Délský potápěč

Jérôme Fourquet

Jérôme Fourquet o poválečném triumfu sociálního liberalismu aneb poučení ze zhroucení francouzského katolicismu

Autor: Guillaume Durocher

Kniha francouzského politologa Jérôme Fourqueta Francouzské souostroví: Zrod rozděleného národa (L’archipel français: Naissance d’une nation multiple et divisée) nabízí svého druhu dynamickou sondu do vývoje francouzského národa v průběhu posledních desetiletí. Předkládá obraz, jak popisuji ve své recenzi jeho knihy, blednoucího významu staré sociologické levice a pravice, jež ustupují subkulturně i politicky roztříštěné mozaice, rozdělené podél celé řady dělicích linií: vzdělání/socioekonomický status, etnicita nebo náboženství.

Fourquet velice pečlivě dokumentuje i úpadek katolicismu a postupný triumf liberálních hodnot v poválečné Francii. Rozeznává řadu trendů platných ve Francii i zbytku západního světa, kde se probíhající změny liší jen velice málo.

Continue Reading

Obálka knihy Sergeje Niluse Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost, o příchodu antikrista (vydání z roku 1911), ve které vyšly Protokoly jako samostatná příloha

Autor: Adrew Joyce

Až při nedávné debatě s Fróðim Midjordem nad Protokoly sionských mudrců jsem si naplno uvědomil, jak vysoce si dnes Židé musejí Protokolů cenit, ne snad pro jejich obsah, ale způsob, jakým se nanejvýš elegantně dají užít coby ztělesnění protižidovského konspiračního myšlení mezi Evropany. Proč rozebírat Claudiova slova 1] (vyjádření římského císaře z 1. století z úvodu Joyceovy eseje, pozn. DP) se vším jejich nepříjemným kontextem, když můžete pohodlně ukázat prstem na Protokoly – vzrušující a dráždivý popis půlnočního setkání Židů kdesi na hřbitově, aby tam zosnovali své plány na světovládu? Není proto divu, že první podrobné informace o původu Protokolů coby plagiátu spisků Hermanna Goedsche a Maurice Jolyho přinesl reportérovi irských Timesů Phillipu Gravesovi ruský kontrasemitský nacionalista z obav, že tento text, původně zamýšlený jako umělecká variace na zavedený žánr politického komentáře, se jeho straně takticky škaredě vymstí.

Ať už byl tento muž kdokoliv, při zpětném hodnocení se pravděpodobně nemýlil. Stačí se jen letmo podívat na texty jako A Rumor About the Jews: Antisemitism, Conspiracy, and the Protocols of Zion (Pomluva o Židech: antisemitismus, konspirace a Protokoly) Stephena Erica Bronnera z roku 2000 aby nám došlo, že v židovských rukou se Protokoly stávají užitečným prostředkem k diskreditaci antisemitismu in toto. Podle Bronnera Protokoly, okrajový a stylisticky výstřední text, kvůli své znepokojivé oblibě nejsou ničím menším než „součástí širšího útoku na civilizaci samotnou i liberální, sekulární a rovnostářské dědictví osvícenství….

Continue Reading

Ursula Haverbecková

Autor: Eric Striker

Německá vězenkyně svědomí Ursula Haverbecková poputuje znovu za mříže a může se stát nejstarší uvězněnou ženou v historii

Jen několik týdnů po uplynutí dvouapůlletého trestu za „popírání holokaustu“ byla dvaadevadesátiletá Ursula Haverbecková znovu odsouzena německým soudem, tentokrát za rozhovor z roku 2018, v němž znovu zopakovala své přesvědčení, že za války nedocházelo k systematickému vyvražďování Židů a plynové komory v Osvětimi jsou politicky motivovaná lež.

Pokud verdikt spolkového soudu nabude právní moci a Haverbecková nastoupí do výkonu nového ročního trestu, získá Německo pochybný primát: uvězní nejstarší ženu v dějinách, když předchozí držitelkou tohoto rekordu byla Američanka Lucille Keppenová, uvězněná za zastřelení souseda a propuštěná ve věku 93 let.

Continue Reading

Jevgenij Golovin

Jevgenij Čižov: Jevgeniji Vsevolodoviči, ve svých přednáškách a esejích často ostře kritizujete současnost. Proto budu svou první otázku formulovat v tomto smyslu: „V jaké době byste tedy chtěl žít?“

Jevgenij Golovin: Je zcela pochopitelné, že se duše, jako taková, postupně ztrácí, individualita se rozpouští v sociálnu, že umíráme jako individua a že se znovu rodíme jako součást společnosti, je v tom cosi hrůzného a současně provokujícího. Náš život a naše energie již nežije naším vnitřním ohněm, teď je to oheň, který dostáváme ze sociálna, z divadel, z kin, od žen, od jiných lidí. Nenapadá mě, že by existovala vampiričtější doba, než těch posledních jeden a půl století, hlavně po druhé světové válce.

Exploze tvůrčí energie první poloviny století – v oblasti poezie, v oblasti prózy, objevení se geniálních prozaiků i básníků – to všechno bylo obrovským překvapením. A pak kolem roku 1950 následoval naprostý úpadek. Takže nic není absolutní. Stejným způsobem můžeme kritizovat současnost a člověku by se samozřejmě chtělo žít raději v jiné době, ale jde o to, že taková nostalgie je vždy kontraproduktivní. Gumiljov správně říká: „Lepší prázdné nic, než zlaté včera.“ To je opravdu mužný pohled na věc. Jsem zde a tady a vzdychat jako staré babky na rynku, že za cara stálo prase kopějku a teď kdovíkolik, není důstojné muže. „Prázdné nic“ dává šanci mužně se chopit nového, které se tak může naplno projevit, aniž by se muselo o cokoliv opírat.

Continue Reading

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Jack London

Autor: Sinclair Jenkins

Většina Američanů nejspíš zná Jacka Londona jako autora povídky Jak rozdělat oheň, přímočarého vyprávění o souboji jednoho muže s drsnou aljašskou zimou. Povídka poprvé vyšla už v roce 1902, ve své nejznámější verzi pak o šest let později. Považuji ji za skvělý úvod do Londonovy tvorby, jeho zájmů i náhledu na život. Londonovo dílo vynikajícím způsobem ztělesňuje ideál „silného (nebo lépe možná ‚vyplněného námahou‘) života“ amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V jeho příbězích ošlehaní muži směle vzdorují přírodě, nepřízni osudu nebo nebezpečným nepřátelům

Jack London ale zdaleka nebyl jen spisovatel dobrodružných příběhů. Během svého nedlouhého života (1876-1916) byl London nejen námořníkem na obchodní lodi, profesionálním autorem, ale také revoluční socialista, autor knihy Jak jsem se stal socialistou. Konečně byl Jack London také rasový realista. Všichni jeho hrdinové jsou houževnatí běloši a London sám hájil zájmy amerického dělnictva – ovšem jen bělošského – proti tomu, co vnímal jako kapitalistický útlak. Ostře kritizoval volnotržní vykořisťování bílých pracujících:

Continue Reading

Henry Ford (foto z roku 1919)

Autor: Ron Unz

Úvodní část si můžete přečíst zde.

Byť se mi nakonec povedlo prokousat všemi čtyřmi svazky Mezinárodního Žida, nekonečný příval popisu židovských pletich a prohřešků začal být po jisté době únavný, tím spíš když mnohé z uváděných příkladů mohly působit jako zásadní mezníky v roce 1920 nebo 1921, dnes jsou však v podstatě nadobro zapomenuty. Většinu obsahu tak lze charakterizovat jako sbírku dosti monotónních stížností na židovské protiprávní jednání, skandály a skupinovou sebestřednost, tedy poměrně všední záležitosti, jaké bychom za běžných okolností na stránkách obyčejných novin a časopisů, tím spíše bulvárnějšího ražení, právem očekávali.

Těžko však toto úzké zaměření klást autorům za vinu. Opakovaně totiž zdůrazňovali, že kvůli ochromujícímu strachu z židovských aktivistů a vlivu se skoro všechna běžná americká média jakékoliv debatě o těchto poměrně důležitých záležitostech vyhýbají. A protože tato nová publikace vznikla primárně s cílem tuto mezeru vyplnit, její obsah se logicky musel točit právě kolem židovských témat. Autoři článků si kladli za cíl postupně rozšiřovat mantinely přípustné veřejné debaty, a tak časem dotlačit i další periodika k otevřeným diskusím o židovských nepravostech. Když tedy uznávané a čtené časopisy jako The Atlantic Monthly či Century Magazine skutečně začaly otiskovat články v tomto duchu, bylo to označeno za velký úspěch.

Continue Reading

AJC byl nejaktivnější lobbistickou skupinou vystupující proti omezení imigrace…

Autor: Andrew Joyce

Ve své připravované knize On the Jews (O Židech) pracuji s teorií trojice časově zásadnějších „velkých reakcí“ proti Židům v evropské společnosti, mezi nimiž se ovšem židovské populace zdatně adaptovaly a posílily své postavení. Proti Židům namířené násilnosti v době křížových výprav, vznik tzv. „rituální pověry“ a s ní spojených lidových představ o Židech spolu s nejranějšími případy vyhoštění lichvářů považuji za klíčové prvky „První evropské reakce“ (1095-1290). Intenzivnější zapojení církve i státu, ruku v ruce s do jisté míry více sociologickým obratem v náhledu církve na Židy (např. činnost Martina Luthera v Německu či válka proti conversos ve Španělsku) na přelomu středověku a novověku pak představují „Druhou evropskou reakci“ (kol. 1380-1535). „Třetí evropská reakce“ (kol. 1870-1950) měla poměrně krátké trvání, probíhala ovšem s důrazem na dopady židovské emancipace a naplnění (na jiném místě eseje popisované) Mendelssohnovy pluralistické vize – reakce na ekonomický, sociální i politický dopad Židů na evropské společnosti.

Continue Reading

Byla jednou jedna Amerika: K otázce Jihu a jižanství

V návaznosti na naše nedávné dva články, „Abychom vlekli člun lichvářů“ a „Fašistou se člověk nestává…“, pojednávajících o „Spartě a jižanech“, jak nám je v knize Sparte e les Sudistes vyložil Maurice Bardèche, zveřejňujeme ještě ukázky z románu Walkera Percyho Věčný divák. Dokonale totiž rozvádí a konkretizuje Bardècheovo: „Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“ Což u nás, kde představa o jižanství zůstává zúžená na buranské rednecks kleštící nevinné černochy a vraždící mírumilovné (ač sjeté) hippies, zní – jak nám i potvrdila jedna čtenářská reakce – naprosto pochybně, nepatřičně, zkrátka neuvěřitelně. Nuže, takto v padesátých letech minulého století líčí své (původní) jižanské prostředí „stará aristokratka“, tetinka hlavního hrdiny románu, onoho „věčného diváka“, a zároveň je vymezuje vůči (moderní) americké prostřednosti téhož období:

Continue Reading

Zednářský univerzalismus v pojetí Jeana Delvillea

Autor: Collin Cleary

Poznámka:

Následující esej původně byla závěrečnou částí recenze Collina Clearyho na knihu Ricarda Duchesneho The Uniqueness of Western Civilization. Protože je v ní ale obsaženo příliš velice důležitých postřehů, než aby zůstaly „zastrčené“ na konci velice rozsáhlé knižní recenze, upravil jsem ji tak, aby fungovala i jako samostatný útvar – Greg Johnson.

Dokonce i ve většině moderních Zápaďanů – ano, i u našich politicky dokonale korektních akademiků – se dosud skrývá jakýsi míhavý záblesk starobylé, indoevropské thymotické přirozenosti. Jasně je to patrné z polemické povahy levicového akademického diskurzu. A jak zdůrazňuje Ricardo Duchesne, jejich kritika Západu názorně dokládá odvěkou negativitu Západu vůči sobě samému, západní „krizi svědomí“, což může být pro mnohé pravicové kritiky levice možná to úplně nejobtížněji pochopitelné. Sebevražedná nenávist k vlastnímu, u západních levičáků tolik rozšířená, jako by se vzpírala veškerému vysvětlení a zdá se tak být projevem čirého šílenství.

Lidé na pravici samozřejmě mají po ruce pohotová vysvětlení: sebenenávist sžírající Evropu i evropskou diasporu se podobá nakažlivému moru šířenému Neevropany, kteří s jeho pomocí chtějí manipulovat Evropany ve svůj vlastní etnický prospěch. Takováto manipulace by však nebyla možná, kdyby Evropané neprojevovali vrozené sklony ke schopnosti nemilosrdné a často až sebevražedné sebekritiky. Tento protizápadní duch evropské levice sice dost možná skutečně je pošetilý, nepoctivý a má katastrofické důsledky – není však ne-západní.

Continue Reading

Kamarádi do deště

Dokončení zde.

Autor: Ron Unz

Přestože jsem se odjakživa živě zajímal o historii, až příliš naivně jsem věřil všemu, co stálo v mých učebnicích, a proto jsem považoval studium amerických dějin za beznadějně nudné a tak nějak mdlé.

Naopak obzvlášť fascinující mi vždy přišly dějiny Číny, nejlidnatější země světa a sídla nejstarší nepřetržitě existující civilizace: spletenec moderních revolučních nepokojů, náhlé znovuotevření Západu za prezidenta Nixona i následné Teng Siao-pchingovy hospodářské reformy, jež začaly napravovat desetiletí maoistického ekonomického strádání.

V roce 1978 jsem se na UCLA zapsal na seminář o politické ekonomii venkovské Číny a během následujícího semestru k tématu přečetl asi tři nebo čtyři desítky knížek. Zásadní dílo E. O. Wilsona Sociobiology: The New Synthesis vyšlo jen několik let předtím a po dekádách tvrdého politického tlaku vdechlo do oboru závan svěžího vzduchu. S přihlédnutím k Wilsonovým myšlenkám mi nemohly ujít očividné závěry z přečteného: Číňané mi vždy přišli jako vysoce inteligentní národ a tradiční rolnická ekonomika vesnické Číny vyvíjela nanejvýš intenzivní sociálně-darwinovský selektivní tlak, který tyto kognitivní kvality velice elegantně vysvětluje. O pár let později jsem tuto svou teorii „hodil na papír“ – s Wilsonem jako vedoucím práce a o několik desítek let ji oprášil a vydal jako analýzu pod názvem How Social Darwinism Made Modern China (Jak sociální darwinismus stvořil moderní Čínu).

Continue Reading

Duginova Amerika (doprovodná ilustrace: propagandistický plakát – rovněž známý ve verzi „Liberators“ – norského výtvarníka Haralda Damsletha)

Autor: Matt Parrott

Alexandr Dugin je populární, dobře postavený a akademicky uznávaný profesor na Moskevské státní univerzitě (recenze pochází z roku 2012, o dva roky později Dugin díky mediální kampani o místo vedoucího Katedry sociologie mezinárodních vztahů přišel – pozn. DP). Na rozdíl od svých severoamerických a západoevropských protějšků nejsou jeho myšlenky ruskými mainstreamovými médii cenzurovány a víceméně se těší přízni Putinovy vlády. Je nepochybně nejvýznamnějším myslitelem nové pravice v Rusku a domácí vliv spolu s ambiciózními snahami o budování mezinárodních partnerství a vztahů z něj učinily pravděpodobně nejvýznamnějšího myslitele nové pravice na světě.

Jeho nedávno napsaná a přeložená kniha Čtvrtá politická teorie je zásadním milníkem v globálním vývoji ideové školy nové pravice. Snaží se v ní hovořit k opravdu celosvětovému publiku, ačkoli jeho provinční předpojatost a perspektiva pravidelně od tohoto cíle odvádějí pozornost. Pokouší se zde překročit rámec moderních liberálních paradigmat a hodnot, ale přítomen je i kus autocenzury, vychytralosti, Realpolitik, odbočování od tématu atd.

Continue Reading

Hermann Göring (1893-1946)

Rozhlasový projev Hermanna Göringa ze dne 28. srpna 1933

„Stavět zvíře na roveň neživé věci a jeho vlastníku přiznat právo s ním neomezeně nakládat neodpovídá německému cítění, neodpovídá to především základům nacionálně socialistického pojetí německého člověka jakožto stavu mysli.“

Soukmenovci! Ode dne, kdy jsem vydal výnos proti týrání zvířat vivisekcí, obdržel jsem záplavu telegramů a dopisů, vyjadřujících živý souhlas a potěšení, že byl v potírání tohoto týrání konečně učiněn rozhodný krok.

Snad bylo překvapující, že můj výnos uhodil tak najednou jako blesk z čistého nebe. Boj proti vivisekci se vede roky. Hodně se o tom namluvilo, spory se vedly odborně i laicky, avšak k ničemu to nevedlo. Nacionálně socialistická vláda měla od prvního dne jasno v tom, že se tu bude muset zasáhnout ráznými prostředky, a přesto trvalo měsíce, než tento zákon mohl být se vší jeho přípravou schválen.

Continue Reading

Sávitrí Déví (jaro 1971)

Autorka: Juliana R.

„Ukrutnost ke zvířatům je jednou z nejvýznačnějších neřestí a známkou nešlechetného národa,“ napsal Alexander von Humboldt (1769-1859). Jeho výrok o dvě staletí předstihl mnohem proslulejší vyjádření Mahátmy Gándhího (1869-1948), že velikost morálního pokroku národa lze posuzovat podle jeho zacházení se zvířaty. Von Humboldt vyjádřil duchové tíhnutí germánského romantismu k přírodě, kdežto Gándhí – i přes svoje ekumenické směřování – tehdy promluvil jako představitel jednoho z „východních náboženství milosrdnosti“. Kamsi mezi německou romantiku a indickou etiku života, jež obě dospěly ke stejnému závěru, by bylo možné umístit náhled Sávitrí Déví.

Pojmy „antropocentrismus“ a „biocentrismus“, rozpracované v Obžalobě člověka, patří ke klíčovým pojmům její filosofie. Sávitrí konstatuje, že Západ (jímž rozumí bělošské země a semitský svět) se až na několik výrazných výjimek, jako bylo vegetariánské učení pýthagorejců či zooetika nacionálního socialismu, vyznačuje postoji soustředěnými kolem člověka. Patří k nim odnože židokřesťanství a islámu, ale právě tak i volnomyšlenkářský humanismus či komunismus. O posledně jmenovaném podotýká: „Je to [jen] křesťanská doktrína o radosti z práce pro bližního, osvobozená od těžkého břemene křesťanské theologie.“ Antropocentrismus, domnívá se Sávitrí, byl zazděn do základu evropské civilisace, když křesťanský bůh postoupil od vyvoleného „národa“ k vyvolenému „druhu“, ale nikoli dál, aby objal veškerý život. Occident tak vyhloubil „nepřekonatelnou průrvu“ oddělující člověka od zbytku tvorstva. Zvířata a rostliny zbavil duše a stal se – alespoň obecně a teoreticky – hluchým k jejich blahu či bolesti. Sávitríinu myšlenku bychom mohli ilustrovat výrokem Pia XII., jenž ve 20. století vybídl své ovečky, aby nelitovaly zvířata naříkající na jatkách „o nic víc než kov zvučící pod kovadlinou“. Jako variace na totéž téma pak znějí výroky karteziánských vivisekcionistů ze 17. století, že týrané zvíře křičí bez bolesti stejně, jako bez citu řinčí rozbité hodinky.

Continue Reading

Bioleninismus

Autor: Nix

Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.

Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.

Continue Reading

Falangista Sánchez Covisa: „Obdivuji Hitlera“

Na otázky německého časopisu Der Spiegel odpovídá vůdce španělských Bojovníků Krista krále

Spiegel: Pane Sánchez Covisa, co cítí militantní španělský falangista, když vidí, že Frankův režim má být nahrazen parlamentní liberální demokracií?

Sánchez Covisa: Logicky musí cítit velký stud, musí se stydět za politiky, které máme. Španělský národ je skvělý, ale politická třída je opovrženíhodná.

Spiegel: Odpovědnost za plánovanou změnu směrem k demokracii nese král, kterého svým nástupcem jmenoval sám generalissimus Franco. Pociťujete vůči tomuto králi loajalitu?

Sánchez Covisa: Mohu zde hovořit jen za sebe. A u mě je to tak: nemohu být loajální vůči někomu, kdo umožňuje, že se Španělsko mění v demokracii evropského stylu.

Spiegel: Franco se tedy dopustil omylu, když Juana Carlose udělal svým nástupcem?

Sánchez Covisa: Bezpochyby. Věřím, že se opravdu zmýlil. Franco musel věřit, že všichni Španělé jsou takoví, jak si to žádá představa o klasickém Španělovi, to znamená o Španělovi se smyslem pro čest. Nu a teď je mnoho Španělů, kteří už žádný smysl pro čest nemají.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.

V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.

Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Alexandr Dugin

Řád velkých prostorů

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

(pokračování článku „Abychom vlekli loď lichvářů“)

Mít při vzdělávání lidí vstřícné a vlídné způsoby, projevovat shovívavost k pošetilým, bouřícím se proti rozumu: to je mužná síla Jižního větru. A je to síla oživující moudré.
Sestavit si zbroj ze železných plátů a lůžko z kůže divých šelem, s odstupem přemítat o blížící se smrti: to je mužná síla Severního větru. A je to síla oživující udatné.

Čung-jung, Pojednání o příkladném chování mudrce

Jak tedy znovu muže naučit vkusu a úctě k mužné jakosti, jak navrátit život a duše k přirozenému běhu věcí?

Bardèche odkazuje na dva mýty, dva hrdinské symboly, které je třeba – zejména v sobě –  uchovávat jakožto protijed na slabost vůle, skleslost a rezignaci: na Spartu a Jižany. „To, čemu říkám Sparta, je vlast, kde jsou muži váženi na základě svých mužných kvalit, stavěných nad všecky ostatní. Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“

Continue Reading

Maurice Bardèche

Autor: FeFe

Akceptuji, že jsem povinen respektovat rozhodnutí většiny, když se podle kritérií jiných než mých rozhodne, jak musí být postavena silnice nebo jak mají být rozděleny daně: ale žádný zákon neudělil většině moc vládnout mojí duší.

Do své smrti Maurice Bardèche (ᛉ1. října 1907 – ᛦ30. července 1998) nikdy nepřistoupil na kompromis s ideologií vítězů druhé světové války; věrnosti svým představám nikdy nevzdal. Spisovatel, novinář, umělecký kritik a profesor na pařížské Sorbonně se oženil se Suzanne, sestrou fašistického básníka Roberta Brasillacha, popraveného pomstou vítězů; na rozdíl od svého švagra byl krátce po válce propuštěn. Protože vždy odmítal svod peněz, vzdal se tento čistý, laskavý a prostý muž, nepřítel kompromisů a prohnaných propočtů, jen kariéry a velkých výdělků.

Založil nakladatelství Les Sept Couleurs (Sedm barev), pojmenované po slavném Brasillachově románu, za Nuremberg où La Terre promise (Norimberk aneb Země zaslíbená), jednu ze svých prvních poválečných publikací, kde kritizoval nezákonnost a nemravnost procesu, v němž si vítězové – neuspokojení vítězstvím – osobovali vinit a soudit poražené, byl pokutován a uvězněn. Vysoké pokuty a věznění mu duši nezkalily a až do konce svého dlouhého života pokračoval ve svém díle „ilegálního” spisovatele.

Continue Reading