nejedná se o skutečné centrum společenského diskurzu, ale spíše proticentrum, neboť je výhradně negativní: nepřitahuje, nýbrž výhradně odpuzuje, ale i tím díky nevyhnutelné dichotomizaci všech teoretických otázek určuje společenské směrování.“

Poválečnou obnovu Lidic inicioval židovský lékař Barnet Stross z britského města Stoke, kde hned v roce 1942 založil hnutí Lidice Shall Live. Slavnostní akce se tehdy zúčastnil i Beneš. Děti v různých „Lidicích“ po celém světě pořádají vzpomínkové akce a připomínají si německé zločiny. Lidice mají zvuk, ale kdo zná jméno alespoň jedné z oněch stovek zlikvidovaných německých vesnic v českém pohraničí?

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

První dojem, kterým naše civilizace od poloviny 18. století působí, je její racionalistický charakter. Ona taková je a zároveň není. Z původního dvojího rozumu – velmi zjednodušeně řečeno rozumu analytického a kalkulujícího na straně jedné a rozumu receptivního, nazírajícího na straně druhé – uznalo osvícenství pouze ten první z nich a spojilo jej s analýzou empirických dat. Původnímu „intellectus“ bylo odebráno právo na poznání skutečnosti, tedy právo na pravdu. Intelekt byl vykázán do oblasti tajemství jakožto „pouhá“ intuice čili cosi mystického. Tak byla degradována převážná část dosavadního poznání, jak bylo předáváno tradicí. Protipólem zjednodušeného rozumu analyzujícího data se staly emoce v různých podobách, včetně původního intelektu, který se náhle stal iracionální „intuicí“. Takto ochuzený rozum je ve skutečnosti velmi labilní, dnes se zdá, že jej bude možné (na rozdíl od vlastního intelektu) nahradit tzv. umělou inteligencí. Proti ní se namítá, že sice „rozum“ nahradit může, nikoliv však emoce. Tato humanistická námitka se opírá o to, že redukcí rozumu na pouhé ratio se v novověku dostaly právě emoce do pozice podstaty lidství. V tomto smyslu je nová civilizace spíše emocionální než rozumová, zatímco středověk byl naopak věkem plného rozumu.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Karel Veliký

Manželka: „Neuvědomuješ si, že tě to může stát krk?“
Céline: „A copak ty nevidíš, že ve válce za Židy všichni pochcípají?“
Manželka: „Ale ty to odneseš jako první!“
Céline: „Tak ať! Aspoň jsem hnul prstem.“

Bagatelles pour un massacre: „Žid se skládá z 85 % z drzosti a z 15 % nicoty.“

„Maličkosti“ vyšly v prosinci 1937 v nákladu něco přes dvacet tisíc výtisků. S reedicí a dotisky se do čtyřiačtyřicátého prodalo celkem pětasedmdesát tisíc exemplářů (jiné zdroje uvádějí náklad podstatně vyšší, i 300 tisíc!). Na rozdíl od většiny dalších Célinových textů, pracně vznikajících, přepisovaných a puntičkářsky cizelovaných, není hlavně u prvního z Prokletých spontánnost vodopádů a živelnost větných bystřin tak uměl(eck)á. Autor je prý vychrlil za méně než měsíc a zakrátko byly i vytištěny. Námětem je rozklad Francie, lehkovážnost, sprostota, hloupost a prodejnost těch ovládaných i ovládajících, zkrátka (demokraticky) emancipovaného davu, tráveného navíc ještě stále vlivnějšími židovskými klikami. Národní organismus, jehož vazivo povolilo a povoluje, je podle doktora Célina rozložen a zasažen snětí natolik, že sám se již vyléčit nedokáže: příznaky jsou endemické, biologické, dědičné.

Continue Reading

První část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

Přímým Spenglerovým pokračovatelem byl Angličan Arnold J. Toynbee. Centrálním pojmem jeho teorie byl pojem „srozumitelné oblasti historického zkoumání“. Toynbee dobře pochopil, že příslušník určité civilizace jen stěží chápe myšlení místně i časově vzdálených civilizací, a to učinil základem své metody. Napřed prozkoumal prostorový a časový rozsah studovaného civilizačního útvaru a pak metodicky hledal „společnosti téhož druhu“ a přitom zkoumal jejich vztahy do minulosti. Tak se po spojnici mezi společností zanikající a novou dopracoval k pojmu „spřízněnosti“ civilizací, jež na sebe navazují, ale přesto vykazují relativní diskontinuitu v kontrastu s jednotlivými „kapitolami“ téže civilizace. Nakonec studuje, jak dochází k zániku staré a vzniku nové civilizace. Rozpad civilizace podle Toynbeeho není dán nutným civilizačním vyčerpáním a rozpadem kulturních hodnot, nýbrž závisí na tom, jak se zachovají příslušníci civilizace, zejména v krizových situacích. Je to prý úpadek morálky a opojení pýchou, které vedou k rozkladu společností. Teprve pak nastává samovolný konec civilizačního útvaru. Oproti Spenglerově důsledné filosofické koncepci tak anglický historik staví – puzen novověkou manýrou – bezradný anglosaský sociálně psychologický behaviorismus.

Continue Reading