Délský potápěč

Roman Joch pro Délský potápěč

Autor: Roman Joch

K eseji Michaela O’Meary mám tři zásadní výhrady; ve stoupající závažnosti.

Za prvé, O’Meara si všímá, že americká identita je jiná než identita evropských zemí – považuje ji za mylnou, špatnou – a kritizuje ji. Chtěl by ji změnit.

Ale jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je nutné akceptovat. A identity různých zemí, národů jsou vzájemně nesouměřitelné; jiná je identita francouzská (či evropská), jiná je ruská, jiná arabská, nebo čínská – a nemá smysl říkat, která je lepší, nebo horší. Každá je jiná a měla by být zachována tam, nikoli změněna v universální amalgám.

Na základě jakých kritérií může identitář říci, že identita nějaké země je špatná? On ta kritéria nemá, neboť identita je pro něj axiom.

Continue Reading

Cesare Ferri – San Babila. La nostra trincea

San Babila: La nostra trincea
Cesare Ferri
Edizioni Settimo Sigillo, 2015.

V návaznosti na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných let“.

Cesare Ferri (nar. 1951 v Miláně) je spisovatel a dramatik, od 70. let činný v různých protisystémových iniciativách jako byly Mussoliniho akční oddíly (Squadre d’Azione Mussolini, SAM), milánský magazín La Fenice (Fénix) nebo Černý řád (Ordine Nero, ON). Především je však spjat s fenoménem, o němž předloni vydal rozsáhlou autobiografickou knihu San Babila: La nostra trincea (San Babila: náš zákop).

Co si myslíš o dnešních mladících vzhledem k vaší generaci?

Větší část dnešních mladých se mi zdá míň mužná, než jsme byli my, protože mužnost je způsob přístupu k životu a s předváděním svalů nemá co dělat. Jisté ale je, že výklad mužnosti závisí na duchovní a intelektuální hloubce každého člověka.

Continue Reading

Evropská Nová pravice – Proti demokracii a rovnosti

Autor: Thomas Jackson

Against Democracy and Equality
Tomislav Sunić
Peter Lang, 1990.

Revidovaná a rozšířená edice

Against Democracy and Equality: The European New Right
Tomislav Sunić
Arktos, 2011.

V dnešní Americe se lidé, kteří jasně vnímají zásadní problémy země, pohybují v takřka naprostém vynuceném intelektuálním vakuu – Spojené státy totiž odmítají byť jen vidět své nejnebezpečnější nepřátele: rasovou a kulturní uzurpaci, rostoucí nenávist k našim evropským kořenům a fatální ztrátu odvahy, díky níž k tomu všemu vůbec mohlo dojít.

Pokud se už veřejnost něčím takovým vůbec zabývá, zpravidla jen proto, aby to vynášela do nebes jako doklad nové a lepší Ameriky. Proto není pro lidi, podle nichž je cesta k nové Americe cestou do zapomnění, obtížné propadnout dojmu, že jsou naprosto osamocení a že celá jejich země čelí jedinečné hrozbě, jejíž rozsah si dosud nikdo nedokázal ani představit.

To ovšem pochopitelně není pravda. Kniha Against Democracy and Equality (Proti demokracii a rovnosti) Tomislava Suniće nejen že mapuje barvitou a slavnou historii „revolučního konzervatismu,“ ale také čtenářům představuje současný proud evropského myšlení, který se pokouší nalézat odpovědi na otázky, jež si v Americe dosud ani netroufáme pokládat. Jak v předmluvě k tomuto útlému svazku píše profesor Paul Gottfried, doktor Sunić předkládá čtenářům prvního anglického průvodce evropskou Novou pravicí knižního rozsahu.

Continue Reading

Portréty tří předních členů Inkousťat: Tolkien (vlevo), Lewis (uprostřed) a Williams (vpravo). Autor kresby: Patrick H. Wynne.

Autor: Bradley J. Birzer

V roce 1958 řekl J.R.R. Tolkien holandskému publiku na oslavě pořádané na jeho počest:

Dívám se na Východ, na Západ, na Sever a na Jih, a nikde nevidím Saurona. Vidím však početné zástupy Sarumanových následovníků. My, hobiti, proti nim nemáme žádnou kouzelnou zbraň. Přesto, mí milí hobitci, mám pro vás tento přípitek: Na hobity! Ať přetrvají všechny Sarumany a dočkají se nového jara a znovu se probouzejících stromů. 1]

Tolkienovi se svět roku 1958 musel jevit jako polapený uprostřed nejhlubší a nejtemnější zimy. Anglický profesor z Wheaton College Clyde S. Kilby strávil s Tolkienem pracovní léto roku 1966, během něhož mu vypomáhal uspořádat rukopis Silmarillionu. „Tolkien byl Zápaďan starého střihu, kterého aktuální směřování civilizace šokovalo,“ vybavoval si Kilby později své rozhovory s Tolkienem. „Dokonce i větší část z všeobecně oslavované rovnosti podle něj devalvují naše snahy ‚zmechanizovat a zformalizovat ji‘“ 2] Tolkien napsal, že svatými jsou v moderním světě ti, kdo „ani přes všechny své nedokonalosti nikdy nesklonili hlavy a nepoddali se světu či zlému duchu (moderně, nikoliv univerzálně, označovanému jako: mechanismus, „vědecký“ materialismus, socialismus obou momentálně válčících frakcí).“ 3]

Continue Reading

Suchoj Su-17 Syrských arabských vzdušných sil startuje z letecké základny Šajrát několik hodin po útoku USA 59 střelami Tomahawk. (Pro hlídací psy Systému – zdrojem „fake photo“ je britský The Daily Telegraph)

Autor: Manuel Ochsenreiter

Americký prezident Donald Trump zaútočil na Sýrii. O co Washingtonu jde?

Německá mainstreamová média se do rána 7. dubna probouzela s nadšením – Washington se do toho „konečně“ pustil. Americký prezident Donald Trump vydal povel k útoku na Sýrii. Nadšeně tleskal dokonce i německý deník FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Ironií osudu to byly právě tyto kdysi velké německé noviny, které v červenci 2012 projevily odvahu psát o skutečné situaci v Sýrii: nejde o „diktátora“ ani „lidská práva,“ ale geopolitiku. Článek Und ihr denkt, es geht um einen Diktator („A vy jste si mysleli, že jde o diktátora“) Hanse-Christofa Krause začíná slovy: „Reakce na syrský konflikt ukazují geopolitickou zabedněnost části německých komentátorů.“ Kraus následně vysvětlil, že němečtí novináři „proto potřebují desetiminutové školení“ a také se pokusil rozplést složitou síť mezinárodních vztahů, ekonomických faktorů vlivu a vojenskoprůmyslových zájmů napříč celým Blízkým východem.

K nejnovějšímu americkému útoku na Sýrii však tentýž deník zaujal velice odlišný postoj. Článek Klause Dietera Frankenbergera pro FAZ  Donald Trumps Lernkurve („Donald Trump se učí“) končí otázkou, proč se Trump v minulosti nechal tolik okouzlit „diktátorem Asadem.“ Frankenberger by pravděpodobně měl navštívit kurzy svého kolegy Krause.

Šampaňské se otevíralo také ve Springeru. Neokonzervativní škrabal Clemens Wergin byl nanejvýš potěšen „překvapivou proměnou amerického prezidenta,“ patrnou z aktu agrese proti Damašku.

Continue Reading

„Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho.“

Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.

Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi… Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.

Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvacet… i víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.

Continue Reading

Autor: Croix

V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což  je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“

Continue Reading

V Libyi jsme zabránili válce, svět byl bezpečnější, hájí se Clintonová. „Udělali jsme svět bezpečnějším.“

Autor: Mark Hackard

Díky výhodné geografické pozici své země mezi dvěma největšími oceány byli Američané v zásadě ochráněni před následky války, chaosu a hrůz Velké (eurasijské) hry. Od lekce ve Vietnamu se americkému vojenskoprůmyslovému komplexu daří uskutečňovat své expediční války napříč světem se ztrátami na úrovni přijatelné pro americké občany, důsledně manipulované vlasteneckými apely a rozptylované celou uměle vytvořenou realitou zábavy. Čas od času ale disneyovským oparem pornografie, sportovních přenosů a televizní zábavy probleskne paprsek pravdy o americké úloze ve světě, dokonce i z míst, odkud by to čekal skutečně málokdo. Jedním z těchto vzácných případů je i filmové zpracování bengázské katastrofy z 11. září 2012 režiséra Michaela Baye 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.

Od Baye, proslulého roubováním komiksových explozí, vyspělých zbraní a obdařených modelek na stříbrné plátno, by asi nikdo nečekal nesmlouvavý odsudek americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Jeho směšná série filmů Transformers přece byla nesmírně oblíbená u dětí i dospělých, přestože její obsah by se dal popsat jako fantazie průměrného třeťáka. Za svou práci na 13 hodinách si však Bay zaslouží uznání a to nejen za umnou rekapitulaci útoku džihádistů na americká zařízení v Benghází a smrt vyslance Chrise Stevense.

Continue Reading

Autor: Rich Lowry

Trumpismus se octl v krizi.

Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.

Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.

Continue Reading

Pavel J. Hejátko

Rozhovor Axela Seidelmeiera z 20. ledna 2017 v obci Zahrádka s básníkem a dumkařem Pavlem Josefovičem Hejátkem o politice a současné literární a obecně umělecké tvorbě.

Axel: Pavle, sám se deklaruješ jako marxista a vlastenec. Kam by ses dnes zařadil, přesto, že politické kategorie jsou v dnešní době poměrně nicneříkající a prázdné?

PJH: Primárně bych marxismus dnes u sebe nevyzdvihoval. Nikoliv proto, že bych ho opustil, ale jeho výklad, zejména z úst nové levice mě nijak neoslovuje, ale kdybychom „škatulkovali“ tak bych se spíš popsal jako revoluční panslavista. Slované posledních 500 let trpěli a přál bych si, aby 21. století bylo stoletím Slovanů.

Continue Reading

Woofen SS: „Zaškobrtla o noty a zahrála falešně.“

Autor: Josef Apríl

Doktor Josef Mengele patřil k nejtvrdším pracantům Třetí říše: nejen že rozhodoval o tom, kdo bude žít a kdo půjde do plynu, prováděl hrůzné pokusy a vybíral prostitutky do osvětimských nevěstinců, našel si čas i na to, aby vycvičil psa k napadení židovských hudebníků jako trest za to, že zahráli falešnou notu.

Tento příběh nám přinesl židovský web Aish.com:

„Co se o Mengelem vědělo méně, přinejmenším před zveřejněním tohoto článku, byla jeho láska ke klasické hudbě. Dokonce v budově známé jako ‚experimentální blok‘ nechal zřídit i ‚hudební místnost,‘ kde piloval své nadání ve hře na housle. Když výše zmíněná žena dorazila do Osvětimi, Mengele si v jejich dokumentech všiml, že hraje na klavír a poručil jí, aby mu zahrála. Její hra na něj udělala takový dojem, že jí připravil zvláštní osud – a udělení této výsady jí nakonec zachránilo život.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Dokončení filmové trilogie

Předloni byl zfilmován jiný De Cataldův román – Suburra (Předměstí). Také v něm se vyskytuje figura „mystického válečníka“, i když v rysech obroušených a silně poznamenaných časem. Je jím prošedivělý, obrýlený muž s příznačnou přezdívkou Samuraj. Děj se odehrává v Římě na podzim roku 2011, těsně před Berlusconiho rezignací, a ukazuje těsné propojení politiků, ba i církevních hodnostářů s organizovaným zločinem. Věčné město je zobrazeno jako jedna velká stoka, proti jejímuž rozlévání (vody!) se i papežovy modlitby jeví bezmocné. V jedné z úvodních scén přichází Samuraje do jeho neóny ozářeného „hlavního stanu“, nočního podniku Dubai caffè, navštívit někdejší souputník a „bratr ve zbrani“ řečený Šváb (Bacarozzo), který si právě odpykal dvacet let vězení za společné loupeže. Poté, co se oba muži obejmou a zasednou ke stolku, dojde k dialogu, který divákovi nastiňuje Samurajovu výchozí pozici.

Continue Reading

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

Слава Україні! Героям слава!

Autor: Vladislav Malcev

K čemu je ruské ultrapravici islám?

Osmnáctého února [2016] vrchní soud potvrdil rozsudek vynesený vůdci Bojové organizace ruských nacionalistů (Боевая организация русских националистов, BORN) Iljovi Gorjačevovi (Илья Горячев). Zdálo by se tedy, že za případem BORN byla udělána tečka. Mnozí z účastníků nicméně zůstali ve stínu, stejně jako činnost některých kompliců Gorjačeva, o nic méně významných představitelů ruské ultrapravice. Tito lidé založili v Rusku skutečná neonacistická hnutí, přičemž společně s jejich náboženstvím převzali zkušenosti a principy radikálních islamistů. Lenta.ru se pokusila vyjasnit, čím radikální islám ruské ultrapravičáky tak přitahuje, a zda se máme obávat pravověrných nacistů.

Árijský islám

Minulý rok na podzim média aktivně probírala příběh Daniila Ljaščuka (Даниил Ляшук), běloruského neonacisty, který nějakou dobu žil v Petrohradu. Po odjezdu na Ukrajinu konvertoval k islámu, přijal jméno Danijal al-Takbír (známý také pod přezdívkou Mudžáhid, pozn. DP) a vstoupil do řad svou krutostí a vysloveně zločineckými aktivitami nechvalně proslulého policejního praporu Tornado. Ani poté, co se stal muslimem, se Ljaščuk nevzdal nacismu (založil na [VK] skupinu o muslimských divizích SS) a rasismu. Nyní se ale opíral o poněkud méně autoritativní zdroje, například Šamila Basajeva, podle něhož Rusové skutečně pocházejí z opic, jak pravil jejich Darwin, ale muslimové jsou potomky prvních lidí, které stvořil Bůh.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kriminální román zfilmoval v roce 2005 režisér Michele Placido 1] podle stejnojmenného románu (Romanzo criminale, 2002) soudce Giancarla de Catalda. Divácký úspěch způsobil, že v letech 2008 až 2010 vznikl dvaadvacetidílný televizní seriál, v němž Nera místo velice hodnověrného Scamarcia hraje Emiliano Contorti a také osudy postavy jsou pozměněny. Zde se Nero např. účastní na iniciativě Costruiamo l’azione (CLA) profesora Renata Sargeniho, což je rovněž postava inspirovaná někdejšími skutečnými vůdci této „kulturně-militantní“ organizace, kriminologem a psychiatrem Aldem Semerarim a docentem politologie Paolem Signorellim, jenž vyučoval na klasickém gymnáziu v Římě. Sám De Cataldo charakterizuje Nera takto: obdivovatel a žák Julia Evoly praktikující „ozbrojenou spontánnost“ spjatou s NAR, bdící neboli „probuzený válečník“, guerriero senza sonno (doslova „válečník beze spánku“) puzený nezhasitelnou vůlí jednat, přičemž motivací jeho jednání je pouze „jednání o sobě“. Pod devízami „akce pro akci“ a „násilí pro násilí“ má takové konání cíl v sobě samém. Důležité není politično, ani peníze ani úspěch vlastních gest. Důležitá je akce sama – s naprostým odstupem vůči jejímu výsledku.

Continue Reading

Il Nero

Autor: Karel Veliký

Figura „mystického válečníka“ se dočkala i televizního zpracování. Vystupuje ve dvoudílném snímku Kriminální román (Romanzo Criminale), který vypráví příběh, jak se z party předměstských zlodějíčků stali vládci římského podsvětí přelomu 70. a 80. let. Jedním z nich je i mladík přezdívaný Černej (Il Nero). Na obrazovce se objevuje jen v několika nedlouhých, zato však výmluvných scénách: při cvičení bojových umění, při četbě a v akci.

Vůdce bandy zvaný Čvaňhák (Libano) ho na začátku charakterizuje přibližně těmito slovy: nevyrůstal sice na ulici jako my, ale je jako my – tedy schopný „žít nebezpečně“ (= riskovat a zabíjet). Ke konci prvního dílu mu pak svěřuje důležitý úkol, protože „zůstal jedinej, kdo kašle na prachy“. „Snad proto, že jste je doma měli“, domnívá se Libano. Jenže právě v tom okamžiku kamera zabírá obálku Evolovy Vzpoury proti modernímu světu, která vyčuhuje z Nerovy sportovní brašny. Zásadní pro náš výklad ovšem je – příznačně – až způsob jeho smrti. Nejen proto, že zahyne v akci, při atentátu na bankéře, ale hlavně proto, že při umírání hledí do očí neživé figuríně.

Continue Reading

British Union of Fascists Women’s Drum Corp

Autorka: Amanda Bradley

Julie V. Gottlieb
Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement, 1923–45
New York: I. B. Tauris, 2003

Termínem „ženský fašismus“ (feminine fascism) Julie V. Gottliebová popisuje progresivní, ale tradicí inspirovanou ideologii britských fašistů. Netoužili po návratu do časů, kdy ženy plnily výhradně role matek a hospodyň, ale brali v potaz nově nabytá práva žen v politickém i pracovním prostředí – s přidaným fašistickým důrazem na kázeň a charakter.

Kniha Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement předkládá chronologický popis britského fašismu, počínaje rokem 1923 a první fašistickou skupinou v zemi, British Fascisti, založenou Rothou Lintorn-Ormanovou, tedy ženou. Tato skupina byla hlavní fašistickou organizací v zemi až do vzniku British Union of Fascists (BUF) sira Oswalda Mosleyho v roce 1932. Rozebírá úlohu žen v obou skupinách s důrazem na jedinečnou podobu feminismu, která se u členek a členů vyvinula a uzavírá popisem internace a procesů s fašistkami po 2. světové válce. V poslední čtvrtině knihy čtenář najde stručné životopisy mnoha předních postav ženského fašismu v Británii.

Continue Reading

Věřit, bojovat, vytrvat!

Autor: Karel Veliký

K historickým souvislostem Evolovy stati o Guénonovi a integrálním tradicionalismu

Za fenoménem „nové pravicové kultury“ v Itálii stál v prvé řadě Alfredo Cattabiani, manažer milánského nakladatelství Rusconi založeného v roce 1969. Nejenže s velice osobním zaujetím pro věc připravil dvě barevně výrazně odlišené edice titulů „tradicionalistického“, protipokrokářského i protidemokratického zaměření, ale především zajistil, aby za příznivé ceny byly k dostání v každé trafice (o knihkupectvích nemluvě). A ještě s nimi dosáhl komerčního úspěchu! To bylo v té době něco opravdu nového, vždyť italská kultura se po válce stala téměř výhradní doménou levicových intelektuálů nejrůznějších názorových odstínů. Knižní trh, rozhlas i televize byly pod jejich „demokratickou“ kontrolou o níž se v oblasti „zábavy“ dělili jen s „kapitalistickou“ žádostivostí zisku.

Druhým činitelem jevu „nové pravicové kultury“ byla změna společenského klimatu po „rudém dvouletí“ 1968–1969. Napětí studentských a dělnických bouří otřáslo liniemi mezi levicí, středem i pravicí a posledně jmenovaná z nich vyšla ne snad vnitřně semknutější, ale početně posílená o nové složky, s nimiž vytvořila linii novou – „frontu“ grande destra. Italské sociální hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), navazující na odkaz Mussolininiho „dvacetiletí“ a Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana, RSI), se pod vedením Giorgia Almiranta spojilo s monarchisty a připojili se i četní nespokojenci z nejpravějšího křídla vládnoucí křesťanské demokracie. Dále se přidali někteří konzervativní liberálové, ba dokonce socialisté zklamaní ze svých dosavadních politických stran. Tak vznikla tzv. Národní pravice (Destra Nazionale), která jakožto „federace MSI-DN“ získala ve volbách r. 1972 bezmála 8, 9% (2, 9 miliónů) hlasů pro zastoupení v parlamentu a 9,2% (2, 8 milionů) hlasů do senátu, což ji vyneslo 56 poslanců a 26 senátorů.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Continue Reading

Autor: Viktor Baraněc

Ve středu večer (1. března 2017) sdělovací prostředky rozšířily zprávu, že pohlavár uskupení „Islámský stát“ Abú Bakr al-Bagdádí přednesl projev, v němž údajně přiznal porážku IS v nedávných bojích a vyzval své příznivce, aby se uchýlili do hor. Primárním původcem bylo zpravodajství irácké televizní stanice Al Sumaria s odvoláním na zdroj v provincii Ninive. Mohlo by se zdát, že problém s teroristickou organizací IS na středním východě spěje ke svému úspěšnému vyřešení. Slavit vítězství rozumu v zástupném konfliktu světových mocností a domnívat se, že společně porazily IS, by bylo velmi předčasné. Hydra radikálního islámu vyživovaná Západem se vzdává jen na oko a podle všeho se chystá přejít do nové fáze boje, tentokrát blíže k hranicím Ruska. Ruský vojenský expert Viktor Baraněc k tomu poskytl následující rozbor:

Jelikož znám některé psychologické a politické zvyky vedení IS, mám tendenci značně filtrovat prohlášení al-Bagdádího, protože může jít o pouhé maskování přechodu IS do nové etapy války s lidmi ze Sýrie a dalších sousedních zemí. S velkou pochybností hledím na výzvu vůdce usekávačů hlav odejít do hor. Ačkoli úkryt v lese je lepší než v poušti, velitelé teroristů platící jim takové peníze samozřejmě nedovolí, aby jen tak seděli. Na druhou stranu je pro vojska Sýrie a Iráku snadné obklíčit horské oblasti a bez jakýchkoliv ztrát tam spálit všechno, co se hýbe. Nemyslím, že al-Bagdádí by byl tak hloupý, aby vedl svou vlastní armádu do pasti.

Continue Reading