Délský potápěč

Autor: Jan Procházka

Každou velkou společenskou událost, kterou válka bezpochyby je, lze nahlížet jako propletenec příčin a důsledků, jako jev mnohovrstevnatý, který těžko zredukovat na jednu vypointovanou vyprávěnku ve stylu Perníkové chaloupky. Parafrázujme v této souvislosti Hannah Arendtovou: „Legendy jsou určené pro elity, ideologie pro lid a masmédia pro lůzu“. Přesto určitá zkondenzovaná obecná poučení o válce na Ukrajině formulovat lze, přičemž na věci, které jsou zatížené hysterií, je dobré se podívat racionálně. A tedy první teze:

Válka na Ukrajině je návratem klasické geopolitiky

Válka na Ukrajině je návratem geografického determinismu a klasické geopolitiky. Geografie drtivě válcuje ideologii. Geografie vysvětluje skoro vše, ideologie nevysvětluje téměř nic.

Na ukrajinský konflikt nelze nahlížet očima ideologie jako na konflikt „ukronacistů“ či „banderovců“ s ruskými „internacionalisty“. Právě tak jej nelze redukovat na konflikt etnický (ruskojazyčné a ukrajinsky hovořící obyvatelstvo), náboženský (konflikt ukrajinské a ruské církve), ani na konflikt „Rusáků“ a „komoušů“ proti liberálnímu Západu, založeném na „evropských hodnotách“, tím méně za jakýsi „vpád nových Mongolů“ do střední Evropy.

Ten hoch ty nácky ale kosí…

Každé z těchto hledisek selhává:

V čele Ukrajiny stojí prezident židovského původu, židovští oligarchové financují bataliony složené z ukrajinských nacionalistů a neonacistů. Nacionalističtí militanti z praporu Azov jsou po všech těch akcích Power najednou opěvováni v českém tisku jako hrdinové, insignie divize SS Galizien na uniformách bagatelizovány, masakry Poláků a volyňských Čechů banderovci v Haliči jsou zapomenuty, brutální pogromy prováděné ukrajinskými militanty za II. světové války jsou jen jakýmsi trapným nedopatřením. Vzpomínám na Zemanův inaugurační projev z r. 2013, kde jsme se dozvěděli, že největším nebezpečím v České republice jsou „kmotři“ a „neonacisté“. Jako třeba Kolomojský a Pravý sektor?

Continue Reading

Magnus Hirschfeld (1868 –1935), slovy národních socialistů „ochránce a šiřitel patologických sexuálních úchylek, svým zjevem také jedna z asi nejohavnějších židovských stvůr“.

Autor: Andrew Joyce 

Letos (2021) v květnu časopis Scientific American otisknul článek o „Zapomenuté historii první trans kliniky na světě“. Protože jsem sám v roce 2015 pracoval na článku o židovské „sexuologii“, vůbec mě nepřekvapilo, že autor hned na úvod obdivně vypíchnul skutečnosti, že v čele této kliniky, Institut füer Sexualwissenschaft (Institut pro sexuální výzkum) „stál židovský homosexuál“ – Magnus Hirschfeld (1868–1935). Hirschfeld byl dost možná nejvlivnějším zvrhlíkem 20. století a jeho odkaz je v současnosti natolik všeobjímající, že bych náš věk neváhal označit za uskutečnění jeho tužeb a plánů. Současná kultura je do značné míry utvářena homosexualitou, promiskuitou, transsexualitou a transvestitismem, jejichž propagaci tento podvratný zvrhlík zasvětil celý svůj život. Kdyby dnes žil, byl by Hirschfeld nesjpíš nadšený a na vrcholu blaha – plný neskrývané škodolibé radosti při pohledu na trans (tzv. drag queens) čtení „pohádek“ dětem nebo transsexuální kandidáty na guvernérské křeslo Kalifornie. Skutečně žijeme v uskutečněném snu zvrácené mysli.

Jeho vliv v sexuální sféře je natolik všudypřítomný, že při tom snadno přehlédneme fakt, že tento židovský lékařský šarlatán byl také hlasitý a novátorský „antirasista“. Ani já jsem si toho nebyl vědom, dokud mě před pár lety jistý čtenář nepoprosil, abych zrecenzoval Hirschfeldovo dílo z roku 1934 Rassismus. Bohužel se mi tehdy nepodařilo najít anglický překlad, a tak jsem musel odmítnout. Minulý měsíc mi ale jeden z mých přátel poslal odkaz na anglický překlad z roku 1938 z dílny dvojice komunistů, uložený na webu archive.org. Následuje tedy recenze knihy a její zasazení do kontextu Hirschfeldova aktivismu, myšlení i politiky.

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Část první, druhá, čtvrtá.

Když se Heydricha ptali, proč jezdí po Praze v otevřeném, nechráněném voze, prohlašoval s úsměvem, že je mezi Čechy oblíben, a ti, kdo ho rádi nemají, se ho bojí. Střetával se s velmi kladnými reakcemi na svou politiku vstřícných sociálních opatření, s poníženým chováním „svých“ Pražanů, kteří černý Mercedes zdravívali smeknutými klobouky nebo rovnou zdviženou pravicí, a koneckonců tajné zprávy gestapa hovořily o převažující spokojenosti v Protektorátu a také o záplavách udání, které „správně smýšlející“ (nebo sousedsky nenávistní, dodejme) Češi posílají na své soukmenovce, kteří prý tak či onak škodí říšské věci. Heydrich se skutečně domníval, že se mu podařilo zlikvidovat odboj, že jeho politika je úspěšná a že ho Češi respektují. Dělníci mu psali děkovné dopisy, a ostatně podle německé představy měli být Češi vděční, že mohou vprostřed války žít na rozdíl od zbytku Evropy v relativním klidu a míru, díky ochraně Vůdce. Heydrich ovšem netušil, že po území Protektorátu se už pohybují ozbrojení muži nikoli z domácího odboje, ale vyslaní ze zahraničí s jasným úkolem: zavraždit významného exponenta režimu a tím vyvolat krveprolití, které rozbije naději na klidné začlenění Čechů do německého národa, ukončí protektorátní smír a na mezinárodním poli znovu vrátí do hry o trůn zhrzeného exprezidenta Beneše.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Světlé vlasy, světlé oči, 181 cm výšky, 23 let, studující (souběžně dvě vysoké školy), třinecká rodačka, nyní již Pražačka, vítězka Miss Czech Republic (!) s velkými životními plány…

… takto i jinak letošní první prázdninové číslo čtrnáctideníku Naše Praha 6 pod titulkem „Snila jsem o práci cvičitelky delfínů!,“ představuje půvabnou Krystynu Pyszkovou. Ano, jistě, zní to všechno jak běžné bulvární-bezproblémové „zábavné čtení“ k vodě. Avšak průvodní snímek, na němž tato nepřehlédnutelná kráska s mile rozpačitým úsměvem pózuje uprostřed hloučku malých Afričanů s objasňujícím popiskem „Krystyna se v rámci vzdělávacího charitativního projektu věnuje dětem v Tanzánii“ přece jenom jednoho k zamyšlení přiměje. Vítězka totiž vysvětluje a hovoří v množném čísle: „V naší nadaci … věříme … chceme … budeme…“ První otázky, které tak (naivnímu) člověku „mimo branži“ vytanou, jsou: Je podobné angažmá již součástí smlouvy s pořádající agenturou? A tedy podmínkou sponzorů soutěže? Vždyť jak by k něčemu takovému děvče z Třince přišlo? („Máme v Arushi otevřenou zatím jednu anglickou základní školu a zanedlouho budeme otvírat další.“)? Kdo „my“? Název nadace ani projektu, snad jen opomenutím okouzleného novináře, se z dvojstrany nedozvíte (natož něco o sponzorech). Každopádně rekrutování „tváří“ tohoto typu pro nejrůznější PR kampaně je příkladem metapolitiky (nepřátel) v praxi, zde mj. k implementaci xenofilních postojů do myslí pro všeobjímající „otevřenost světu“ povětšinou prý dosud notoricky „zabedněných burizonů“, nejen těch třineckých: „Jsem velkou fanynkou Ocelářů, na hokej chodím s rodinou odmala,“ vypichuje redakce hned pod zmíněnou fotografií. Ne! vůbec jí tu nehodláme přeceňovat, tj. podsouvat, že snad jde o redakční záměr. Ono to „tak nějak“ prostě už je – (obecně) nastaveno – v tom přece právě tkví smysl každé účinné metapolitické strategie (tzn. dlouhodobé činnosti).

Continue Reading

Český pohlavní umělec, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Marek Ther, civilizované Ono!

Druhá část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

„Ale když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská nabývala převahy, tehdy (se) … kazili a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, … ale lidem neschopným viděti … zdáli se právě tehdy (Atlanťané) nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí.“   Platón:  Kritiás 121 b.

Když mořeplavec dojde k závěru, že ztroskotání jeho korábu je zřejmě neodvratné, a neztráceje naději hledá spásu, pak je důležité, aby nepozbyl rozumu a v první řadě se zorientoval. Musí si ujasnit, kde se nachází, a podle toho hledat východisko. Jestliže se splete a nesprávně lokalizuje svou polohu, ohrozí tím celou posádku lodi. Mnohé lidi v dnešní době zachvacuje podobný pocit a kladou sobě i druhým otázky týkající se povahy, budoucnosti a možností záchrany (v módě je dnes naivní výraz „udržitelnost“) naší civilizace. Ukazuje se, že lidé nejsou v drtivé většině schopni určit správnou polohu své lodi. Zkusme to zjednodušenou formou udělat za ně.

Hlasy volající SOS se velmi různí, ba dokonce si protiřečí. Někdo zoufá nad stavem „západní“ civilizace, druhý ji chce hájit i s jejím způsobem života před najatými nájezdníky zvenčí. Jedni se dovolávají „křesťanského základu“ naší civilizace, jiní obhajují její sekulární a tolerantní charakter. Tu se ozve obhájce humanismu, jindy zas slyšíme nářek nad „koncem Evropy“. Jak si to lze vysvětlit?

Continue Reading

Autor: Jan Procházka

Že se Američané v českém rybníčku chovají jako na dobytém území, jsme si zvykli. Je to se vzpomínkou na vylodění v Normandii a následný pochod Evropou i pochopitelné.

Ani se nepozastavujeme nad tím, jak nás pochlastávající nájezdníci v centru Prahy s naprostou koloniální samozřejmostí oslovují na ulici anglicky a ptají se, „kde je tu bar s českýma holkama“, přičemž očekávají odpověď v obecném erasmáckém pidginu. Ani nás už nepřekvapuje, že naše děti povinně maturující z angličtiny šprtají otázky typu British royal family nebo Political system in the US. Jazyk našich vládců je totiž vyučován zároveň jako target culture, zavedeníhodný, žádoucí a kýžený ideál, a to přestože největší počet mluvčích angličtiny již dávno není v Británii, ale v Indii (na třetím a čtvrtém místě po USA pak v Pákistánu a Nigérii).

Už jen čekám, kdy bude coby nový státní svátek zaveden Black Friday.

Continue Reading

Černý Đorđe Petrović, jeden z největších moderních hrdinů srbského národa

Autor: Nicholas R. Jeelvy

Nedávno jsem s jedním ze svých přátel mluvil o rusko-ukrajinské válce, konkrétněji o jejích dopadech na západní nacionalistické milieu. Spousta lidí, kteří se donedávna bez váhání označovala za odpůrce imperialismu, nadšeně přijala za svůj imperiální projekt anexe Ukrajiny, likvidace její státnosti a pohlcení jejího lidu do širokého ruského imperiálního náručí. Jiní, kteří ještě „včera“ z plných plic brojili proti „bratrovražedným válkám“, momentálně s velkou chutí povzbuzují vzájemné krvavé pobíjení ruských a ukrajinských vojáků v bratrovražedné válce.

Když si tyto jedince a skupiny takříkajíc zaneseme do mapy, zpozorujeme obecnou tendenci obyvatel Ameriky a západní Evropy častěji se stavět za ruské imperiální ambice, zatímco u lidí z východnějších oblastí Evropy povětšinou nacházíme rozpolcenější či přímo proukrajinské postoje. Jak to vyjádřil můj kamarád: „Z čím větší dálky medvěda pozoruješ, tím roztomileji působí.“

Continue Reading

Taková je Amerika. Brzy také u nás?

Autor: Karel Veliký

Faye versus Baudrillard

Jean Baudrillard, jeden z intelektuálních vzorů amerických rokokových marxistů,* ve své kritické knize Amérique z roku 1986 (česky: Amerika, Dauphin, 2000) rozsáhle cituje, a to v kapitole „Uskutečněná utopie“, Guillauma Fayeho z GRECE. Zdroj uveden není, přičemž úryvek může pocházet hned ze tří titulů: Le systéme a tuer les peuples (Systém k ničení národů, 1981), L’Occident comme déclin (Západ jako úpadek, 1984) nebo La NSC: La Nouvelle Société de Consommation (Nová společnost spotřeby, 1984). Protřelý dialektik Baudrillard jej uvádí otázkou: Proč je tento text současně pravdivý i naprosto nepravdivý?

Faye: „Kalifornie na sebe obrací pozornost jako naprostý mýtus naší doby. Mnohorasovost, nadvláda techniky, narcismus vyšinuté popkultury, městská kriminalita a audiovizuální koupele: je to super-Amerika a jako taková je Kalifornie naprostou antitezí původní Evropy, od Hollywoodu až k rockovému braku, od E. T. až k Hvězdným válkám, od studentských rádoby protestních nepokojů až k pošetilým vizím Carla Sagana, od neognostiků ze Silicon Valley k mystikům windsurfingu, od nových indických guruů až k aerobiku, od joggingu až k psychoanalýze jako formě demokracie, od kriminality jako formy psychoanalýzy až k televizi jako formě despotismu: v tom všude tkví Kalifornie coby centrum světa simulaker a neautentičnosti, jako místo absolutní syntézy soft totalitarismu. Jakožto  h y s t e r i c k á země a ohnisko, v němž se soustřeďuje vykořeněnost, je Kalifornie místem absence dějin, absence událostí, a současně ustavičného hemžení a nepřerušovaného rytmu světa, tj. vibrací v tom, čemu chybí pohyblivost, vibrací, jimiž je posedlá a které ji ohrožují stejně jako stále otevřená možnost zemětřesení…

Kalifornie nic neobjevila: všechno si vzala z Evropy a vrací jí to vše znetvořené, zbavené smyslu a přetřené pozlátkem Disneylandu. Světové středisko mírného šílenství, zrcadlo našich kalů a našeho úpadku: kalifornitis jakožto horečná varianta amerikanismu se dnes valí na mladé lidi a šíří se jako forma mentálního AIDS. Proti revoluční úzkosti Evropanů staví Kalifornie svou dlouhou řadu padělků: parodie vědění na univerzitách zbavených všech ritů, parodie města a městské kultury v chaotické změti, která vládne Los Angeles, parodie technologie v Silicon Valley, parodie enologie v zteplalých vínech Sacramenta, parodie náboženství v podobě guruů a sekt, parodie erotismu, kterou ztělesňují beach-boys, parodie drogy v různých kyselinách (?), parodie společenskosti v tom, čemu se říká communities. Dokonce i příroda je v Kalifornii hollywoodskou parodií antického Středomoří: moře je příliš modré (?!), hory příliš divoké, klima příliš mírné anebo příliš suché, příroda neobydlená a odkouzlená, bohy opuštěná: ponurá krajina pod příliš bílým sluncem, nehybný obraz naší smrti, neboť pravda je, že Evropa zemře opálená do bronzova, s úsměvem a s kůží vyhřátou prázdninovým sluncem.“

Continue Reading

Šéf RSHA Heydrich: „Nepřáteli národa jsou za prvé jednotlivci, kteří se v důsledku fyzické nebo psychické degenerace odpoutali od přirozených vazeb národního společenství a jako pokleslá kategorie podlidí bez zábran slouží svým pudům a individuálním zájmům. Zadruhé to pak jsou mezinárodní duchovní a světonázorové síly, jimž náš národ svým rasovým základem a svým duševním, duchovním a politickým postojem překáží v uskutečňování jejich cílů.“

Autor: Václav Jan

Část prvá, třetí, čtvrtá.

V Čechách a na Moravě tehdy formálně vládl státní prezident Emil Hácha, reprezentující protektorátní autonomii, který ale k výkonu úřadu potřeboval zmocnění Hitlera. Pravomoci prezidenta, stejně jako další zákony a ústavní pořádek, byly kontinuálně převzaty z období první, resp. druhé republiky, pokud jejich duch nebyl v rozporu se smyslem převzetí ochrany území Německou říší. V praktické politice to fungovalo jednoduše tak, že Hácha nemohl v závažných politických úkonech rozhodovat bez dohledu a souhlasu říšského protektora. Ze správního hlediska byla říšská politika v Protektorátu obdobná jako v okupovaných zemích typu Holandska nebo Dánska. Rozdíl byl pochopitelně v tom, že na rozdíl od nich se měly Čechy a Morava do budoucna stát přímou součástí Říše. S tím souvisely dva zásadní aspekty, které začal Heydrich intenzivně řešit ihned po nástupu do funkce. Jednak to byla správní reforma: nový protektor v souladu s názorem Berlína neviděl důvod odkládat sbližování Protektorátu a Říše až na poválečnou dobu, a začal okamžitě pracovat na zásadní reformě, která měla položit základy pro správní strukturu Protektorátu jako plnohodnotné součásti Německa. Ještě při Heydrichově nástupu stále fungoval správní dualismus a složení resortů bylo ve stavu, jaký zavedla druhá republika. Nyní měla být státní správa dána plně do služeb Říše a integrálně s ní sloučena. Heydrich také usiloval o maximální snížení byrokratické zátěže. Výsledkem snahy zjednodušit styk říšského protektora s jednotlivými ministerstvy bylo zrušení prezídia ministerské rady jakožto zbytečného administrativního mezistupně.

Druhou zásadní otázkou bylo postavení obyvatelstva Čech a Moravy jako budoucí součásti Říše, a specifika zacházení s ním v období války. Heydrich okamžitě po nástupu přistoupil k tzv. národní inventuře. Hlavním a jediným ultimativním hlediskem této inventury bylo hodnocení rasové, teprve v rámci dobré rasy bylo možno jednotlivce dále rozlišovat dle jejich inteligence, schopností, charakteru či světonázorového ukotvení. Bylo to v souladu s nacionálněsocialistickou biosofií: smýšlení lze změnit, rasu nikoli. Připustit možnost zmírnění striktních podmínek rasové kategorizace „budoucích Němců“ nebylo pro nacionální socialisty představitelné vzhledem k jejich víře v zásadní vliv rasových kvalit na budoucnost národa.  Přesvědčení o škodlivosti cizorodých rasových prvků, se specifickým důrazem na údajně zhoubný vliv židovského působení v evropském prostoru, vedlo i v případě Protektorátu k jednoznačné prioritě, jíž mělo být dosažení stavu „Judenfrei“.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Prosinec 1937: Bagatelles pour un massacre (Maličkosti k vraždění);

listopad 1938: Škola mrtvol [L´Ecole des cadavres];

únor 1941: Les Beaux Draps (Pěkná brynda).

Tři zápalné literární granáty, které zažehly už tak přehřáté ovzduší. První dva události jasnozřivě předjímaly, třetí je uchopoval. Odpálil je Louis-Ferdinand Céline, Mistr Slova, který si dobyl velké jméno už v roce 1932, kdy mu vyšel román Cesta na kraj noci neboli „putování bídou lidské existence v rozvinuté kapitalistické společnosti“. Rudí v něm proto chtěli vidět svého člověka, přivlastnit si dalšího spisovatele, takže Elsa Trioletová („Trioletka“ rozená Kaganová), přítelkyně Aragona, knížku rychle přeložila do ruštiny.

A v Sovětském svazu „Cesta“ opravdu jistého úspěchu dosáhla, což autoru vyneslo pozvání do této země, vyvolávající na Západě obavy, strach až hrůzu. Céline přijal, „komunistickým rájem“ se však okouzlit nedal. A po svém ho prohlédli i továryšči. Trockij upozornil, že hrdina „Cesty“, cynik Bardamu, postrádá jakoukoli naději, se kterou je každá pozitivní vzpoura spjatá. Gorkij pak na prvním sjezdu sovětských spisovatelů konstatoval, že Bardamu, autorovo zřejmé alter ego, je ve svém zoufalém nihilismu „…zcela zralý k přijetí fašismu“.

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Dnes je snažší představit si konec světa než konec kapitalismu

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clive Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Piccassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, izolovaných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.“

Dystopie (tedy antiutopie) rámující děj filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích (klasickým příkladem je V jako Vendeta z roku 2005 od Jamese McTeiguea). V románu P. D. Jamesové, který Cuarónově filmu posloužil za předlohu, byla demokracie odstraněna a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?)

Continue Reading

Autor: Mark Gullick

Vyzývám k okamžitému zákazu filmu Gravitace – ukazuje totiž „Zemi“ jako objekt kulovitého tvaru, což je proti Koránu a tím pádem urážka muslimů – dr. Zakir Naik.

Robert R. Reilly: The Closing of the Muslim Mind: How intellectual Suicide Created the Modern Islamist Crisis
Wilimington, Del: ISI Books, 2010

Vzpomínám si na úsměv, který mi na tváři vykouzlila výše citovaná slova, když se dotyčný film skoro před deseti lety objevil v kinech. Asi proto, uvažoval jsem, nikdy nebyl žádný islámský Koperník. Doktor Naik je nanejvýš zábavnou muslimskou obdobou amerického televizního evangelisty a pokud nevezmete v potaz islámský přístup k humoru (jak pravil ajatolláh Chomejní, „v islámu není žádný humor“), možná nabydete dojmu, že si z vás někdo utahuje.

Média hlavního proudu v muslimském světě se ale absurdním tvrzením a výzvám dr. Naika vcelku rutinně přibližují a vyrovnávají. Namátkou přikládám několik autentických titulků z islámských médií:

• Televizní vědecký redaktor Hamásu Dr. Ahmad Al-Muzain: Bayer vyšel při vývoji svého přípravku proti AIDS z Mohamedovy hadísy o křídlech much (2008).
• Tom a Jerry – židovské spiknutí s cílem vylepšit obraz myší (krys), jelikož právě k nim někdy bývali evropští Židé přirovnáváni (2006).
• Saúdský autor Dr. Muhammad Al-Arif: Ženy na Západě se vdávají za psy a osly, 54 % dánských matek neví, kdo je otcem jejich dětí (2006).

Nám kufar se tyto titulky jeví značně komicky. Po zasazení do kontextu se z nich všech celkem rychle stává spíše tragédie.

Continue Reading

Laibach – „Nákup“ (2003) suprematistů

Autor: Jan Keller

K připomenutí jednoho sociologa před sezónou dovolených…

Nakupování představuje jednu z nejoblíbenějších činností provozovaných ve společnosti prosperity. Průměrný Američan stráví nakupováním, hned po spánku a sledování televize, největší část mimopracovního času. Skrze rituál nakupování se společnost prosperity učí profitovat z hlubokých univerzálně antropologických potřeb svých členů. V nejistém světě vytváří právě situace nakupování vyhledávaný ostrůvek bezpečí, vytváří přesvědčení, že všechno je nám zde k dispozici a na vše existuje záruční list. Mimo zakoupené zboží má toho člověk i v jinak jistě skvělé moderní společnosti pod zárukou totiž jen žalostně málo.

Continue Reading

Reinhard Heydrich

Autor: Václav Jan

Část druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá.

Před osmdesáti lety podlehl na Bulovce komplikacím po ozbrojeném útoku v libeňské zatáčce Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Čtvrt roku před tím oslavil pouhých 38 let. Jméno Tristan dostal podle hrdiny opery Amen, kterou složil jeho otec, slavný komponista, operní pěvec a zakladatel hudební konzervatoře v Halle an der Saale. Reinhardův mladší bratr Heinz dostal své druhé jméno Siegfried zase podle romantického wagnerovského hrdiny.

Reinhard však po otci, poněkud bohémském a rozhazovačném extrovertovi, mnoho nezdědil – snad kromě obrovské lásky k hudbě. Více tíhl k matce, Elisabeth Anně Marii Amalii, spořádané, přísné a vnitřně pevné ženě, jíž se podobal smyslem pro pořádek a nesmiřitelností ke kompromisům. Ovšem i matka pocházela z hudební rodiny, její předci založili pro změnu proslulou konzervatoř v Drážďanech. Není divu, že malý Reinhard hrál bravurně na klavír dříve, než se naučil číst a psát.

Takřka dvoumetrový muž autoritativního výrazu i povahy byl ztělesněním ctností, jak je vnímala nacionálněsocialistická ideologie. Bojovník, umělec, sportovec, intelektuál a politik, pro něhož byl německý národ „nade všecko“.

Continue Reading

Konstantin XI. Dragaš, poslední byzantský císař, v romantickém zpodobnění 19. století.

Autor: Gregory Hood

Lars Brownworth, Lost to the West: The Forgotten Byzantine Empire That Rescued Western Civilization (Ztracená pro Západ : Zapomenutá Byzantská říše, která zachránila západní civilizaci), Random House, 2009,

Autorem nejproročtější knihy našeho století nejspíše zůstane Jean Raspail se svým Táborem Svatých. Tento román se uzavírá smetením posledních zbytečků Západu a slovy: „Pád Konstantinopole je hluboce osobní tragédií, jež nás všechny postihla jen před několika málo dny.“ Zítra, 29. května, uplyne od tohoto ohromného neštěstí přesně 569 let.

„Západ“ se zrodil z řeckého odporu proti perskému kolosu a zformování svébytné intelektuální, kulturní i rasové tradice. Jeho příslušníci proti sobě odjakživa bojovali, přesto však „Západ“ kdysi býval sjednocen ideálem (byť ne nutně realitou) Říše a vědomím civilizační příslušnosti.

Anglie, Francie, Německo i další hrdé národy jsou v jistém smyslu kmeny jednoho velkého lidu. Osobně se kloním k víře, že k roztříštění jednoty naší civilizace došlo už před skoro miléniem. Celé naše rasové dějiny by se daly shrnout mimo jiné i jako snaha o návrat Říma a jím symbolizované jednoty. Jejím posledním ztělesněním byla Východořímská říše. Když se roku 1399 jeden z jejích posledních panovníků Manuel II. vydal na cestu po evropských dvorech, kde škemral o pomoc, utkvěl v evropských pozorovatelích dojem, že císař „seděl na trůně césarů, jehož důstojnost i přes nesmírnou degradaci zůstávala nepřekonatelná“. (s. 279)

Continue Reading

Vasiljevův obraz „Loučení Slovanky“. Ukrajinské nebo ruské? It doesn’t matter, boy… Angloamerický pirát si může mnout ruce tak jako tak: východní poklady má opět blíž a tamní neomezené zdroje levného sexu a námezdní síly budou ještě lacinější… Wow!

Autor: A. J. Tůma

Zajímalo by mě, proč kdekdo cítí potřebu za každou cenu se vymezit pro jednu stranu rusko-ukrajinského konfliktu. Fandíš Spartě, nebo Slavii? Losna, nebo Mažňák? A dej si pozor, co odpovíš, sic dostaneš po hubě.

Greg Johnson vyzývá v článku uveřejněném zde na Délském potápěči, že bychom se měli rozejít, pokud máme jiný názor na válku na Východě. Píše, že Rusko páchá na Ukrajincích kulturní genocidu, a uzavírá: „Pokud vám něco takového vyhovuje, protože máte Putina za konzervativce, křesťana, reakcionáře nebo iliberála, nejste nacionalista, pro něhož stojí zachování naší rasy i jejích jednotlivých svébytných národů nade vším ostatním. Buďte v tomto směru prosím upřímní, abychom si mohli podat ruce  a rozejít se.“

Johnsonův text je ovšemže jen teoretickou úvahou, nikoli politickým programem, navíc vychází z amerického prostředí a do něj je také mířen. Přesto mě inspiroval k několika vřelým slovům do vlastních řad. Jednak proto, že je dobré podívat se na věc i ze středoevropské perspektivy, jednak mi připadá, jako by jeho ultimativní vnímání ukrajinsko-ruského sporu odráželo i náladu mezi našimi alternativci, jejichž hysterie si mnohdy nezadá s tím, co předvádí mainstream.   Continue Reading

Autor: Ted Sallis

Evolova kritika italského fašismu.

Negativa knihy převažují nad pozitivy. Literární styl je celkově mizerný, jak bývá pro tento typ autorů typické. Dobrý autor má psát natolik jasně, aby vzdělaní lidí dokázali textu poměrně snadno porozumět. Přehnaně složité konstrukce či styl bývají útočištěm spisovatelů se slabými argumenty a mlžení zde může posloužit jako účinná kamufláž neschopnosti.

Z Evolových tradicionalistických utkvělých představ se mi (jen s trochou nadsázky) dělá zle. Obhajuje monarchii a považuje za správné, že se Mussolini musel dělit o moc s neschopným panovníkem (který podle Evoly „po právu“ vládl mocí Il Duceho sesadit – byť Evola naznačuje svůj nesouhlas s královou zradou). Podle Evoly mohl Mussolini být pouhým královým poradcem. Komu nakonec záleží na těch nejlepších „plebejích“ – uvolněte cestu králi! Šašek…

Evola se ohrazuje také proti všem masovým hnutím a odmítá populismus, jako bychom snad mohli bělochy nadchnout pro změnu společnosti s ultra reakcionářským, monarchistickým krédem, jež by snad mohlo být lákavé tak pro horní desetinku procenta obyvatelstva.

Continue Reading

Muzeum Josefa Váchala

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Nedlouho poté, co podivným řízením osudu obdržel titul zasloužilého umělce (což okomentoval s ironií jemu vlastní), 10. května 1969, zemřel ve Studeňanech u Jičína výtvarník a spisovatel Josef Váchal. Sám život jičínského rodáka v propojení s jeho tvorbou vytváří svérázné umělecké gesto, jehož magičnost a dráždivá nejednoznačnost svádí k nejrůznějším interpretacím. Těmi také česká literární věda a badatelská obec nešetří, neboť dříve napůl zapomenutý autor se v posledních desetiletích dostal natolik do módy, že lze právem hovořit o váchalovské inflaci. Ale i u něj najdeme bílá místa, postoje a názory, o nichž se většinou mlčí, případně jsou jejich významům a motivacím obrušovány hrany, aby nevyčnívaly z rámce stanoveného poválečnou mytologií. Váchal tak patří k dobrým příkladům permanentně probíhajícího „boje o kulturní paměť“, jehož podstatu v článku o Ezru Poundovi výstižně definuje Andrew Joyce: „I v těch případech, kdy je povoleno podezřelé kulturní osobnosti i nadále studovat, sociopolitické ideje těchto ‚poskvrněných‘ jednotlivců, byť jsou pro jejich charakter nebo intelektuální světonázor sebedůležitější, jsou z jejich společenských i profesních životopisů izolovány a často se k nim přistupuje jako k nešťastným ‚morálním poskvrněním‘ na jinak přijatelném a plodném životě.“

Continue Reading

Putinovo Rusko je stejně jako Amerika multikulturní, mnohorasové impérium, ovládané vykořeněnou, sociopatickou a výrazně etnicky cizí elitou, která využívá multikulturní propagandy i rasové „výměny“ jako nástrojů k oslabování vlivu bělošské většiny.

Autor: Greg Johnson

Ve své argumentaci v debatě s E. M. Jonesem o válce na Ukrajině jsem tvrdil, že nacionalisté na Západě – a vlastně na celém světě – by měli podporovat Ukrajinu proti ruskému agresorovi. Podle Jonese bychom Ukrajinu podporovat neměli.

Jones začal dějinami Židů a jejich činnosti na Ukrajině, zřejmě v přesvědčení, že jakmile se někde objeví Židé, nemůže na tom být ani zbla dobrého. Následně se snažil ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o válku Ruska s Ukrajinou, ale Ruska s Amerikou. Jeho argumentace nebyla příliš podložena fakty, takže se této lince budu věnovat jen letmo a soustředím se na důležitější aspekty celé věci.

Nečiní mi sebemenší potíže uznat nadměrné židovské zastoupení ve vlivných pozicích na Ukrajině i na Západě, totéž ovšem platí také o Rusku. Jelikož tedy na obou stranách konfliktu najdete Židy, ať už se postavíte na libovolnou stranu, ocitnete se tam po boku nějakých Židů. Válku tak nelze chápat jako konflikt Židů s Nežidy. Těžko vysvětlit, čím se obě strany odlišují poukazem na to, co mají společné. Jádrem této války je jiný, hlubší střet Ruska s Ukrajinou, který rozdělil také židovské společenství.

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

Pohled filosofa a člověka, který čtvrt století pracoval v těžkém průmyslu jako manažer a podnikatel.

V posledních několika letech sledujeme v Evropě mohutnou vlnu úspěchů politických stran a hnutí, které se otevřeně staví do opozice vůči etablovaným stranám. Spojuje je přesvědčení, že současné uspořádání poměrů v Evropě je nadále neudržitelné, nemají-li být ohroženy životní zájmy evropských národů. Daleko citlivěji reflektují potřeby i mínění lidí ve svých zemích. V jejich programech najdeme různě odstupňované odhodlání opustit Evropský svaz (takto nazývám Evropskou unii) a obnovit státní suverenitu, odmítání uměle vytvořené měny euro, legislativní úpravy vedoucí k méně zprostředkovanému vlivu řadových občanů na veřejné dění, nechuť podílet se na válečných dobrodružstvích a zavržení multikulturalismu a politické korektnosti. To vše – i další programové body – je spojeno svorníkem snahy odvrátit invazi mimoevropských etnik na evropské území.

Jen občas těmito politickými body prosvítá jasněji formulovaná představa o ekonomické politice, natož aby taková politika byla sdílena většinou těchto politických sil. Z úst předních evropských představitelů tohoto politického tábora jsem slyšel spíše opakovat obvyklá klišé zastánců liberální ekonomiky o svobodném trhu, o volném pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu, ba o pokračování v politice volně plovoucích směnných kurzů. V současné situaci již můžeme vidět symptomy blížícího se rozpadu globálního ekonomického systému, který je právě založen na zmíněných principech. Zároveň je třeba si uvědomit, že tento kolaps souvisí s hodnotovým rozpadem naší civilizace obecně a s problémy, kterými se zabývají programy svobodných stran, jak právě byly popsány, zvlášť.

Continue Reading