Délský potápěč

Philip K. Dick – Do Androids Dream of Electric Sheep?

Autor: Greg Johnson

Sní androidi o elektrických ovečkách?, sci-fi román Philipa K. Dicka z roku 1968, se těší mnohem menší proslulosti než jím volně inspirovaný kultovní film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner. Některé postavy, dramatické situace či útržky dialogů z knihy si našly cestu i do filmu, často vytržené z kontextu v němž dávaly smysl. Kniha a film se však dramaticky rozcházejí ve stěžejní otázce, čím se liší lidé od androidů a také v povaze „mýtu“, dodávajícího příběhům hlubší strukturu.

Ve Blade Runnerovi odlišuje androidy od lidí absence vzpomínek, v knize nedostatek empatie. Základním mýtem knihy je utrpení Krista, konkrétně jeho perzekuce z rukou Židů (jak antických Židů volajících po jeho smrti, tak jejich dnešních potomků, kteří nepřestávají Krista a jeho následovníky zesměšňovat). Na plátně se pak odvíjí vzpoura Satana proti Bohu – tentokrát však Satan vítězí a Boha zabíjí. (Podrobněji se filmem zabývám v samostatné eseji.)

Děj románu se odehrává v oblasti sanfranciského zálivu (s epizodní výpravou do Seattlu) v roce 1992. Po Konečné světové válce došlo ke znečistění atmosféry Země oblaky radioaktivního prachu. Řada živočišných druhů vyhynula a zbytek zvířat se stal nanejvýš vzácným. Proto mají zvířata nesmírnou cenu a úctu, z náboženských důvodů i jako symboly statusu – což následně vede k rozkvětu trhu s umělými elektrickými zvířaty (odtud i titul románu).

Continue Reading

Někdy se také můžeme setkat s tím, že kvůli neschopnosti uznat pravdu se hledají různé alibi protiislámských postojů

Autor: Orkyniosdrymos

Události několika posledních let zapříčinily, že se v Evropě, a dokonce i v českých zemích vzedmula vlna protiislámského odporu, která se v naprosté současnosti zdá kulminovat. Tento zdánlivě pozitivní jev však ve skutečnosti vychází z již ne tak pozitivních základů, které při svém úspěšném stvrzení povedou jen k dalšímu a hlubšímu úpadku Evropy. Proto se zde pokusíme poukázat na několik aspektů současného protiislámského odporu, pokusíme se je vysvětlit, a nakonec i pozitivně překonat.

Rozhodnou příčinu této nenávisti vůči islámu představuje strach, který přesněji specifikujeme jako strach z narušení zavedeného, pohodlného měšťáckého života. Tento život lze charakterizovat jako ničím neomezované a nerušené konzumování [1]. Vlnu odporu pak vyvolalo až bezprostřední vědomí, že takovýto řád – který je sám úpadkový, člověka degradující – je něčím ohrožen, potažmo že jsou ohrožovány samotné životy jeho nositelů: strach o fyzickou existenci je snadno pochopitelný a obejde se bez dalšího vysvětlování, strach o způsob života pak můžeme demonstrovat na tom, že jakékoliv nemateriální hodnoty jsou dnes v Evropě běžným člověkem označovány za „nebezpečný fanatismus“, proti němuž je třeba zasáhnout. Jediné, o co tedy masovému člověku zastávajícímu protiislámské postoje jde, je snaha žít dál svým nerušeným, výše popsaným úpadkovým životem.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Michael O’Meara

Poznámka autora: Toto krátké shrnutí klasické Schmittovy eseje Pojem politična zčásti vychází z nedávné debaty v sanfranciském knižním klubu nacionalistů (Bay Area Nationalist Book Club).

Ať už je položena jakkoliv, otázka politična je pro každý národ vždy tou nejdůležitější záležitostí.

Politično nesmí být směšováno s pojmy „politika“, nebo dokonce „stranická politika“, které se vztahují k zájmům jednotlivců nebo zvláštních skupin v parlamentních sklenících.

„Politika je spojena s racionalismem, materialismem, ekonomismem a panstvím Mamonu – tedy prvky podrývajícími svrchovanost, tradici a imperativy ,politična‘“.

Continue Reading

Hugo Beaumont (4) a Alice Gesaw (3) na letošním pochodu West Pride 2015

Jak uvedly švédské noviny Expressen, školka Hagahuset v Göteborgu donutila 120 dětí ve věku 1-6 let k účasti na pochodu homosexuálů West Pride 2015

Zaměstnanci göteborské školky Hagahuset obhajovali svoje rozhodnutí vysvětlením, že to udělali z lásky a z důvodu, že všichni lidé jsou si rovni. Děti, které pochodovaly v průvody a mávaly duhovými vlajkami skandovaly hesla jako například „Koho smíš milovat? – Kohokoli chceš!“

„Děláme to, protože to chceme“ říká 3letá Alice Gesaw. „Člověk může milovat koho chce,“ dodává její kamarád Hugo Beaumont.

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Julius Evola

Označení levice a pravice vycházejí z krizí už zasaženého politického systému. V tradičních společnostech neexistovaly – přinejmenším ve svém nynějším významu. Mohly zde sice působit opoziční strany, ty ovšem spíše než jako revoluční a protisystémové vystupovaly jako loajalistické a přijatelné.  A tak lze v Anglii mluvit o nejoddanější straně Jeho Veličenstva nebo o „velmi loajální opozici Jeho Veličenstva.“ Následkem vlivu novějších podvratných hnutí se situace změnila a je známo, že původně byly levice a pravice definovány na základě umístění svých poslaneckých lavic v parlamentu.

Na odlišných úrovních nabývá pojem pravice odlišných významů. V oblasti ekonomické se pravice vymezuje čistě na kapitalistickém základě – což však nutně nemusí postrádat legitimitu, pokud nezneužívá své moci a její alternativou jsou jen socialismus a marxismus.

Politická pravice nabývá plného významu tehdy, pokud je v organickém státu nastolena monarchie, jak tomu bylo obzvlášť ve střední Evropě a částečně také v konzervativní Anglii.

Continue Reading

Bránit kmen znamená bránit jedince a jeho zájmy.

Autor: Francisco Albanese

„Plenění, masakry a uzurpaci nazývají říší; a tam, kde stvoří poušť, mluví o míru“. Tacitus, Agricola

V multikulturní společnosti ovládané politickou korektností a „sociálním státem“ musí muž volit mezi životem ve smečce a životem ve stádu. Připojení ke stádu je posledním rozhodnutím v životě, jelikož jím přechází veškerá kontrola nad dalším osudem do rukou pastýře. Ti, kdo se rozhodnou přidat ke smečce, by měli mít na paměti, že se stávají potenciálními zločinci a vyvrheli.

Jako členové smečky jsme těmi divokými a volnými – a takovými musíme i zůstat. Musíme smečku chránit před ostatními smečkami a především před „Krotitelem“ – tedy nátlakem multikulturního státu, jelikož nic není kmenu nebezpečnější než úsilí státu o odzbrojení svých oveček.

Příslušnost k národnímu státu dnes znamená jen o málo víc než podíl na „užitečnosti“ bezbarvé mase humanoidů v rámci vymezeného území. V naší multikulturní realitě byl odkaz našich předků vymazán, pokřiven a nakonec přepsán jako černá legenda. Jak můžeme zachovávat důvěru institucím, když kompletní sociopolitická makrostruktura nenávidí náš původ a dědictví?

Continue Reading

Max Horkheimer

Autor: Alex Kurtagić

Dne 7. července uplynulo 41 let (psáno v roce 2014, pozn. DP) od smrti Maxe Horkheimera. V letech 1930-1953 zastával – coby jeden z nejpřednějších představitelů Frankfurtské školy, skupiny, která vstoupila do historie tzv. kritickou teorií, plně spekulativní směsí marxismu a freudovské psychoanalýzy – post ředitele Ústavu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtská škola).

Horkheimer se narodil do bohaté, konzervativní, ortodoxně židovské rodiny. Jeho otec Moritz byl úspěšným a zámožným podnikatelem, vlastnícím několik textilek, které chtěl Maxovi předat. Na tuto životní dráhu jej také od roku 1910 připravoval. Vše nakonec dopadlo jinak: Max potkal brzy poté na taneční zábavě Friedricha Pollocka, 1] s nímž se rychle spřátelil. Pollock, jehož otec se odvrátil od judaismu, nebyl tradiční v žádném slova smyslu. V dějinách Frankfurtské školy popisuje Rolf Wiggerhaus, jak právě tento přátelský svazek povzbudil Maxe k „emancipaci“ ze svého buržoazního, konzervativního původu a výchovy. Spolu s Pollockem četli:

„naturalistické kritiky buržoazní společnosti – Ibsena, Strindberga či Zolu; … Tolstého a Kropotkina – sociální revolucionáře, prosazující asketický život a lásku k veškerenstvu; … Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti a Spinozovu Etiku, … a Die Aktion Franze Pfemferta – volnou tribunu pro literární protiválečnou a protiburžoazní opozici předválečné Evropy, zřetelně ovlivněnou politickým radikalismem svého editora.“ 2]

Postupně zavrhl podnikatelskou kariéru a do roku 1924 už popisovalo okolí jeho i Pollocka jako „komunisty”. 3]

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Guillaume Durocher

Nedávno jsem se bavil s členkou týmu poslance Evropského parlamentu za jednu mainstreamovou politickou stranu. Probírali jsme náborové praktiky jejího šéfa a já se dozvěděl, že mladý politik ochotně přijímá do svého týmu lidi všemožných politických preferencí – s výjimkou těch, kteří se zapletli s nacionalistickou stranou typu francouzské Front National. Napřed jsem cítil rozhořčení. Jaká intelektuální netolerance! Jaká zatvrzelost! Poškodit něčí kariéru jen kvůli politickým předsudkům!

Po chvíli jsem si ale uvědomil: V každé společnosti nalezneme tabu, jejichž narušení vede k společenskému ostrakismu a cenzuře – jak ostatně bílí nacionalisté a identitáři až moc dobře vědí. Pozitivní tabu toho dosahuje spontánní akcí a odporem vzešlým z řad společnosti, nikoliv pomocí oficiální perzekuce a podpory. Poslanci EP nevyčítám jeho věrnost zavedenému tabu; vlastně tak prokázal jistou míru morální či ideologické zásadovosti, jakkoli s ním mohu nesouhlasit, v mých očích je problémem, že právě toto konkrétní tabu ohrožuje budoucnost evropských národů. V praxi jsme jej mohli vidět v podobě masivní mediální reakce proti postupu Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002 a evropském a mezinárodním tlaku na Rakousko, když se v roce 2000 Jörg Haider podílel na vládě. Zásadně se stavím za skutečnou svobodu slova, ale možná bychom měli spíše než o odstranění společenského ostrakismu (který je starý jako lidská přirozenost) usilovat o jeho inverzi: Ve všech evropských společnostech (i těch za oceánem) by měl být jakýkoliv útok na etnické Evropany brán jako společenské tabu a vyústit v ostrakismus (společenské vyloučení).

Josif Stalin kdysi zlehčoval vliv hlavy katolické církve slovy: „Papež! A kolik má divizí?“ Evropská unie (EU) a její orgány se nachází v podobné pozici. Jejich autorita a vliv jsou v prvé řadě morální a institucionální, spočívající v síle norem a zvyku. Na rozdíl od americké federální vlády nemohou eurokraté přikázat vojákům, aby jejich autoritu vnutili neochotným státům s nasazenými bajonety. Dokonce i rámci eurozóny, kde Evropská centrální banka (ECB) může skutečně vydírat a dokonce svrhnout, spočívá její moc na premise, že národní stát nezačne tisknout své vlastní peníze. V takovém případě by ECB – stejně jako kdokoliv jiný – byla v podstatě bezmocná.

Continue Reading

Nebojujeme ani tak s islamizací, rovnostářstvím nebo dysgenikou, jako s tím nejhorším ze všech prokletí – Posledním člověkem

Autor: Gregory Hood

Můžeme přece jenom znovu začít dějiny?

Daniel McCarthy napsal zajímavý esej do The American Conservative, zpochybňující tezi Francise Fukuyamy z Konce dějin. McCarthy se vymezuje proti závěru, že hegeliánský proces utváření dějin byl dovršen celosvětovým triumfem liberální demokracie. McCarthy namítá, že takzvaný „konec dějin“ je jednoduše produktem anglo-americké světové hegemonie a dokládá to vzestupem antiliberálních systémů typu fašismu, kdy byla tato hegemonie zpochybněna. Uzavírá:

Liberální demokracie není přirozená. Jde o produkt moci a bezpečnosti, nikoli přirozené formy lidské pospolitosti. Jde spíše specifická než univerzální, více náhodná než teleologicky určená. Američané byli jejím rámcem utváření po většinu své historie; osvojili si návyky a uvažování liberalismu. Nepřekvapí tedy, že si osvojili i návyky a uvažování impéria – a teď musí pochopit proč.

Ve zkratce: „Liberalismus znamená impérium.“

Zatímco Fukuyamovo dílo pohání především ideje, opírá se McCarthyho teze zejména o geopolitiku. Velká část jeho práce spočívá na standardním geopolitickém předpokladu, že pevninské, imperialistické a militaristické mocnosti praktikují výrazně antiliberálnější formy organizace společnosti. Oproti tomu zpovzdálí rovnováhu vyrovnávající atlanticistické velmoci Velká Británie a Spojené státy nemusí čelit neustálé existenciální hrozbě invaze a tudíž byly v průběhu svého vývoje ochotnější a schopnější uplatnit svobodu slova a vyvinout liberální instituce – alespoň po většinu času.

Continue Reading

Pokud jsou tito lidé skutečně „Německo“, potom já již pravděpodobně nejsem Němcem vůbec.

Zamyšlení Manuela Ochsenreitera nad kampaní rádia Deutche Welle „We are Germany“ (sic!)

Toto je Německo stvořené Washingtonem a Bruselem. My všichni „noví Němci“ jsme svým způsobem liberální gayové, nosící idiotské čepice a absurdní, směšné motivy na našich tričkách. To, že jsme se narodili v Ghaně nebo Gelsenkirchenu nemá žádný vliv na naší vlezlou „kosmopolitní“ identitu. Prostě jsme odsekli naše kořeny. „Multikulturalismus“ pro nás znamená pojídání pizzy nebo kebabu a poté se cítít skutečně globálně. Znechucuje nás, pokud multikulturalismus přichází s jinými, hlubšími tradicemi. Protože vše hlubší pod primitivní slupkou „multikulturalismu“ narušuje náš liberální styl života.

Pokud cestujeme, tak jen do míst, kam jezdí podobní idioti jako my, kteří popíjejí hipsterské drinky a plácají stejné sračky jako my: New York, Londýn, Paříž, Bangkok nebo Bejrút. Vypěstovali jsme si talent ignorovat v těchto zemích většinové, původní obyvatelstvo – protože se poflakujeme pouze se zástupci liberálních elit.

„Rodina“ pro nás znamená – když více než dva lidé sdílí ledničku. Samozřejmě ledničku s tou správnou klimatickou a energetickou třídou. A ten, kdo s námi nesouhlasí, je podezřelý. Tito lidé usilují o návrat Hitlera. Nebo Putina. Nebo Jokera z filmu o Batmanovi. Přinejmenším Batmana známe všichni.

Continue Reading

Nietzsche vizionář

Autor: Keith Preston

Friedrich Nietzsche v 19. století prohlásil, že s následky krize západní civilizace – vyvolané svržením tradičního evropského řádu silami modernity a ztrátou víry, způsobenou popřením klasické teologie rozšířením obzorů lidského poznání – se budeme vypořádávat dvě století.

Ve druhé dekádě jedenadvacátého století se konfrontace této krize stává stále nevyhnutelnější. 1] Dnešní západní civilizace vykazuje příznaky stále pokročilejšího rozkladu a více než pět století trvající pozici západní Evropy a jejích koloniálních výhonků coby celosvětového mocenského centra stále výrazněji zastiňuje vzestup nových sil v podobě zemí jako Rusko, Čína, Indie a Brazílie.

Taktéž masová imigrace ze zemí Třetího světa hrozí učinit demografickou většinu Evropanů v jejich tradičních domovinách minulostí už kolem poloviny tohoto století. Rovnostářský étos, základ sebelegitimizující ideologie západní vládnoucí vrstvy, se stává s každou další dekádou absurdnějším ve svých projevech a tyranštějším ve své praxi.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Legendání esej Louise Beama o „odporu bez vůdce“ v Čítárně Délského potápěče!

„S konceptem odporu bez vůdce přišel plukovník Ulius Louis Amoss, zakladatel International Services of Information Foundation, Incorporated v marylandském Baltimoru. Plukovník Amoss zemřel před více než patnácti lety, dokud však žil, byl nejen neúnavným odpůrcem komunismu, ale též zdatným zpravodajským důstojníkem. Text o odporu bez vůdce poprvé zveřejnil 17. dubna 1962. Jeho nástin organizace v prvé řadě směřoval proti hrozbě komunistického převratu ve Spojených státech. Autor – s výhodou mnoha let oproti plukovníku Amossovi – použil jeho teorie jako východisko, jež se pokusil rozvinout. Plukovník Amoss se obával komunismu. Autor se obává federální vlády. Komunismus dnes nikoho ve Spojených státech neohrožuje, zatímco federální tyranie je nebezpečím pro každého. Autor této eseje s radostí žil dost dlouho na to, aby sledoval poslední výdech komunismu, ale možná se s o poznání menším nadšením dožije i konce svobody v Americe.“

Continue Reading

Interpetace opery Giuseppe Verdiho
Maškarní ples (Un Ballo in Maschera, 1859) v nastudování rakouského režiséra Johanna Kresnika

Autor: Roger Scruton

Zánik buržoazie zapříčinil krizi umění. Kde vůbec můžeme vystopovat poražené zbytky šosácké třídy, abychom jim vmetli do tváří důkaz jejich úpadku? Divadla, galerie, restaurace a veřejné prostory bez výjimky nabízejí postmoderní podívanou pro lidi bez touhy i schopnosti odsoudit. Televize prošla procesem poklesu úrovně pod obzor buržoy a dokonce i církve dnes odmítají rodinné hodnoty a manželské ctnosti. A tak bez buržoazie přišel svět umění o svou cílovou skupinu a byl tak odsouzen opakovat otřepaná gesta vzdoru obecenstvu, které už o schopnost rozhořčení dávno přišlo.

Není však všechno ztraceno. Zbylo však ještě jedno poslední útočiště, do jehož kouta lze buržoazii zahnat a plivnout si na ni: opera. Stoupenci rodinných hodnot a manželství tradičního střihu zůstavají ve svých srdcích romantiky, kteří okouzleně sledují ony úžasné příběhy plné intrik, zrady a smíření, kde bývá láska muže a ženy vyzdvižena do výšin, jichž nemůže ve skutečném životě nikdy dosáhnout v celku podávaném se srdceryvnou hudbou a kouzelnou scénou, díky níž se na tři pohádkové hodiny ocitáme ve snovém světě. Siegfridova láska k Brünnhilde, zničená nevědomou zradou, nevinná vášeň Butterfly vystavěná na sebeklamu jako anděl na hrobce, Grimesova touha po smrti, zracializovaná coby touha po Ellenině mateřské lásce – tyto dramatické ideje by nikdy nebylo možné předvést jen pomocí slov, ale hudba je do našich srdcí snadno vypaluje. Překvapí nás tedy, že přežívající buržoazii – obklopenou kulturou uštěpačnosti a znesvěcení – opera tolik přitahuje?

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Zdá se, že irácké síly neměly vůbec chuť bojovat… Můžeme je vycvičit, poskytnout jim vybavení; ale pochopitelně jim nemůžeme dodat odhodlání k boji.“ Tak identifikoval ministr obrany Spojených států Ashton Carter příčinu debaklu irácké armády v Ramádí.

Podle znechucených amerických důstojníků dobylo Ramádí 1 000 bojovníků ISIS, které obránci početně převyšovali v poměru deset ku jedné. Proč se dala irácká armáda na útěk? A co pohánělo militanty z ISIS k útoku na tak početnou posádkou bráněné město?

Podle zpráv z bojiště vedly útok tucty ukořistěných amerických obrněných vozidel a nákladní auta, naložené trhavinami, jejichž pomocí dobrovolníci ISIS vytvořili obří průrvy v obranných liniích.

Proč se všichni mučedníci shromažďují na jejich straně? A proč naše strana tak často zcela postrádá „odhodlání k boji“? Iráčané nejsou žádní zbabělci. V letech 1980-1988 jejich otcové umírali po desítkách tisíc při obraně země proti sousednímu Íránu. Když tedy Iráčané umírali za diktátora Saddáma Husajna, proč se jejich synům v uniformách irácké armády nechce bojovat za demokrata Hajdara al-Abádího?

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: Alain de Benoist

Hrozba ekonomických a finančních „sankcí“, jimiž se Západ tak rád ohání směrem k Rusku, je směšná a Putin měl plné právo je halasně ignorovat. Je si moc dobře vědom toho, že EU nedisponuje žádnou reálnou mocí, nakolik ji sužuje nejednotnost a nedostatek vůle ke společnému postupu. Jaký div, že nepřekypuje vřelým vztahem vůči zemím, jež volají po „ochraně lidsých práv,“ ovšem v reálu se neobejdou bez finančních dotací ze strany oligarchů. Jak řekl Bismarck: „Diplomacie, jež není podložena silovými argumenty, je jako hudba bez nástrojů.“ Putin ví, že Evropa je v rozkladu a mimo planých póz a verbálních provokací není ničeho velkého schopná, tudíž i samotné Spojené státy na ni hledí skrze prsty („Ať jde EU do hajzlu!“, prohlásila Victoria Nulandová). Zejména pak si uvědomuje, že pokud by se Západ pokoušel potrestat Rusko, stal by se sám obětí své politiky, neboť negativní následky těchto kroků by dopadly na bedra jeho obyvatel, kteří by takto vysokou cenu dozajista platit nechtěli. Západ by tedy v tomto případě nedobrovolně okusil svou vlastní medicínu.

Dále je třeba připomenout, že ruská ropa a plyn tvoří zhruba třetinu z energetických dodávek nezbytných pro chod 28 zemí EU, nemluvě o výši evropských – zejména pak německých a britských – investic na území Ruska. V současnosti lze napočítat až 6 000 německých firem aktivně působících na ruském trhu. Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius vyhrožoval, že Rusku nedodá dvě lodě typu Mistral, jež byly pro něj vyráběny v loděnicích v Saint Nazaire (stalo se, pozn. DP). Nutno podotknout, že tato země má přes 5 miliónů nezaměstnaných a ztráta této zakázky by rezultovala ve ztrátu tisíců pracovních pozic. A co se Spojených států týče, ty pokud se rozhodnou zmrazit ruské investice v zahraničí, setkají se s totožnou reakcí ze strany ruských subjektů v souvislosti s jejich pohledávkami vůči americkým bankám.

Ukrajina je momentálně v troskách. Bude čelit obrovským ekonomickým obtížím vyplývajícím ze ztráty ekonomické podpory ze strany Ruska a přetrháním svazků se Společenstvím nezávislých států (obchod s Ruskem tvořil 20% jejich vývozu a 30% jejich dovozu). Je rovněž velice obtížné si představit, že EU bude finančně podporovat Ukrajinu, když podobnou finanční injekci není schopna poskytnout Řecku: Evropa prochází krizí od roku 2008 a během této doby nebyla schopna uvolnit sumu ve výši několika miliard eur na její řešení). Nebo snad Spojené státy, v zajetí svých vlastních problémů v čele s obřím deficitem, budou ochotny Ukrajinu financovat samy ze svých rozpočtů? Pochybuji o tom. Šeky vydané Washingtonem a MMF problémy Ukrajiny nevyřeší.

Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Málo známá povídka Raye Bradburyho v Čítárně Délského potápěče

„Chodec“ (The Pedestrian) je krátká povídka Raye Bradburyho, která původně vyšla 7. srpna 1951 v časopise The Reporter. Povídka byla zařazena do sbírky povídek The Golden Apples of the Sun (1953). Slovensky vyšla poprvé v povídkové knize Zlaté jablká slnka (Slovenský spisovateľ, 1959 reedice Petit Press, 2005), česky v časopise Ahoj na sobotu č. 37/1973.

Do češtiny pro Čítárnu DP přeložil TK (2015).

Blade Runner

Autor: Trevor Lynch

Film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner se řadí mezi klasická díla sci-fi žánru a představuje vrchol tvorby slavného britského režiséra. Blade Runner vyniká ve všech ohledech. Jedná se o velice nápaditou vizi budoucnosti, uskutečněnou v dechberoucím vizuálním provedení. Herci předvádí solidní výkony, někteří pak až výjimečné – především Rutger Hauer jako Roy Batty. Napínavé akční scény jsou akrobatické, baletní a brutální. Klíč k pochopení znepokojivé emocionální působivosti díla však spočívá v jeho hlubokém mytickém podtextu. Jak se pokusím ukázat, Blade Runner vypráví na nejhlubší úrovni o vzpouře Satana proti Bohu – Satan však tentokrát vítězí.

Děj se odehrává v Los Angeles roku 2019. V reálu technologický pokrok i společenský rozklad postupují pomaleji než ve Scottově vizi. Na létající auta, mimozemské kolonie, vesmírnou operu s šermováním či pokročilé genetické inženýrství si možná budeme muset počkat až do roku 2119. Rasově a hospodářsky se však režisér takřka trefil. Téměř všichni obyvatelé L.A. jsou barevní – i když mezi nimi nepřevládají Asiaté, ale mestizové. Titěrná elitní vrstva oligarchů žije v úžasném přepychu na vrcholcích pyramidám podobných citadel vysoko nad přeplnými tržišti a slumy metropole.

Úprk bělochů už nesměřuje na předměstí, ale do mimozemských kolonií, kde došlo k oživení obzvlášť odpudivé formy anglosaského kapitalismu – plantážnictví – za pomoci genetickým inženýrstvím vyprodukovaných humanoidních „replikantů“ v úloze otroků. Podobně jako Afrika a Asie na vrcholku kolonialismu v 19. století jsou i mimozemské kolonie neklidná místa, žádající si kromě otroků také replikantských vojáků a zabijáků.

Continue Reading

„Raději budu korektní ekologicky, než politicky.“ Paul Watson

Nepřímá rozhlasová debata na kanadském veřejnoprávním rádiu (CBC) mezi Paulem Watsonem ze Sea Shepherd Conservation Society, která aktivně bojuje za zachování velryb a ostatních ohrožených mořských druhů ve světových oceánech na jedné straně a Elizabeth Mayovou, nynější předsedkyní Kanadské strany zelených na straně druhé ukázala oba póly dnešního severoamerického environmentalismu – jeden autentický a druhý falešný. Pouze tomu druhému popřávají sluchu mainstreamová média a podporují jej důvěřivci, posílající své dolary v naději, že se ohledně životního prostředí „něco dělá“. Skutečným účelem ekologických NGO (nevládních organizací) je ale právě nedělat pro záchranu prostředí nic, nechávat problémy neřešené, a tak si uchovat svůj raison d’etre. Paul Watson jako jeden z mála mluví pravdu.

Jako obyčejně dopřála CBC poslední slovo politicky korektní, umírněně zelené zastánkyni prorůstové politiky, Elizabeth Mayové.

Paul Watson vs. Elizabeth Mayová

Následující text je přepisem rozhlasových interview s Paulem Watsonem a Elizabeth Mayovou, která proběhla 17. června 2008 v rámci pořadu The Current na vlnách kanadské veřejnoprávní rozhlasové stanice CBC. 

Anna Maria Tremonti (moderátorka): Nejnovější čísla ukazují meziroční nárůst americké populace za období 2004-2005 o 2,8 milionu lidí. Polovina z nich se identifikuje jako Hispánci. Právě kvůli těmto číslům vyjádřili někteří ochránci prostředí znepokojení a označili imigraci za ústřední americké environmentální téma. Mezi ochránci přírody to vede k četným třenicím a otázkám – a právě tady dnes začneme.

Continue Reading