Délský potápěč

Generál Jacques Massu vyznamenává poručíka Jean-Marie Le Pena

Autor: Jean-Marie Le Pen

Poznámka Guillaume Durochera, překladatele z  francouzštiny: Text je výňatkem ze závěrečné kapitoly knihy Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 396-398.

[Občanská válka mezi gaullisty a jejich odpůrci] se v průběhu 50. let poněkud zklidnila, popřípadě přesunula do jiných oblastí. Kvůli Alžírsku se však plnou silou rozhořela nanovo. Po roce 1959 došlo ke zjevnému obratu: de Gaulleovi zastánci se proti němu ostře vymezovali – a nebyli to žádní nýmandové, ale i „velká zvířata“ jako Soustelle. 1] Nevyhnutelným výsledkem bylo další kolo čistek, které v roce 1962 zlomilo jakýkoliv odpor v armádě 2] stejně tvrdě, jako čistky z let 1944-45, možná ještě víc. Nejvíce byli postiženi upřímní gaullisté.

Zopakuji to znovu: stejně jako za války i v Alžírsku spočívala generálova selhání spíš v jeho morálním postoji než politickém konání.

Ukončení alžírské války bylo zpackané hospodářsky i politicky. Krim Belkacem 3] dával k dobru historky, jak samotní francouzští vyjednavači, byl to myslím Jean de Broglie, 4] během jednání v Luzernu 5] šeptali Alžířanům: „Měli byste chtít taky Saharu.“ 6]

Continue Reading

Alternativa di destra (ilustrace pochází z kompilace 1977: nasce la musica alternativa vydané Associazione Culturale Lorien v roce 2009)

Autor: E.X.

Jedná se o rozšířenou verzi dvojdílného článku z časopisu Reconquista č. XII. a č. XIII.

Člověk může hudebně pracovat s Duchem doby tak, že jej analyzuje a pak buďto přijme za svého, nebo ho radikálně odmítne. Dnes bych se rád zaobíral tím druhým způsobem na jistém ohraničeném území, kde k tomuto fenoménu došlo v opravdu velké míře. Budeme se zaobírat italskou pravicovou hudební scénou. Od konce II. sv. války můžeme v Itálii pozorovat snahy o vytvoření hudby, jež by nějakým způsobem rozvíjela estetiku předchozího režimu republiky Salò, [1] ale zároveň nepůsobila příliš nostalgicky a nabízela i ideje týkající se budoucnosti Itálie.

V politické oblasti se italský neofašismus nacházel ve stavu stálého obležení a ostatní politické strany se ho štítily. Koneckonců o tom dostatečmě jasně hovoří i Franco G. Freda nebo italský příznivec „Camerata“ na Délském potápěči. V druhé polovině 60. let došlo k hudebním pokusům o zpracování jeho odkazu z nové perspektivy. Tyto pokusy byly vázané na jméno zpěváka a skladatele Lea Valeriana. Leo Valeriano složil první „protestsongy“ o Berlínské zdi, revoltě v Budapešti či o dekadentní podstatě Západu. Proces podobné tvorby avšak ustal kvůli nadcházejícímu roku 1968, který se tehdy nejen v Itálii nesl zcela v duchu revoluční levice. Zrod skutečné antikomunistické politické hudební scény si tedy musel počkat až do druhé poloviny 70. let, kdy navázal na řadu úspěchů v oblasti reálného politického revolučního boje. [2]

Continue Reading

Alain de Benoist – Být pohanem (obálka prvního vydání z roku 1981)

Manifest pohana ve Věku vlka

Autorka: Ryg Mortys

O knize Alaina de Benoista Být pohanem jsme se mohli dočíst mnohé názory mnoha daleko vzdělanějších osobností, než jsem já. Proto bych se pokusila napsat spíše pár praktických poznámek k Benoistově filosofii a k problémům současného světa, se kterými by dle mého názoru měli být pohané seznámeni.

Benoistova kniha se zabývá převážně kontrastem mezi pohanským a monoteistickým viděním světa, přičemž hlavními monoteismy, které Benoist kritizuje, jsou křesťanství a judaismus. Je to zřejmě z toho důvodu, že v době, kdy byla kniha napsána, neměl islám zdaleka takový vliv na Evropu a západní civilizaci, jako je tomu dnes, ale především proto, že judeo-křesťanské paradigma bylo na staré pohanství naroubováno jako cizí celek a ovlivňovalo Evropu stovky let, včetně mýtu o tom, jak křesťanství polidštilo divochy. Částečně také ukazuje utopicko-náboženské prvky marxismu, jehož ústředním prvkem je dosažení beztřídní komunistické společnosti, kdy zavládne blaho na zemi. Na pomoc si na mnoha místech bere Heideggera, Nietzscheho, Fromma aj., a zejména své vlastní pojetí pohanské filosofie. I když poměrně často odkazuje na Eddy a cituje z nich, pohanství vnímá jako evropský celek, tedy konglomerát vytvořený převážně z antických prvků, Keltů (Galů) a Germánů. Slované jsou tiše vynecháni.

Nyní se již obraťme k pozoruhodným myšlenkám, pro které by měla být tato kniha studována.

Continue Reading

Heidelberský manifest

Autor: Karel Veliký

Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!

Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:

„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“

Continue Reading

Z židovských dějin: disputace mezi křesťanskými a židovskými učenci

Autor: David B. Green

Všechno to začalo exkomunikovaným Židem a jeho stížnostmi na obsah Talmudu papeži

17. června 1242 byly v Paříži na příkaz papeže a francouzského krále spáleny všechny nalezené rukopisy Talmudu.

Celý proces, završený zažehnutím hranic, na nichž prý shořelo tolik svazků soupisu hebrejského práva a zvyklostí, že je museli přivézt dvěma tucty povozů, však trval několik let.

Celé to začalo nařčeními židovského odpadlíka z francouzského La Rochelle jménem Nicholas Donin.

Donin byl pro své kacířské názory židovskou obcí vyloučen někdy kolem roku 1229. V roce 1236 se vydal do Říma, aby papeži Řehořovi IX. předložit soupis svých stížností proti Talmudu.

Continue Reading

Enoch Powell

Autor: Gregory Hood

Enoch Powell by nesjpíš v roli vůdce britského nacionalistického hnutí působil jakoby nepatřičně i v lecjaké alternativní historii. Oddaný voják Impéria, příslušník establishmentu, osobitý klasický učenec a nepředvídatelný, byť poctivý student politické strategie Powell totiž rozhodně nebyl žádný pravicový radikál. Byl to konzervativec až do morku kostí, podle vlastního vyjádření „se jako toryovec už narodil … jako člověk s neotřesitelnou vírou v instituce. Kam až sahá má paměť, vždy jsem byl zastáncem institucí, monarchie, dějinné tradice a vůbec všechno, v čem nacházela své ztělesnění autorita – a právě tím nepochybně Konzervativní strana coby strana udržování uznávané normativní autority musí být.“

Konzervatismus lze – od Josepha de Maistreho k Johnu Derbyshirovi – směle označit za filozofii pesimismu: v jádru totiž jde o filozofii zachovávání, údržby. Instituce a národy už byly s nemalým úsilím vytvořeny – úkol tak nyní zní jasně: držet pozice.

Continue Reading

Bývalý předseda Jobbik Gábor Vona v roce 2015. Strana již od počátku roku 2013 začala „uhlazovat“ svoji militantní podobu.

Jobbik, svého času označovaný za nejradikálnější parlamentní stranu v Evropě, se v průběhu několika málo let proměnil v centristické a Evropské unii nakloněné uskupení, čímž zcela opustil svou dřívější radikální rétoriku, namířenou proti EU, NATO, hnutí LGBT nebo cikánské zločinnosti. Dnes se strana pokouší vytvořit spojenectví s liberální a progresivní levicí s cílem svrhnout vládu premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz. V tomto článku se pokusíme stručně nastínit průběh tohoto politického obratu o 180°.

Jobbik dnes bez servítek demonstruje po boku liberálů Ference Gyurcsányho: vytvořil s liberální levicí společnou antiorbánovskou frontu.

Naplnily se tak předpovědi Fidesz: Viktor Orbán, jeho strana i jim nakloněná média přinejmenším od roku 2016 předpokládali spojenectví někdejší radikálně nacionalistické strany s maďarskou levicí proti vládě. Před parlamentními volbami v dubnu 2018 to navzdory některým náznakům sbližování tak úplně pravda nebyla. 15. března 2019 však veškerá případná nejistota pominula.

Continue Reading

Pravda a lež – realistické varianty havlovského axiomu

Autor: Václav Jan

Jsou slogany pro lidi a pak jsou nepsaná pravidla, jejichž prostřednictvím je realizována moc.

Jako oficiózní moralistní maxima platí heslo, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Ve skutečnosti je tvrdě vynucován všeobecný respekt k postulátu, který může být formulován třeba takto: „Ve jménu lásky může zvítězit i správná lež nad nesprávnou pravdou, pokud by tato mohla být spojencem nenávisti“. Toto pravidlo není nikde tesáno do kamene, ovšem o to neodbytněji je přítomno v každém detailu společenského diskurzu.

Samozřejmě – co je v dané rovnici láska a co je nenávist, to určují majitelé normotvorných vlivových nástrojů podle svých představ, potřeb a záměrů.

Continue Reading

Kniha Ernsta Jüngera Der Gordische Knoten poprvé vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1953

Autor: Julius Evola

Jméno Ernsta Jüngera si postupně získává takřka celoevropskou proslulost. Význam tohoto spisovatele coby filozofa se však pojí především s raným obdobím jeho života i tvorby. Tento veterán 1. světové války se po jejím skončení etabloval jako mluvčí generace, už ve své době označované za generaci „vyhořelou“. Jeho ideje nemají původ v abstraktních, za psacím stolem spřádaných spekulací, ale v prožité hrdinské zkušenosti, odkud postupně dospěly až k problému smyslu lidské bytosti ve věku nihilismu a všemocné techniky. Jeho ústředními pojmy jsou „heroický realismus“ a etika „absolutní osoby“.

U Jüngerovy pozdější tvorby, přestože z literárního a stylistického hlediska vykazuje jasný pokrok, bohužel zaznamenáváme znatelný pokles úrovně i síly světonázoru. V jeho novějších spisech pak narážíme i na vliv poněkud podezřelých humanistických tendencí, spjatých s mýty, jež se po posledním kolapsu staly módními dokonce i v jistých středoevropských kruzích.

Měli jsme možnost přečíst si nedávno vydanou Jüngerovu knihu Gordický uzel (Der gordische Knoten). Tato kniha se zabývá vztahy mezi Východem a Západem, které považuje za základní dějinný motiv, a válečnými střety, které se udávaly mezi Evropou a Asií od dob perských válek do dnešních dnů.

Continue Reading

Annette Kennealyová

Brutální vražda lidskoprávní aktivistky Annette Kennealyové na malé farmě, kde žila, znovu přitáhla pozornost světa k vraždám jihoafrických farmářů.

Dlouholetá aktivistka Annette Kennealyová (51) byla minulou neděli zavražděna na své farmě. Zločin otřásl nejen jejím rodným městem Louis Trichardt v provincii Limpopo, ale pronikl i do zahraničních médií. Londýnský Daily Express přinesl titulek: „Jižní Afrika zděšena vraždou bělošské farmářské aktivistky, ubité k smrti kladivem,“ Londýnské The Times zase: „Jihoafrická aktivistka, která veřejně vystupovala proti útokům na bělošské farmáře, nalezena mrtvá“.

Continue Reading

Christian Bouchet (uprostřed), společně s Alexandrem Duginem a Alainem Soralem

Autor: Christian Bouchet

Přestože ve Francii dnes už máme řadu kvalitních prací, jež nám umožňují dobře porozumět německému národnímu bolševismu, pro ten ruský to neplatí a jeho existenci tak vlastně teprve objevujeme. Proto je dílo Michaila Agurského i přes své nepřátelské naladění skvělým zdrojem informací, východiskem k dalšímu zamyšlení i důvodem k opatrné naději.

Teze autora, vycházející z úvah nad Vzpourou davů Ortegy y Gasseta zní, že marxistické a socialistické prvky ruského bolševismu jsou pouhou „dějinnou kamufláží“ skutečných pochodů historického a geopolitického charakteru. Podle Agurského tak Lenin užíval dvojakého jazyka, když jako ortodoxní marxista mluvil jen v těch svých dílech, která bychom mohli označit jako určená pro „styk s veřejností“, zatímco jinak se držel linie Alexandra Gercena, který Západ odmítal a vyzýval k obsazení západní Evropy Slovany. Od počátku století si tak Lenin i s ostatními bolševiky stanovili cíl dát vedení světové revoluce do rukou Rusku a Rusům. Nahlíženo touto optikou dodávala sovětskému politickému systému z pohledu nacionalistů legitimitu ruská nacionalistická ideologie, nikoliv marxistické teze. Národní bolševismus se tak pokusil dosáhnout globální dominance ruského impéria, upevněného komunistickou ideologií.

Continue Reading

Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…

Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.

Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?

Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.

Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.

Continue Reading

Alternativa pro Německo: ačkoli legální politická strana, dle hlídacích psů systému „protidemokratická“ a tudíž nežádoucí

Učitelé a pedagogičtí pracovníci více než padesáti hamburských škol musí povinně písemně prohlásit, že nejsou členy strany Alternativa pro Německo (AfD). 1] Vyplývá to z interních dokumentů, které strana získala prostřednictvím svého portálu „Neutrale Schulen Hamburg“, prohlásil činovník AfD.

Závazná klauzule vyšla od personální společnosti „Lernzeit Schulpersonal-Service GmbH“, jež spolupracuje s 54 školami v přístavním severoněmeckém městě.

Zástupci škol na výzvu AfD zareagovali prohlášením, že smlouvy s agenturou těch pedagogických pracovníků, kteří zajišťují celodenní programy jako jsou sportovní kurzy, přezkoumají a v případě potřeby kontrakty vypoví.

Místní představitel AfD na hamburském magistrátu Alexander Wolf zákaz označil za skandál. „Vítáme proto kroky školského odboru, který se bude zabývat legalitou obsahu uzavřených kontraktů.“

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

První část zde.

Kojève tvrdí, že dějiny končí vytvořením tzv. univerzálního homogenního státu. Jakmile pochopíme a uznáme, že všichni lidé jsou svobodní a rovní, zbývá už jen vytvořit takovou společnost, která tuto svobodu a rovnost respektuje a uznává. Tato forma společnosti musí být univerzální, nemůže být spojena s žádnou konkrétní kulturou, skončila totiž i kultura: dějiny jsou pouhým záznamem vývoje kultur a po konci dějin nemohou pokračovat ani kultury. Kultura se v jistém slova smyslu stává nepotřebnou, jelikož se nejedná o nejvhodnější prostředek k sebepoznání. Kojève uvnitř tohoto univerzálního státu rozeznává náznaky směřování k naprosté homogenizaci světa. Proto dává konci dějin jméno univerzální homogenní stát a považuje to za cosi báječného.

Vidíme to ostatně všude kolem nás: i v Bhútánu dnes zavádějí televizní vysílání. Zítra tam začnou nosit kšiltovky – samozřejmě kšiltem dozadu – poslouchat rap a nosit trička s názvy amerických značek. Nakonec se ukáže praktičtější učit se jenom jediný jazyk, angličtinu, podle jednoho z mých přátel „jazyk par excellence.” A všichni budeme mluvit anglicky, všichni si budeme kupovat stejné věci, sledovat tytéž televizní pořady. Bude z nás jeden velký, šťastný, mírumilovný svět, a lidstvo bude dokonalé spokojené, protože všichni budeme svobodní a navzájem rovní. Ne všichni ale budou filozofy, tato role zůstane vyhrazena jen těm velice chytrým. V tomto ohledu si totiž rovni nebudeme. Budeme si rovni politicky.

Tak nějak, velice zjednodušeně, se dá shrnout hegelovský příběh dějin. Sice je to dost nahrubo, ale naprosto správné a přesné, alespoň tedy podle Hegelova mínění (realitu ponechejme na chvíli stranou).

Continue Reading

Naréndra Módí

Autor: Eric Margolis

Jak prchavá je světská sláva! V dávném roce 1998 mě Jihoasijský svaz novinářů (South Asian Journalists Association) vyhlásil „Novinářem roku“ za článek, který jsem napsal o Indii.

Nedlouho nato mi však ocenění rozhořčeně odebrali poté, co jsem napsal, že Indie by v jejich dlouholetém sporu s Pákistánem o Kašmír měla usilovat o kompromis. Nedůtkliví Indové kritiku neradi, dokonce ani od starého přítele…

Tento týden premiér Naréndra Módí a koalice jeho pravicové strany Bháratíja džantá (BJP) drtivě zvítězili ve volbách, když si zajistili 302 z 542 parlamentních křesel. Ctihodná opoziční Strana Kongresu, jež dlouhá léta stála v čele země, utrpěla zdrcující porážku.

Neměli bychom nad tím jen tak mávnout rukou. Indie je plus minus největší demokracií na světě a v roce 2020 se má stát třetí největší ekonomikou na světě. Je to ale také vlivná jaderná velmoc s mezikontinentálními hlavicemi odpalovanými ze země i z moře, které mají kapacitu zasáhnout Severní Ameriku, Evropu i tradičního indického rivala, Čínu.

Dlouhá léta píši o nebezpečí neúmyslné nebo i záměrné nukleární války s Pákistánem o kašmírské jablko sváru. Má literární prvotina „Válka na střeše světa“ se věnuje jak možnosti budoucí války Indie s Čínou o himalájské velikány nebo Barmu, tak indicko-pákistánského konfliktu o Kašmír.

Continue Reading

Nizozemský ministr pro azylovou politiku Mark Habers: „Nechtěli jsme vyvolat nedorozumění.“

Ministr Mark Habers musel odstoupit po odhalení skandálu s falšováním míry vážné trestné činnosti migrantů ve vládních dokumentech, v nichž byly například znásilnění nebo vraždy „schovány“ do kategorie „ostatní“.

Ve statistice spáchaných zločinů, z nichž byli podezřelí žadatelé o azyl, byly zahrnuty různé lehčí zločiny jako drobné krádeže, mnohem závažnější skutkové podstaty jako vražda, zneužívání dětí nebo znásilnění, tam však uvedeny nebyly.

Holandský list De Telegraaf ve čtvrtek napsal, že do kategorie „ostatní“ bylo zařazeno 79 údajných sexuálních zločinů včetně 47 případů sexuálního napadení, pět obvinění ze zneužívání dětí, čtyři údajná znásilnění a řada dalších trestných činů.

Continue Reading

Salvini oslavuje obklopen, jak podotkl jeden komentátor, křesťanskou, trumpovksou a putinovskou symbolikou.

Autor: Guillaume Durocher 

Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.

V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.

Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.

Continue Reading

Političtí disidenti 21. století nezaznamenávají žádnou výraznou změnu

Autor: Extravaganza Controverso

Původně jsem chtěl udělat dvacet rozhovorů s různými českými i slovenskými politickými disidenty. Osobně jsem kontaktoval ty, které znám a později i dále pátral a nechal si různé lidi doporučit od známých. Devatenáct rozhovorů jsem zdárně dokončil, ale projekt se poněkud zadrhnul a dle mého uvážení již nepokračoval správným směrem, proto jsem usoudil, že je na čase celý cyklus uzavřít. A tak poslední dvacátý příspěvek napíšu já sám.

Continue Reading

Dries Van Langenhove na setkání s Viktorem Orbánem

Autor: Guillaume Durocher

Vlámský nacionalista Dries Van Langenhove se v posledních několika letech dostal do hledáčku pozornosti celostátní belgické politické scény. Založil skupinu Schild & Vrienden (Štít a přátelé, S&V), která si rychle získala věhlas svými spektakulárními přímými akcemi a umným využíváním sociálních sítí. Van Langenhove v současnosti vede kandidátku strany Vlámský zájem (Vlaams Belang, VB) ve vlámské provincii Brabantsko a po volbách plánovaných na 26. května se takřka jistě stane poslancem belgického federálního parlamentu. Hvězdný vzestup pětadvacetiletého mladíka je skvělým příkladem spolupráce nového evropského identitárního hnutí s tradičnějšími nacionalistickými organizacemi.

Schild & Vrienden vznikl jako internetová diskusní skupina v srpnu 2017. Název upomíná na středověký vlámský bojový pokřik z válek s Francouzi. Skupina velice rychle organicky rostla, s tím jak stále víc mladých Vlámů zjišťovalo, že ve svém znepokojení z imigrace a kulturního úpadku nejsou osamocení. „Někteří lidé měli blízké přátele, o kterých ani nevěděli, že mají pravicové názory,“ říká Dries Van Langenhove. „Dnes je u nás snazší přiznat se k transgenderismu než ke konzervatismu. Na každého, kdo se vysloví proti potratům v pokročilém stupni těhotenství, se společnost dívá jako na blázna.“ V nadsázce proto dodává, že se z S&V stal tolik potřebný „bezpečný prostor“ pro nacionalisty a konzervativce, obklíčené fanaticky levicovou kulturou kampusů.

Continue Reading

Jean Raspail

Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.

„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.

Continue Reading