Délský potápěč

Tolkienův Pán prstenů: zdroj inspirace

Autor: Stratford Caldecott

Pole „tolkienovských studií“ se neustále vyvíjí. Stále lze objednávat jeden z nejzajímavějších sborníků akademických esejí na toto téma, knihu Tolkien’s The Lord of the Rings: Sources of Inspiration , rekapitulující konferenci na univerzitě v Exeteru. Časopis VII vydávaný Marion E. Wade Center při Wheaton College v Illinois už třicet let přináší skvělé články o Tolkienovi i dalších autorech jeho okruhu. V Oxfordu dnes máme i vynikající Journal of Inklings Studies. West Virginia University Press publikuje periodikum Tolkienovských studií. Online Tolkien Library zůstává i nadále cenným zdrojem pro vyhledávání záplavy úžasných knih od i o Tolkienovi. Nové edice se dočkala i má vlastní kniha o Tolkienovi.

Webovou centrálou pro Tolkienovy fanoušky pochopitelně je Tolkien Society s mnoha odkazy na další stránky. Encyklopedie Ardy se detailně zabývá Tolkienovým vybájeným světem a nalezneme zde mapy, časové osy, ilustrace ad. Vznikly četné weby zasvěcené jazykům Středozemě a dokonce i elfské heraldice. Dalším úctyhodným webovým zdrojem pro studium knih je Lord of the Rings Project.

Continue Reading

Philip K. Dick – Do Androids Dream of Electric Sheep?

Autor: Greg Johnson

Sní androidi o elektrických ovečkách?, sci-fi román Philipa K. Dicka z roku 1968, se těší mnohem menší proslulosti než jím volně inspirovaný kultovní film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner. Některé postavy, dramatické situace či útržky dialogů z knihy si našly cestu i do filmu, často vytržené z kontextu v němž dávaly smysl. Kniha a film se však dramaticky rozcházejí ve stěžejní otázce, čím se liší lidé od androidů a také v povaze „mýtu“, dodávajícího příběhům hlubší strukturu.

Ve Blade Runnerovi odlišuje androidy od lidí absence vzpomínek, v knize nedostatek empatie. Základním mýtem knihy je utrpení Krista, konkrétně jeho perzekuce z rukou Židů (jak antických Židů volajících po jeho smrti, tak jejich dnešních potomků, kteří nepřestávají Krista a jeho následovníky zesměšňovat). Na plátně se pak odvíjí vzpoura Satana proti Bohu – tentokrát však Satan vítězí a Boha zabíjí. (Podrobněji se filmem zabývám v samostatné eseji.)

Děj románu se odehrává v oblasti sanfranciského zálivu (s epizodní výpravou do Seattlu) v roce 1992. Po Konečné světové válce došlo ke znečistění atmosféry Země oblaky radioaktivního prachu. Řada živočišných druhů vyhynula a zbytek zvířat se stal nanejvýš vzácným. Proto mají zvířata nesmírnou cenu a úctu, z náboženských důvodů i jako symboly statusu – což následně vede k rozkvětu trhu s umělými elektrickými zvířaty (odtud i titul románu).

Continue Reading

Někdy se také můžeme setkat s tím, že kvůli neschopnosti uznat pravdu se hledají různé alibi protiislámských postojů

Autor: Orkyniosdrymos

Události několika posledních let zapříčinily, že se v Evropě, a dokonce i v českých zemích vzedmula vlna protiislámského odporu, která se v naprosté současnosti zdá kulminovat. Tento zdánlivě pozitivní jev však ve skutečnosti vychází z již ne tak pozitivních základů, které při svém úspěšném stvrzení povedou jen k dalšímu a hlubšímu úpadku Evropy. Proto se zde pokusíme poukázat na několik aspektů současného protiislámského odporu, pokusíme se je vysvětlit, a nakonec i pozitivně překonat.

Rozhodnou příčinu této nenávisti vůči islámu představuje strach, který přesněji specifikujeme jako strach z narušení zavedeného, pohodlného měšťáckého života. Tento život lze charakterizovat jako ničím neomezované a nerušené konzumování [1]. Vlnu odporu pak vyvolalo až bezprostřední vědomí, že takovýto řád – který je sám úpadkový, člověka degradující – je něčím ohrožen, potažmo že jsou ohrožovány samotné životy jeho nositelů: strach o fyzickou existenci je snadno pochopitelný a obejde se bez dalšího vysvětlování, strach o způsob života pak můžeme demonstrovat na tom, že jakékoliv nemateriální hodnoty jsou dnes v Evropě běžným člověkem označovány za „nebezpečný fanatismus“, proti němuž je třeba zasáhnout. Jediné, o co tedy masovému člověku zastávajícímu protiislámské postoje jde, je snaha žít dál svým nerušeným, výše popsaným úpadkovým životem.

Continue Reading

Bránit kmen znamená bránit jedince a jeho zájmy.

Autor: Francisco Albanese

„Plenění, masakry a uzurpaci nazývají říší; a tam, kde stvoří poušť, mluví o míru“. Tacitus, Agricola

V multikulturní společnosti ovládané politickou korektností a „sociálním státem“ musí muž volit mezi životem ve smečce a životem ve stádu. Připojení ke stádu je posledním rozhodnutím v životě, jelikož jím přechází veškerá kontrola nad dalším osudem do rukou pastýře. Ti, kdo se rozhodnou přidat ke smečce, by měli mít na paměti, že se stávají potenciálními zločinci a vyvrheli.

Jako členové smečky jsme těmi divokými a volnými – a takovými musíme i zůstat. Musíme smečku chránit před ostatními smečkami a především před „Krotitelem“ – tedy nátlakem multikulturního státu, jelikož nic není kmenu nebezpečnější než úsilí státu o odzbrojení svých oveček.

Příslušnost k národnímu státu dnes znamená jen o málo víc než podíl na „užitečnosti“ bezbarvé mase humanoidů v rámci vymezeného území. V naší multikulturní realitě byl odkaz našich předků vymazán, pokřiven a nakonec přepsán jako černá legenda. Jak můžeme zachovávat důvěru institucím, když kompletní sociopolitická makrostruktura nenávidí náš původ a dědictví?

Continue Reading

Max Horkheimer

Autor: Alex Kurtagić

Dne 7. července uplynulo 41 let (psáno v roce 2014, pozn. DP) od smrti Maxe Horkheimera. V letech 1930-1953 zastával – coby jeden z nejpřednějších představitelů Frankfurtské školy, skupiny, která vstoupila do historie tzv. kritickou teorií, plně spekulativní směsí marxismu a freudovské psychoanalýzy – post ředitele Ústavu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtská škola).

Horkheimer se narodil do bohaté, konzervativní, ortodoxně židovské rodiny. Jeho otec Moritz byl úspěšným a zámožným podnikatelem, vlastnícím několik textilek, které chtěl Maxovi předat. Na tuto životní dráhu jej také od roku 1910 připravoval. Vše nakonec dopadlo jinak: Max potkal brzy poté na taneční zábavě Friedricha Pollocka, 1] s nímž se rychle spřátelil. Pollock, jehož otec se odvrátil od judaismu, nebyl tradiční v žádném slova smyslu. V dějinách Frankfurtské školy popisuje Rolf Wiggerhaus, jak právě tento přátelský svazek povzbudil Maxe k „emancipaci“ ze svého buržoazního, konzervativního původu a výchovy. Spolu s Pollockem četli:

„naturalistické kritiky buržoazní společnosti – Ibsena, Strindberga či Zolu; … Tolstého a Kropotkina – sociální revolucionáře, prosazující asketický život a lásku k veškerenstvu; … Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti a Spinozovu Etiku, … a Die Aktion Franze Pfemferta – volnou tribunu pro literární protiválečnou a protiburžoazní opozici předválečné Evropy, zřetelně ovlivněnou politickým radikalismem svého editora.“ 2]

Postupně zavrhl podnikatelskou kariéru a do roku 1924 už popisovalo okolí jeho i Pollocka jako „komunisty”. 3]

Continue Reading

Pokud jsou tito lidé skutečně „Německo“, potom já již pravděpodobně nejsem Němcem vůbec.

Zamyšlení Manuela Ochsenreitera nad kampaní rádia Deutche Welle „We are Germany“ (sic!)

Toto je Německo stvořené Washingtonem a Bruselem. My všichni „noví Němci“ jsme svým způsobem liberální gayové, nosící idiotské čepice a absurdní, směšné motivy na našich tričkách. To, že jsme se narodili v Ghaně nebo Gelsenkirchenu nemá žádný vliv na naší vlezlou „kosmopolitní“ identitu. Prostě jsme odsekli naše kořeny. „Multikulturalismus“ pro nás znamená pojídání pizzy nebo kebabu a poté se cítít skutečně globálně. Znechucuje nás, pokud multikulturalismus přichází s jinými, hlubšími tradicemi. Protože vše hlubší pod primitivní slupkou „multikulturalismu“ narušuje náš liberální styl života.

Pokud cestujeme, tak jen do míst, kam jezdí podobní idioti jako my, kteří popíjejí hipsterské drinky a plácají stejné sračky jako my: New York, Londýn, Paříž, Bangkok nebo Bejrút. Vypěstovali jsme si talent ignorovat v těchto zemích většinové, původní obyvatelstvo – protože se poflakujeme pouze se zástupci liberálních elit.

„Rodina“ pro nás znamená – když více než dva lidé sdílí ledničku. Samozřejmě ledničku s tou správnou klimatickou a energetickou třídou. A ten, kdo s námi nesouhlasí, je podezřelý. Tito lidé usilují o návrat Hitlera. Nebo Putina. Nebo Jokera z filmu o Batmanovi. Přinejmenším Batmana známe všichni.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Legendání esej Louise Beama o „odporu bez vůdce“ v Čítárně Délského potápěče!

„S konceptem odporu bez vůdce přišel plukovník Ulius Louis Amoss, zakladatel International Services of Information Foundation, Incorporated v marylandském Baltimoru. Plukovník Amoss zemřel před více než patnácti lety, dokud však žil, byl nejen neúnavným odpůrcem komunismu, ale též zdatným zpravodajským důstojníkem. Text o odporu bez vůdce poprvé zveřejnil 17. dubna 1962. Jeho nástin organizace v prvé řadě směřoval proti hrozbě komunistického převratu ve Spojených státech. Autor – s výhodou mnoha let oproti plukovníku Amossovi – použil jeho teorie jako východisko, jež se pokusil rozvinout. Plukovník Amoss se obával komunismu. Autor se obává federální vlády. Komunismus dnes nikoho ve Spojených státech neohrožuje, zatímco federální tyranie je nebezpečím pro každého. Autor této eseje s radostí žil dost dlouho na to, aby sledoval poslední výdech komunismu, ale možná se s o poznání menším nadšením dožije i konce svobody v Americe.“

Continue Reading

Interpetace opery Giuseppe Verdiho
Maškarní ples (Un Ballo in Maschera, 1859) v nastudování rakouského režiséra Johanna Kresnika

Autor: Roger Scruton

Zánik buržoazie zapříčinil krizi umění. Kde vůbec můžeme vystopovat poražené zbytky šosácké třídy, abychom jim vmetli do tváří důkaz jejich úpadku? Divadla, galerie, restaurace a veřejné prostory bez výjimky nabízejí postmoderní podívanou pro lidi bez touhy i schopnosti odsoudit. Televize prošla procesem poklesu úrovně pod obzor buržoy a dokonce i církve dnes odmítají rodinné hodnoty a manželské ctnosti. A tak bez buržoazie přišel svět umění o svou cílovou skupinu a byl tak odsouzen opakovat otřepaná gesta vzdoru obecenstvu, které už o schopnost rozhořčení dávno přišlo.

Není však všechno ztraceno. Zbylo však ještě jedno poslední útočiště, do jehož kouta lze buržoazii zahnat a plivnout si na ni: opera. Stoupenci rodinných hodnot a manželství tradičního střihu zůstavají ve svých srdcích romantiky, kteří okouzleně sledují ony úžasné příběhy plné intrik, zrady a smíření, kde bývá láska muže a ženy vyzdvižena do výšin, jichž nemůže ve skutečném životě nikdy dosáhnout v celku podávaném se srdceryvnou hudbou a kouzelnou scénou, díky níž se na tři pohádkové hodiny ocitáme ve snovém světě. Siegfridova láska k Brünnhilde, zničená nevědomou zradou, nevinná vášeň Butterfly vystavěná na sebeklamu jako anděl na hrobce, Grimesova touha po smrti, zracializovaná coby touha po Ellenině mateřské lásce – tyto dramatické ideje by nikdy nebylo možné předvést jen pomocí slov, ale hudba je do našich srdcí snadno vypaluje. Překvapí nás tedy, že přežívající buržoazii – obklopenou kulturou uštěpačnosti a znesvěcení – opera tolik přitahuje?

Continue Reading

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.

Continue Reading

Málo známá povídka Raye Bradburyho v Čítárně Délského potápěče

„Chodec“ (The Pedestrian) je krátká povídka Raye Bradburyho, která původně vyšla 7. srpna 1951 v časopise The Reporter. Povídka byla zařazena do sbírky povídek The Golden Apples of the Sun (1953). Slovensky vyšla poprvé v povídkové knize Zlaté jablká slnka (Slovenský spisovateľ, 1959 reedice Petit Press, 2005), česky v časopise Ahoj na sobotu č. 37/1973.

Do češtiny pro Čítárnu DP přeložil TK (2015).

Blade Runner

Autor: Trevor Lynch

Film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner se řadí mezi klasická díla sci-fi žánru a představuje vrchol tvorby slavného britského režiséra. Blade Runner vyniká ve všech ohledech. Jedná se o velice nápaditou vizi budoucnosti, uskutečněnou v dechberoucím vizuálním provedení. Herci předvádí solidní výkony, někteří pak až výjimečné – především Rutger Hauer jako Roy Batty. Napínavé akční scény jsou akrobatické, baletní a brutální. Klíč k pochopení znepokojivé emocionální působivosti díla však spočívá v jeho hlubokém mytickém podtextu. Jak se pokusím ukázat, Blade Runner vypráví na nejhlubší úrovni o vzpouře Satana proti Bohu – Satan však tentokrát vítězí.

Děj se odehrává v Los Angeles roku 2019. V reálu technologický pokrok i společenský rozklad postupují pomaleji než ve Scottově vizi. Na létající auta, mimozemské kolonie, vesmírnou operu s šermováním či pokročilé genetické inženýrství si možná budeme muset počkat až do roku 2119. Rasově a hospodářsky se však režisér takřka trefil. Téměř všichni obyvatelé L.A. jsou barevní – i když mezi nimi nepřevládají Asiaté, ale mestizové. Titěrná elitní vrstva oligarchů žije v úžasném přepychu na vrcholcích pyramidám podobných citadel vysoko nad přeplnými tržišti a slumy metropole.

Úprk bělochů už nesměřuje na předměstí, ale do mimozemských kolonií, kde došlo k oživení obzvlášť odpudivé formy anglosaského kapitalismu – plantážnictví – za pomoci genetickým inženýrstvím vyprodukovaných humanoidních „replikantů“ v úloze otroků. Podobně jako Afrika a Asie na vrcholku kolonialismu v 19. století jsou i mimozemské kolonie neklidná místa, žádající si kromě otroků také replikantských vojáků a zabijáků.

Continue Reading

Případ „Liškutín“ – nová publikace v Edici Fascikly

Karel Veliký: Případ „Liškutín“

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

O literatuře a umění se u nás nikdy moc svobodně neuvažovalo a neuvažuje. Většina „kulturních pracovníků“ vždy více či méně jen naplňuje osnovu politické objednávky. Stať brněnského literárního kritika Nové Německo představuje jednu z velkých výjimek. 

O jedné „změně orientace“

Germanista Ivo Liškutín v nástupu národně socialistické strany a jejího vůdce Adolfa Hitlera vidí pravou „kulturní revoluci“. A dokazuje, že v oněch „stručně a imperátorsky formulovaných 25 rozkazech“ programu NSDAP, který „se stal vnitřním smyslem miliónů Němců“, je cosi „mnohem hlubšího“. Neboť strana „podzemně přijala do své ideologie opravdu dávné výsledky duchovní námahy svého národa a má vnitřní spojení s jeho tajemstvím“. Je „zakotvena v tradici, převrací minulost v přítomnost a vede do budoucnosti“ národ svým směrem:

„Dnes jsem přesvědčen, více než dříve, že právě v tomto kulturním obratu bude hledán vlastní začátek německých dějin, pokud vedou k roku 1933“, píše  Liškutín.

Je to zpráva očitého svědka o tom, jak „národ, žije-li organicky, uskutečňuje konečně to, co na poli duchovním, na poli vědy, umění a filozofie bylo již dávno připraveno a připravováno, a že bez této organické souvislosti myšlenky a činu“ není a nemůže být proměny.

Continue Reading

Summer is icumen in…

Autor: William Fowler

S celostátním uvedením „The Wicker Man“ do kin při příležitosti 40. výročí jeho vzniku (film byl uveden 27. září 2014 do kin v celé Británii The Wicker Man: The Final Cut) vypočítává kurátor William Fowler kouzla tohoto příběhu pohanství na skotských ostrovech, zvláštní folkovou ódu na čarodějnou minulost našeho národa.

Jeden kamarád mi kdysi řekl, že by se na film Johna Carpentera Big Trouble in Little China mohl dívat každý den celý rok. Vydržel to 28 dní. Chtěl – dokázal – bych totéž s The Wicker Man (1973)? Snad. Je to skvělý film, na němž toho lze tolik vychutnávat a milovat – i dlouho po onom šokujícím prvním setkání. Je plný jasných, překvapivých detailů – kytky ve tvarů penisů, nakládané orgány u lékárníka a kojící žena v opuštěném kostele budiž pár příkladů za všechny. Dialogy nepostrádají vtip: „Poskoč si trochu, člověče“;  „a nyní k naší děsivější oběti.“ To jsou mimo jiné repliky, které mi utkvěly v paměti skoro tak pevně jako vynikající, děsivé písně, kterými Paul Giovanni přispěl k tomuto folk-hororovému „muzikálu“.

Christopher Lee odříkává své repliky – ve filmu, který sám pokládá za jeden ze svých nejlepších – s velkou chutí. Hraje Lorda Summerislea – vládce podivného ostrova, kam přivádí vyšetřování policejního seržanta Howieho. Pohanství a všechny příslušné rituály, symboly a výstřednosti se znovu objevují a ujímají vlády na tomto odlehlém místě.

Continue Reading

Michel Houellebecq – Soumission

Autor: Guillaume Durocher

Nejnovější román Michela Houllebecqa Soumission vyvolal ohromný rozruch. Kniha popisuje nástup k moci islamistického prezidenta ve Francii roku 2022 a předvídatelně byla označena za islamofobní. Načasování vydání knihy souběžně s masakrem v Charlie Hebdo – kdy skupina ve Francii narozených nespokojených muslimů povraždila několik levicově liberálních karikaturistů a Židů – bylo z hlediska marketingu knihy dokonalé. Ze Soumission se skutečně stal onen kýžený a zřídkavý succès européen (namísto naší obvyklé panevropské „kulturní potravy“ v podobě hollywoodských blockbusterů a pokleslého anglofonního popu). Překlady se už stihly stát bestsellery v Itálii a Německu. Houllebecq očividně udeřil na citlivou strunu, vedoucí k niterným strachům a nadějím současného Evropana.

Anglicky mluvící čtenářská obec zatím o všechnu zábavu přichází a je odkázána na ukázky a útržky informací ze zpráv a knižních recenzí, jelikož anglický překlad dosud nevyšel. Doufám, že v tomto ohledu se ukáže užitečnou i tato recenze.

Lze si položit otázku: Skutečně jsme potřebovali další existenciálně subjektivní francouzský román o odcizeném, neúspěšném a sexuálně zdatném knihomolovi? Soudě podle Soumission musíme jednoznačně odpovědět „ano“.

Continue Reading

Markus Willinger – A Europe of Nations

Autor: F. Roger Devlin

Recenze knihy A Europe of Nations Markuse Willingera

Markus Willinger je letos dvaadvacetiletý rakouský politický spisovatel a aktivista. Loni nakladatelství Arktos vydalo německou, anglickou, francouzskou, italskou a švédskou verzi jeho prvotiny Generace identity: Deklarace války generaci osmašedesátníků, jejíž kladnou recenzi si můžete přečíst na stránkách Counter-Currents.

Jeho nejnovější kniha je stejně jako ta předchozí obžalobou současných vládnoucích evropských elit, psaná ve druhé osobě, jako by tyto lidi přímo oslovující – účinný nástroj polemiky. Ve 32 kapitolách vypočítává četné způsoby, kterými Evropská unie zrazuje zájmy národů, nad nimiž si osobuje vládu.

Můžeme začít s ekonomikou, jelikož vládci EU přemýšlí takřka výhradně v ekonomické rovině – a s nepochopením vnímají ty ze svých poddaných, kteří tak nečiní: „Na jihu Evropy není práce? Pak by se Jihoevropané měli jednoduše přestěhovat na sever. Opustit své příbuzné, přátele, milované, domovy a kořeny.“

Tento naivní ekonomismus je vedl k domněnce, že jednotná měna zajistí jednotu a vnitřní smír. Pochopitelně došlo k pravému opaku. Díky své vysoké produktivitě musí nyní Německo doplácet na méně výkonné státy jižní Evropy a odměňovat je za jejich nižší produktivitu. Němci pochopitelně chtějí mluvit do využití svých, na Jih investovaných peněz. Vnímají přerozdělování jako parazitismus – Řekové pak zase jako zásah do vlastní suverenity. Obě strany mají pravdu.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

„Politika, tak jako život, je boj.“ Jean-Marie Le Pen

Politika, tak jako život, je boj.

Níže uvedené delší výňatky pochází z obsáhlého rozhovoru, který poskytl Jean-Marie Le Pen francouzskému nacionalistickému týdeníku Rivarol dne 8. dubna 2015. V této souvislosti je nutné poukázat na roztržku mezi Jean-Marie Le Penem a jeho dcerou Marine, současnou předsedkyní Front National, vyprovokovanou jeho komentáři o plynových komorách během 2. světové války a o státu Izrael. Marine Le Penová prohlásila, že otcovy poznámky během interview pro Rivarol vyvolaly „bezprecedentní krizi“ ve Front National a že jde o „politickou sebevraždu.“

„Evidentně rozzuřená Marine Le Penová obvinila ve středu svého 86 letého otce z vydírání strany s cílem poškodit ji a prohlásila, že bude usilovat o zabránění jeho kandidatury v regionálních volbách (Provence-Alpes-Côte d’Azur) koncem tohoto roku. [Jean-Marie Le Pen] zaútočil na francouzského ministerského předsedu Manuela Vallse jako na ,přistěhovalce‘: ,Valls je Francouzem třicet, zatímco já tisíc let,‘ prohlásil. ,Jaké je skutečné Vallsovo pouto k Francii? Tenhle přistěhovalec, změnil se vůbec?‘ Servítky si nebral ani poté. ,Paní Le Penová by se měla zeptat sama sebe, jestli to, co dělá, prospívá věci, o které prohlašuje, že jí slouží,‘ uvedl pro rozhlasovou stanici RTL. ,Myslím, že svoboda myšlení a svoboda projevu jsou vzácné a že je musí Front National bránit‘.“

Je nutné rovněž zdůraznit svérázný a jedinečný styl řečnického projevu Jean-Marie Le Pena, překypujícího ironií a bojovností, často těžko přeložitelného do angličtiny.

Rivarol: Co se týče Front National, jaký je váš názor na výsledky druhého kola regionálních voleb?

Jean-Marie Le Pen: Očekávalo se, že výsledky druhého kola se nevyrovnají našemu velkému úspěchu z kola prvního. Podle oficiálních dokumentů Ministerstva vnitra byla Front National první stranou ve Francii, která získala v prvním kole přes 25% hlasů, což znamená více než 5 milionů voličů.

Continue Reading

Àrnica

Àrnica je neofolkové duo z Iberského poloostrova, znovuobjevující, tvořící a hrající hudbu inspirovanou původními tradicemi oblasti. Zaměřují se na místní a rituální instrumentaci, což posluchač shledá v jedinečně perkusní instrumentaci. Hudba Àrnica je v souladu s duchem, stejně jako s jejich starověkou minulostí a úsiluje pozvednout Tradici na náležité místo v jejich vlastní moderní přítomnosti. Nerevoltují proti světu kolem sebe, spíše se jej snaží změnit zevnitř a nechávají svou hudbu pronikat vně a připomínat spolu-Ibeřanům jejich kořeny. Àrnica, která vydávala mj. u Pesanta Urfolk, Ahnstern a Fronte Nordico, se už téměř desetiletí zdokonaluje a trvale zůstává jedním z nejopravdovějších a nejupřímnějších projektů svého druhu. Yannis H. měl to štěstí pořídit a zaznamenat rozhovor se spoluzakladatelem projektu Carlesem J.

Heathen Harvest: Rád bych začal otázkou na vznik Àrnica. Jaké cesty vás dovedly ke vzniku skupiny?

Carles J.: Àrnica vznikla v roce 2001 jako projekt jednoho muže coby reakce na nezbytnost sebevyjádření a ve stejné míře jako odpověď na volání Kořenů. Projekt Àrnica se silně opírá o naše vlastní kořeny, původ, legendy a starověkou historii, která se stala mýtem kvůli pisatelům světových dějin, tedy tvůrcům „oficiální historie“, vedoucích společnost k unifikovanému myšlení a duchu. Pokoušíme se rozbít tuto hloupou jednotící myšlenku, onu ideu „oficiální“ verze všeho. Chceme znovu nalézt své Kořeny, abychom vypěstovali silný a zdravý strom, který bude živit naše duše a naši krev.

Continue Reading

Franco G. Freda

Rozhovor s Franco G. Fredou pro deník Lettera43 z ledna letošního roku od Giovanny Faggionatové

Co si myslíte o vzestupu neonacistického hnutí Zlatý úsvit v Řecku?

Nevím, co dnes znamená „neonacistický“. Zlatý úsvit se každopádně pokouší vrátit do politické činnosti trochu hrdosti. Přirozeně, vzhledem k tomu, že kvůli legitimnosti své pozice míří k volbám, 1] riskuje, že ideální principy mohou zjednodušeními zhrubnout. Ale mně se zdá, že tam je nasazení, reaktivní síla – síla, která dnes skoro ve všech evropských stranách a hnutích chybí.

Co soudíte o nové etapě evropských neonacistických a neofašistických hnutí? Je některé blízké vašim pozicím?

„Neo“ ano, ale „nacistická“ a „fašistická“ ne. Nazvěme je prozatím mladá evropská hnutí… 2]

V politické krizi a v šíření antipolitiky vidí mnozí plodnou půdu pro nové podvratné akce: souhlasíte?

Nevěřím. Pro uskutečnění „podvratné akce“ je třeba víc než nějaké čurání benzinu. 3] Dnešní člověk je vyčerpaný živočich, nereflektující, navyklý už na pasivitu. Po desetiletích pomlouvání idealismu, irénistických frází a pseudovýchovných keců, neví, kdo je, neví, co chce, neumí chtít. S myslí ustavičně před sebou i před druhými. Samo zájmeno „já“ je už jen lež. I kdyby za pár let znovu přišla do módy, onanisticky zkomolená, delfská výzva „poznej sám sebe“.

Continue Reading