Tag Archive | Amerikanismus

Roman Joch kriticky o eseji Michaela O’Meary „Americký holokaust – bělošský nacionalista se zabývá vyhlídkami na zánik svého lidu“

Roman Joch

Roman Joch pro Délský potápěč

Autor: Roman Joch

eseji Michaela O’Meary mám tři zásadní výhrady; ve stoupající závažnosti.

Za prvé, O’Meara si všímá, že americká identita je jiná než identita evropských zemí – považuje ji za mylnou, špatnou – a kritizuje ji. Chtěl by ji změnit.

Ale jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je nutné akceptovat. A identity různých zemí, národů jsou vzájemně nesouměřitelné; jiná je identita francouzská (či evropská), jiná je ruská, jiná arabská, nebo čínská – a nemá smysl říkat, která je lepší, nebo horší. Každá je jiná a měla by být zachována tam, nikoli změněna v universální amalgám.

Na základě jakých kritérií může identitář říci, že identita nějaké země je špatná? On ta kritéria nemá, neboť identita je pro něj axiom.

Continue Reading

Posted in Historie, Kritické texty, Politika2 komentáře

Americký holokaust – bělošský nacionalista se zabývá vyhlídkami na zánik svého lidu

Autor: Michael O’Meara

Nejprve bych vám rád poděkoval za možnost tady před vámi promluvit – je to pro mne skutečná čest. Jde však také o poctu spojenou s jistou úzkostí, jelikož mám na tomto setkání mluvit o hlavní hrozbě bělošské Americe, jíž není to, co by nám mělo vyjít při aplikaci tzv. ďáblovy teorie politiky, ale něco podstatně bližšího: totiž nikdo jiný než my sami. Uznáme-li totiž platnost tvrzení Josepha de Maistre, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, pak má skutečnost, že křesla v našich vládách obsadili ničemové a zrádci rasy, mnohem víc co dočinění s tím, kým jsme my, než kým jsou oni. Jestliže se musíme nejprve řádně podívat do zrcadla, abychom pochopili katastrofu – a tak se jí mohli pokusit postavit – hrozící naší samotné existenci, rád bych se zabýval několika výklady americké zkušenosti, které by nám mohly objasnit, proč naši krajané tváří tvář hrozícímu zániku působí tak lhostejně.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

Vydejte se, zachraňte svět

Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.

Buržoazní usilování o štěstí v podstatě redukuje veškerou lidskou motivaci na chtivost a strach: žádost po delším životě, větších majetcích a větším bezpečí – a strach ze smrti, nejistoty a hmotných ztrát.

Autor: Greg Johnson

Někdy v roce 2003 jsem se cítil velice unavený a uvažoval, že nechám práce na jednom projektu spojeném s hnutím a trochu se vyspím. Bylo půl třetí ráno a moc jsem toho poslední dobou nenaspal. Pak mě ale napadlo: „Na co se vlastně šetříš?“ Potřeboval jsem spánek, abych si zachoval svou krásu? Všechno, co ušetříme, stejně musíme vydat, jelikož smrt nikomu nic nenechává. Tím, že se budeme šetřit, svět nezachráníme – toho dosáhneme jedině tím, že se vydáme.

Takže jsem dal práci další hodinu a půl, tvrdě usnul a ráno se probudil s obnovenou energií a odhodláním, jelikož jsem si uvědomil, že občas – pokud od sebe chceme víc – zjistíme, že dokážeme vydat víc, víc než by nás kdy napadlo. Americká pravice se donekonečna zabývá otázkou neustálého posunu politického spektra doleva. Důležitou úlohu hraje i větší morální síla levice, která jí oproti pravici poskytuje systematickou výhodu.

Morální síla má dvojí rozměr.

Zaprvé bývají lidé na levici v průměru horlivější, idealističtější a altruističtější než ti na pravici, což znamená, že jsou ochotní pracovat usilovněji a pro dosažení svých ideálů obětovat více.

Zadruhé levice sice s mainstreamovou pravicí sdílí totožný základní rovnostářský individualistický náhled, svých ideálů se však drží pevněji, zatímco pravice z nich nezřídka slevuje – ať už kvůli zbabělosti, chamtivosti či netečnosti. Za srovnatelných podmínek však zásadový člověk předčí pokrytce, a tak levice nakonec pravici většinou uštve.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Politika

Každý šlapkou

„Jsem sexy nebo ne?“

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie, Historie, Kultura

Osmnáctý sešit Edice Fascikly: O svobodě ducha

Alfred RosenbergProti globalismu!

V sobotu 15. ledna 1944 přijel do Prahy Alfred Rosenberg, aby následující den v Německé opeře (dnes Státní opera Praha) na říšské slavnosti Svobody ducha za přítomnosti vedoucích činitelů strany, státu a branné moci, přednesl hlavní projev.

A protože jeho obsah souzní s dnešní situací v Evropě a ilustruje, jak úzce je nynější její slabé a nejisté postavení spjato s událostmi, od nichž uplynulo již přes 70 let, rozhodli jsme se jej znovu uveřejnit v řadě e-sešitů Fascikly.

Ukázky:

„Ale v XIX. století právě ty síly, které nás chtějí dnes „osvobodit“, snažily se jako ještě doposud nikdy v dějinách ignorovat všechna samozřejmá práva národů, opírajíce se o moc nahromaděného zlata a peněz. Nauka o světovém hospodářství, které chce zřídit nejvyšší vedení, znamená v zásadě zničení hospodářství národních.

Požadavek světové policie, který je nyní opět zvýšenou měrou uplatňován z Londýna a New Yorku, znamená, že někdo musí takové světové policii dávat rozkazy. Bývalé Společnosti národů vytýkají tyto kruhy, že nevytvořila ústřední moc skupin, které v roce 1914 byly ve službách Dohody, aby takovou ústřední mocí zasáhla všude tam, kde by se některý národ nechtěl podrobit diktatuře světových hospodářských sil, sdružených v bývalé ženevské lize.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Kultura, Politika

Za konzervatismus

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Kultura, Politika

Proti bílým reformistům

K obrodě bílé rasy nedojde zvolením kongresmanů, najmutím si lobbyistů a účastí na systému, usilujícím o její zničení

K obrodě bílé rasy nedojde zvolením kongresmanů, najmutím si lobbyistů a účastí na systému, usilujícím o její zničení

Autor: Michael O’Meara

Poznámka: Následující text pochází z knihy Michaela O’Meary Toward the White Republic.

„Je crois à la Révolution dans la mesure où je ne crois ni à la durée ni à la valeur de la Société qui m’entoure.“ Pierre Drieu La Rochelle

Skoro podobně depresivním jako představa vyhynutí našich lidí se jeví pohled na bílou opozici vůči této vizi.

Nejde jen o mizivá čísla, omezenost na kyberprostor, negativní namísto pozitivního chápání toho, co je třeba udělat, neshody ohledně společného cíle a její atraktivitu pro mnoho asociálních a dysfunkčních jedinců, zcela neschopných podporovat jakýkoliv nacionalistický odpor.

Co hůř – někdy se zdá, že nedokáží ani rozeznat nepřítele. Ať už jde o rasově smýšlející konzervativce, usilující o zastavení přílivu barvy a návrat do utopie Ameriky před rokem 1965 nebo bílé nacionalisty, „kteří nejsou revolucionáři, ale paleokonzervativci, co nechtějí systém změnit, ale dostat ho do svých služeb“, bílý odpor se soustředí na média (tj. internet), „probouzení“ dalších a politické iniciativy směřující k reformě od základů protibělošského systému.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Politika

O propagandě „nového Německa“

Pokud jsou tito lidé skutečně „Německo“, potom já již pravděpodobně nejsem Němcem vůbec.

Pokud jsou tito lidé skutečně „Německo“, potom já již pravděpodobně nejsem Němcem vůbec.

Zamyšlení Manuela Ochsenreitera nad kampaní rádia Deutche WelleWe are Germany“ (sic!)

Toto je Německo stvořené Washingtonem a Bruselem. My všichni „noví Němci“ jsme svým způsobem liberální gayové, nosící idiotské čepice a absurdní, směšné motivy na našich tričkách. To, že jsme se narodili v Ghaně nebo Gelsenkirchenu nemá žádný vliv na naší vlezlou „kosmopolitní“ identitu. Prostě jsme odsekli naše kořeny. „Multikulturalismus“ pro nás znamená pojídání pizzy nebo kebabu a poté se cítít skutečně globálně. Znechucuje nás, pokud multikulturalismus přichází s jinými, hlubšími tradicemi. Protože vše hlubší pod primitivní slupkou „multikulturalismu“ narušuje náš liberální styl života.

Pokud cestujeme, tak jen do míst, kam jezdí podobní idioti jako my, kteří popíjejí hipsterské drinky a plácají stejné sračky jako my: New York, Londýn, Paříž, Bangkok nebo Bejrút. Vypěstovali jsme si talent ignorovat v těchto zemích většinové, původní obyvatelstvo – protože se poflakujeme pouze se zástupci liberálních elit.

„Rodina“ pro nás znamená – když více než dva lidé sdílí ledničku. Samozřejmě ledničku s tou správnou klimatickou a energetickou třídou. A ten, kdo s námi nesouhlasí, je podezřelý. Tito lidé usilují o návrat Hitlera. Nebo Putina. Nebo Jokera z filmu o Batmanovi. Přinejmenším Batmana známe všichni.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika

Čtrnáctý sešit Edice Fascikly: Duchovní tvář Evropy

Rudolf Hippius: Duchovní tvář Evropy

Rudolf Hippius: Duchovní tvář Evropy

„Nejdůležitějším požadavkem chvíle není odkrývání neshod v myšlení našich odpůrců, nýbrž vytyčení základní evropské pozice, a teprve potom, v důsledku toho, odražení jednotlivých šachových tahů našich protivníků.“ R. Hippius

Nový sešit Edice Fascikly přesně vymezuje evropskou identitu! Autor, ředitel Ústavu pro sociální psychologii a psychologii národů, vykresluje 3 základní rysy evropské fyziognomie a určuje jejich podstatu. Objasňuje, co je předpokladem pravého kulturního vývoje, osvětluje pojem hloubky a ukazuje, cože to „nezvedeným dětem“ Evropy, které ji po roce 1945 tak přerostly přes hlavu, vlastně chybí… Pro nás je to dnes čtení o to zajímavější, že autorovy předpovědi ze sklonku druhé světové války se namnoze naplnily. Text z neběžného hlediska přímo či nepřímo zodpovídá rovněž řadu historických i aktuálních otázek jako např.:

Co Freud vystihl?
Co nám teď nejvíc chybí?
Proč Říše prohrála válku?
V čem je amerikanizace horší než bolševizace?
Co může Evropa postavit proti náporu svých duchovních nepřátel?

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie

O podstatě skutečného multikulturního obohacení

Autor: Michael Bell

Pokud existuje nějaký argument ve prospěch multikulturalismu, který slýchávám nejčastěji, tak je to ten, že rasově smíšený národ podporuje „kulturní obohacení“ svých občanů. Jinými slovy, jednotlivý Američan se jaksi stane více informovaným o světě a jeho obyvatelích, více zběhlý v mezilidských vztazích a celkově prostě více kultivovaný, pokud bude obklopen Afričany, Hispánci, Araby, Indiány, Asiaty, Cikány atd. To je však úplný mýtus, který zaslouží dekonstrukci; navíc se musíme podívat na citlivky, kteří propagují tuhle absurditu.

Začnu těmi druhými. Hlavními zastánci multikulturalismu jsou obvykle levicoví univerzitní profesoři a další vědátoři. Mluví o kultuře, ale většina z nich toho vlastně ví velice málo o kulturách, o kterých tvrdí, že by je chtěli v Americe více vidět. Ve skutečnosti chtějí vidět bezduchou, multirasovou masu, která jako svoji jedinou kulturu uznává marxismus. Tradiční lidové zvyky Hindů, muslimů, afrických domorodců a dalších pro ně neznamenají vůbec nic.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika


Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Video

Myšlenka dne

„Naše dva významné deníky jsou v rukou jednoho zahraničního majitele. (...) Představuju si to, jako když herec má v každé ruce jednu loutku: jednou hraje proti druhé, simuluje drama. Hra dopadne, jak on ví a chce. (...) Do jedněch z těch dvojích novin pravidelně píšu. (...) Takže jsem jako svobodný. (...) Protože mi na těch novinách záleží, snažím se myslet a jednat s nimi. Moje psaní zatím bylo pro principála přijatelné: sloužím mu. Ale toto, co tu teď píšu, bych do jeho novin nepsal: bylo by to, myslím, v nich moje poslední slovo. Celou tu dobu od Převratu se divím tomu, že si naše společnost nedokáže udržet nějaké nezávislé noviny, jež by nebyly v ničím majetku. (...) Čtenáři se ptají: proč nemůžeme mít jedny noviny chytré, elegantní, prázdné banalit, vulgarit a reklamy, a tenčí? (...) Protože vás není dost.“


Ludvík Vaculík

Tweets

Archív