Délský potápěč

Autor: Radim Lhoták

Pokud se tato žena stane prezidentkou USA, nejenže nic nepomůže spasit Ameriku před pádem do hlubin rozkladu, ale zjevně lid Ameriky o jakoukoliv pomoc už ani nestojí.

První veřejná debata prezidentských kandidátů v USA za sebou vlekla fatální stigma. Slabost a pohlavní zaslepenost Hillary Clintonové nemohla přirozeně obstát před mužnou nadřazeností Donalda Trumpa. Ať se to někomu líbí nebo ne, Trumpova převaha byla natolik jasná, že mainstreamová hodnocení Hillary jako vítězky prezidentského duelu vyznívají jako slaboduchá propaganda podobně jako všechna hodnocení úlohy USA ve světovém dění těmito sdělovacími prostředky za pár posledních let. Pokleslá neschopnost západních mocenských elit alespoň lhát s grácií a s patřičnou mírou přesvědčivosti je očividná.
Continue Reading

„Místo Bruselu, pouze Maďaři mohou rozhodovat, s kým chtějí žít v jedné zemi.“ Fidesz

Autor: Axel Seidelmeier

K napsání dnešní krátké úvahy mě donutil liberál a ctitel Havlova odkazu, Jiří Pehe a jeho komentář Orbán prý zvítězil. Anebo prohrál? na serveru Novinky.cz.

Peheho myšlení se vyznačuje pouze jedním rozměrem. Přinejmenším to nejspíš nechtěně ukázal na výše uvedeném článku. Operuje s jednoduchou konstrukcí, že vlastně nedosažení kvóra stanoví nezávaznost výsledků a zejména neplatnost maďarského referenda o kvótách pro přivandrovalce. Technicky definuje transparentnost pravidel a jejich dodržování včetně faktu, že drtivá většina hlasujících je proti, což by kvantitativně postačovalo na stejný výsledek i v případě třeba 70% účasti. Jenže v demokracii jsou pravidla a jedna pravda nestačí a volební účast pod 50% nečiní výsledky závaznými (i když nás matematika neklame) a pak v Peheho případě další blablabla bla bla o případné kolizi Maďarska s Bruselem a tradiční liberální strachy o demokracii…
Continue Reading

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading

Košer prezidentský kandidát

Nová studie Gila Troye z kanadské univerzity McGill (The Jewish Vote: Political Power and Identity in US Elections. University of Haifa and Ruderman Family Foundation, 2016, pozn. DP) ukazuje, že polovina příspěvků na prezidentskou kampaň Hillary Clintonové pochází od židovských dárců. Ti se také 25% podílejí na peněžních darech Republikánské straně.

V rozhovoru pro Jerusalem Post (US Jews contribute half of all donations to the Democratic Party, Jerusalem Post 27. září 2016, pozn. DP) Troy prohlásil, že právě z tohoto důvodu se prezidentská kampaň tolik soustředí na Židy, přestože tvoří jen asi 2% amerických voličů.

Podle profesora Troye volební systém zvýrazňuje roli států s výraznějším podílem židovského obyvatelstva jako Florida, Ohio, Pensylvánie a Michigan.

V těchto státech není vítěz předem odhadnutelný, ale vzhledem k množství židovských voličů nabývá jejich hlas na síle.

Troy odhaduje, že v listopadových volbách bude pro Hillary hlasovat 70% Židů, tedy podobné procento jako pro Baracka Obamu v posledních volbách. I po setkání se zástupci republikánské strany židovští sponzoři dle Troyových slov z většiny podporují demokraty, navzdory neochvějně proizraelským pozicím Republikánské strany.

Článek 50% of donations to Clinton campaign come from Jews vyšel 27. září 2016 na webu Israel National News.

Autor: Dr. Lasha Darkmoonová

QUOS DEUS VULT PERDERE PRIUS DEMENTAT — „Koho chce Bůh zničit, nejdřív ho zbaví rozumu“

Angela Merkelová, náležitě oděna

„Merkelové hrozí akutní nervové zhroucení. Stala se nebezpečím pro Německo.“ — Hans-Joachim Maaz, přední německý psychiatr a autor bestsellerů

Ohromující množství sexuálních zločinů, spáchaných v Německu za jediný měsíc (červenec 2016) migranty, nám odhalí rozsah tohoto problému v rámci celého roku. Ještě nikdy předtím nezažíval žádný národ v čase míru sexuální útoky a znásilnění v takto masovém měřítku. Ženy každého věku, od batolat po stařenky, se staly součástí této hrůzné statistiky.  Většina obětí je však spíše mladá; a pachateli, kteří se rekrutují ze všech věkových skupin, jsou takřka výhradně svobodní muži, v oficiálních zprávách vyhýbavě popisovaní jako „Jižané,“ nebo poněkud odvážněji „cizinci se snědou pletí.“

Dovolte mi předložit první ze tří seznamů sexuálních zločinů spáchaných imigranty v Německu za jediný měsíc, červenec 2016. Zvolila jsem tři data v pravidelných desetidenních intervalech: 1., 10., a 20. červenec. Tak získáte vcelku dobrou představu o tom, co se děje v současném Německu.

Continue Reading

Sličnost se u Erica Hobsbawma snoubila se vznešeným duchem

Autor: Alex Kurtagić

Na den přesně před čtyřmi lety konečně zemřel marxistický spisovatel, Stalinův apologeta, komunistický propagandista a lhář z povolání, který si zvolil dráhu akademického historika, Eric Hobsbawm. Jeho skon doprovázela záplava chvalozpěvů britských levicových intelektuálů, médií a politické třídy.  Když ho britská média ve svých nekrolozích označila za „našeho největšího historika, “ dočkal se za své úsilí odměny zcela nemístné.

Eric Hobsbawm se narodil v egyptské Alexandrii. Jeho otcem byl východolondýnský obchodník polskožidovského původu Leopold Percy Obstbaum, matkou pak středostavovská rakouská Židovka Nelly Grünová. V čase Ericova narození už Leopold používal poangličtěné jméno Hobsbaum, které následně chybou úředníka nabylo podoby Hobsbawm.

Continue Reading

Franz von Stuck – Polibek Sfingy, 1895

Autor: F. Roger Devlin

Co je to vlastně „sexuální emancipace“? Zpravidla bývá definována kontrastem s omezeními představovanými sňatkem a pravidly rodinného života. Podle všeho jde o stav, kdy mají lidé širší možnost volby než v tradičním systému monogamie. „Filozofie playboye“ Hugha Hefnera nabídla mužům více voleb, než jen strávit padesát let každou noc se stejnou ženou. Feminismus slíbil osvobodit ženy od „domácí otročiny“ a proměnit manželství a mateřství jen na jednu z mnoha možných voleb životního stylu.

Na druhé straně však i v rámci manželství vždy figuruje prvek svobodné volby: člověk si volí, zda a do jisté míry i koho si vezme. Manželství je zřejmě nejdůležitějším příkladem zásadní životní volby. V jeho tradičním pojetí ale nelze tuto volbu vykonat a přesto si ji ponechat otevřenou. Jakmile se člověk zaváže slibem a vstoupí do svazku, ipso facto ztrácí možnost volby. Jinak řečeno je manželství jednosměrnou nevratnou jízdenkou. Vaše žena zůstává vaší volbou – i pokud vás nakonec nějakým způsobem rozzlobí či zklame, čemuž se u žádné ženy z masa a kostí nelze vyhnout. Ponechat si volbu družky trvale otevřenou je opisem slova „celibát.“

Continue Reading

Vře to i jinde – Korsika, Baskicko, Bretaň… Na snímku jsou bretonští nacionalisté z organizace Adsav! (Obroda!).

Autor: Nouriel Roubini

V dobách svého mládí byla eurozóna považována za mocného rivala ekonomické nadvlády Spojených států  – zejména pak americkými turisty, kteří se zkraje nového století museli vyrovnat s krajně nepříznivým kurzem při výměně peněz. Skutečná síla se však pozná až v časech krize. Jak se eurozóna nejistě oklepává z následků krize roku 2008 a evropské dluhové krize, její vnitřní zlomy vystupují stále zjevněji na povrch. Nejen že zónu ohrožují neutuchající zvěsti o „Grexitu,“ ale mnoho z členských čelí svým vlastním existenčním krizím s tím, jak místní separatistická hnutí zpochybňují samotné jádro konceptu národního státu.

Abychom získali pojem o povaze evropských nesnází, představme si lano těsně utahované na jednom konci, což jej ale zároveň uvolňuje na konci opačném. Jak nadnárodní moc v Evropě nabývá pravomocí, zpochybňuje moderní pojetí národního státu vzestup institucí jako Evropská rada, Evropský parlament a Evropská centrální banka.

A s tím, jak se eurozóna i nadále topí v pomalém hospodářském růstu, stagnaci, ekonomických potížích a vysoké nezaměstnanosti, mnozí začínají zpochybňovat výhodnost setrvání v eurozóně. V zemích jako Řecko, kde členství v měnové unii zabránilo devalvaci měny, která mohla nakopnout chřadnoucí ekonomiku, narůstá frustrace plynoucí z omezení nadnárodní autoritou.

Continue Reading

Slavoj Žižek – Násilí

Autor: Slavoj Žižek

Od roku 2001 jsou Davos a Porto Alegre blíženecká města globalizace. Davos, exkluzivní švýcarské lázně, kde se schází světová elita manažerů, státníků a mediálních osobností pod mohutnou policejní ochranou na Světovém hospodářském fóru, aby nás (a sama sebe) přesvědčila, že globalizace je nejlepší nápravou problémů, jež globalizace způsobila; Porto Alegre, subtropické brazilské město, v němž se setkává antielita protiglobalizačního hnutí, aby nás (a sebe sama) přesvědčila, že kapitalistická globalizace není naším nevyhnutelným osudem a že – jak to říká oficiální heslo – „je možný jiný svět“. Zdá se však, že shromáždění z Porto Alegre nějak ztratila vzlet – slyšeli jsme o nich v posledních letech stále méně. Kde zůstaly jasné hvězdy z Porto Alegre?

Aspoň některé z nich se přesunuly do Davo­su. Tón na setkání v Davosu nyní udává hlavně skupina podnikatelů, kteří se sebeironicky označují za „liberální komunisty“ a kteří už protiklad mezi Davosem a Porto Alegre nepřijímají. Tvrdí, že globální kapitalistický koláč (podnikatelský úspěch) můžeme mít a současně jej jíst (doporučování sociální odpovědnosti, ochrany životního prostředí atd.). Porto Alegre není zapotřebí. Namísto toho se z Davosu může stát Porto Davos.

Kdo však tito liberální komunisté jsou? Obvyklí podezřelí: Bill Gates a George Soros, předsedové představenstev Google, IBM, Intelu, eBaye jakož i dvorní filozofové jako Thomas Friedman. Skutečně konzervativní je dnes, argumentují, nejenom stará pravice se svou směšnou vírou v autoritu, řád a úzkoprsé vlastenectví, nýbrž i stará levice se svým bojem proti kapitalismu. Obě provozují stínový box, protože podceňují nové skutečnosti.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

William L. Pierce

Autor: Dr. William Pierce

V tomto programu American Dissident Voices jsme mluvili o mnoha různých tématech, ale leitmotivem opakujícím se téměř v každém z nich byla úloha Židů, ať už historická nebo současná. Do jisté míry se tomu vzhledem k jejich vlivu na současné události prostřednictvím jejich kontroly nad masmédii a historické úloze v komunismu nelze vyhnout. To však zdaleka není celá odpověď.

Jak jsem při mnoha příležitostech zopakoval, význam židovského chování na naše životy sahá daleko za fakt, že jejich kontrola nad zpravodajskými a zábavními médii jim dovoluje uplatňovat silný vliv na populární kulturu a politický proces. Dnes chci o židovské úloze promluvit znovu. Nejprve bych rád předestřel širší obraz. Podle ročenky Encyclopaedia Britannica pro rok 1997 dnes žije na světě asi 14 milionů Židů. Skoro polovina z nich – asi šest milionů – se nachází v Severní Americe, kde tvoří jen něco málo přes dvě procenta obyvatelstva, ale disponují vlivem větším než kterákoliv jiná skupina.

14 milionů Židů na Zemi myslí a jedná jako jedna velká rodina – přestože se, jako ostatně většina rodin, mezi sebou často hádají a škorpí. Navštěvují odlišné synagogy – ortodoxní, konzervativní a reformní – nebo vůbec žádné. Existují ateističtí Židé i Židé, kteří konvertovali ke křesťanství. Jsou Židé kapitalističtí a komunističtí, homosexuální a heterosexuální. Někteří Židé patří mezi bohaté, další ke střední třídě a najde se dokonce i pár chudých Židů – ale i přes tuto povrchovou rozmanitost se jim vzájemná spolupráce a ochrana společných zájmů daří lépe než kterékoliv jiné etnické skupině světa.

Continue Reading

Agresivita a krutost při obhajobě vlastního postavení či společenské role je totéž, co obrana cti a svatého sebeurčení.

Autor: Jan Čech

Pro zkoumání rizik masové uprchlické krize je vhodné zamyslet se nad tím, kdo nám to sem z jihu do Evropy vlastně proudí. Nejčastěji se zmiňuje hrozba islámu, protože většina imigrantů jsou muslimové. Náboženské vyznání sice z těchto lidí dělá vetřelce, vyzbrojené Evropanům nepřátelskou ideologií, není to ale ten hlavní problém. Hlavní problém je rasový.

Islám je výsledkem neúspěšné christianizace Arabů. Římští biskupové od třetího století po Kristu usilovali o vítězství křesťanské moci nad všemi zeměmi okolo Středozemního moře. Jejich misionářské výpady vedené silou či ideologickým působením směrem do arabských zemí končily isolovanými křesťanskými sektami bez masivního vlivu na většinovou populaci. Ta zůstávala z hlediska helénského pohledu barbarská. Řešením bylo vytvořit modifikovanou verzi Bible ušitou na míru mentalitě jižních ras. Tak vzniklo Mohamedovo učení a islám. V důsledku vše skončilo rozkolem mezi katolickou církví a islámskými heretiky v pozici muslimských kněží. V další fázi došlo k rozdělení tehdy známého světa na dvě nesmiřitelné strany Kristových a Mohamedových služebníků.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Nesmíme se obracet zády k lidem prchajícím před brutální občanskou válkou v Alžírsku. Tím bychom jen hráli do karet extrémistům z obou táborů…

Autor: Virginia Haleová

Ilegální imigrant z Alžírska, obviněný z pokusu o znásilnění, při němž zbil ženu do bezvědomí, vypověděl před soudem, že do Rakouska přišel „šou**at ženské.“

Alžířan – několikrát trestaný v Rakousku i Francii – před soudem v Linci obvinění z dubnového útoku popřel. Podle obžaloby se měl nejprve pokusit oběť znásilnit a následně ji brutálně zbil.

Vážně zraněnou ženu nechal ležet v bezvědomí v křoví poblíž autobusové zastávky, kde k útoku došlo. Oběť zločinu si z útoku také nese psychologické následky.

Na otázku, proč přišel do Rakouska, obviněný odpověděl: „Přišel jsem do Rakouska šou**t ženské.“ Kromě několika pravomocných trestů byla Alžířanovi také zamítnuta žádost o azyl a zakázáno cestování. Pětatřicetiletý muž čelí také obvinění z pokusu o znásilnění loni v listopadu a napadení.

Protože Rakousko nemá uzavřenou dohodu s Alžírskem, nebylo ho dosud možné deportovat.

Continue Reading

Fotografie © Karl Steel.

Autorka: Alison Kinneyová

Recitování ság v islandských Vestfirðir

Nastal čas senoseče – horký, suchý a jasný – jednoho pozdně letního rána asi před tisícem let. Všichni muži šli kosit louky, kromě Thorkela, který se zdržel v posteli, poslouchal ženy ve vedlejším pokoji, trávil snídani a s neklidem vyslechl přiznání nevěry své ženy Asgerd. Konečně se Thorkel probral a pronesl verš:

Slyš o velkém podivení,
o zlomeném srdci,
o velké události
slyš o smrti
– jednoho muže či mnohých.

Thorkelovo proroctví se naplnilo prostřednictvím velkého kopí. Poté, co neznámý pachatel probodl Asgerdina milence Vesteina, Vesteinův a Thorkelův švagr, Gisli – „muž zdatný, ne vždy však milovaný štěstěnou“ – započne nevyhnutelný a nekončící koloběh krevní msty. Čest a zanedbání rodinných povinností dovedou Gisliho k životu ve sváru, pohrdání zákony a smrti z rukou mnoha – ale ne předtím, než i on dostane šanci pronést velkolepé verše.

Continue Reading

Žabák Pepe, ideologický vůdce alt pravice…

Autor: Lawrence Murray

Vzestup tzv. alt pravice v poslední době vyvolal také odpovídající nárůst kritiky a diskusi o obsahu i rozsahu pojmu. (Už jsme se dostali i na Wikipedii). Historii politické nálepky fenoménu naší dekády – „alternativní pravice“ – většina čtenářů nejspíš zná, a pokud ne, příliš na tom nesejde, chci se totiž spíše než jejími dějinami a kritikou zabývat jejími současnými základními pilíři.

Než se toho pustím, musím zdůraznit, že alt pravice je filozofie široké koalice (“big tent”). V ideálním případě tedy funguje jako intelektuální spojenectví mezi ostatními filozofiemi přijímajícími většinu nebo všechny její klíčové principy. Z toho důvodu je pro každý z těchto proudů kontraproduktivní vynakládat více času a úsilí na vzájemné útoky než na vnější odpůrce. Někdo mluví o zásadě „žádní nepřátelé napravo/na pravici,“ což znamená nepředhazovat schopné lidi, s nimiž se shodnete na zásadních postojích, napospas skutečnému protivníkovi. Jasné vymezení bitevní linie je zásadní, protože se jeho prostřednictvím sami stáváme vlastní morální autoritou a nepřenecháváme tuto úlohu třetí straně, která nesouhlasí s většinou či všemi našimi přesvědčeními, což je zásadní – a dost možná ten úplně nejzásadnější – problém mainstreamové „pravice.“

Jaké jsou tedy ústřední zásady široké koalice? Sám bych je vymezil následovně:

Continue Reading

Byla „Krvavá neděle“ v alabamské Selmě krvavější než jakákoli neděle v selmské současnosti?

Před lety jsem se vydal do z 80% černošské Selmy v Alabamě. Kráčel jsem po Mostě Edmunda Pettuse (most, paradoxně pojmenovaný po konfederačním brigádním generálovi, senátorovi za Demokratickou stranu a Velkém draku Ku Klux Klanu Edmundu Pettusovi, pozn. DP), nejkultovnější památce hnutí za občanská práva v Americe a snažil se představit si, co se to vlastně na tomto mostě před skoro 50 lety (výlet jsem podnikl v roce 2011) odvážili bělošští policisté bránit.

Žijeme totiž ve světě po Selmě, kde běloši přišli o veškerou morální autoritu, a pronést pár byť jen nepatrně pozitivních slov o nich ukazuje na touhu po návratu k segregaci a Jimu Crowovi (ve skutečnosti se mé cíle shodují s těmi Americké společnosti pro kolonizaci).

Navštívit Selmu a přejet Most Edmunda Pettuse znamená vstoupit do města roku 2015, jehož z 80% africké obyvatelstvo se odkázáno samo na sebe chová přesně tak, jak se kdysi dávno běloši obávali… a civilizace vybudovaná bělochy pro jejich potomstvo se rychle hroutí.

Bílí policisté na Mostu Edmunda Pettuse v roce ’65 bránili civilizaci onoho typu, který budují, udržují a předávají svému potomstvu lidé evropského původu.

Continue Reading

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

John Frederick Charles „Boney“ Fuller (1 . 9. 1878 – 10. 2. 1966)

Naše moderní média ráda vykreslují vojáky jako prosťáčky neustále s prstem na spoušti, stvoření mdlého a zastaralého ducha, která se stále obtížně vypořádávají s přechodem z 18. do 19. století. Naneštěstí ale přinejmenším v prostředí západních demokracií skutečně pobídky zvenku a omezení režimů vyhánějí intelekt z řad vojska takřka raketovou rychlostí. Přesto se v uniformě i přes všechny překážky čas od času rozzáří velkým jasem pronikavý duch. Zdaleka tím nejjasnějším – skutečnou supernovou – byl generálmajor John Frederick Charles Fuller. Chování britských politiků a nejvyšších důstojníků ke generálu Fullerovi lze směle přirovnat ke vztahu Galilea s inkvizicí.

Mládí

Fuller se narodil v anglickém Chichesteru roku 1878. Jako dítě neprojevoval výraznější akademické nadání. Nudné školní osnovy z velké části ignoroval, a raději četl knihy dle své vlastní volby nebo se vydával na dlouhé výpravy po kraji. Přestože byl jeho otec duchovním, ztratil Fuller tradiční víru velmi brzy. Zůstal tak agnostikem, ale agnostikem s celoživotním živým zájmem o metafyzické a etické otázky. Nikoliv školní učivo – ať už vojenské či akademické – ale právě jeho rané vnitřní teologické rozpory napomohly Fullerovi stát se velkým vojenským prorokem své doby. Jako mladý nejenže zavrhl dogma (navzdory nesmírně intenzivnímu tlaku rodiny i okolí proti jeho nonkonformismu), ale také si navykl posuzovat argumenty, testovat teorie a vytvářet alternativní soustavy.

Roku 1897 začal Fuller studovat na Royal Military College a následujícího roku byl odeslán do posádkové služby v Irsku. I když měl rád šerm i střelbu, nepřilnul mladý voják k společenské zábavě důstojnických kruhů. Zatímco jeho spolužáci vyjížděli na lov se psy, Fuller v samotě své studovny četl – ze všech věcí – zrovna filozofii. Jeden z jeho spolužáků poznamenal, že Fullerova konverzační zdatnost a kousavý smysl pro humor často „vyvolával v kantýně naprostý zmatek a nechápavé pohledy.“ Už od samého počátku tak byl, jak sám řekl, „tím nejnetradičnějším vojákem.“

Continue Reading

„Čapí hnízdo není moje, vůbec se mě to netýká … Já o tom nic nevím, obraťte se někde jinde.“

Autor: Radim Lhoták

Tragédie současné české politické scény spočívá v tom, že našim politikům nelze smysluplně oponovat, protože nevyjadřují žádné myšlenky, které by měly smysl.

Veškerá intelektuální kapacita politiků i vládnoucích politických stran se vyčerpává ve dvou směrech: Úvahami o tom, jak rozdělit peníze daňových poplatníků mezi bezedné studny jednotlivých kapitol státního rozpočtu, a vymýšlením způsobu, jak udržet sociální smír mezi menšinovými parazitickými vrstvami společnosti a otročící většinou národa.

V prvním ohledu jde o tupý kalkul, jímž se balancuje mezi bujícími potřebami jednotlivých státních rezortů na straně státních výdajů a sumou vybraných daní na straně státních příjmů. Gradující potenciál výdajové stránky rozpočtu je dán bezmeznou kreativitou státních úředníků, v jejichž popisu práce je naslouchat partikulárním žádostem občanů na obslužnost jejich potřeb všeho druhu a vymýšlet způsoby, jak tuto neukojitelnou žádostivost alespoň zčásti uspokojit. Z druhé strany jsou výdaje státu nafukovány lobbistickými tlaky podnikatelských parazitů dobývajících státní rentu za účelem zvýšení míry vlastního zisku.

Continue Reading