Délský potápěč

Autorka: Olena Semenjaka
Národní univerzita „Kyjevsko-mohyljanská akademie“

I. Black metal: subkultura nebo kontrakultura? Metodologické základy šetření

Black metal sdílí osud všech značně složitých a mnohostranných jevů, překračujících úzkou žánrovou identitu, a podobně jako Hegelův filozof dokáže „uchopit dobu podle myšlenky“, vždy v předstihu před svou dobou: ať už přijetím či totálním odmítnutím duchovních základů epochy. Oboje si ovšem žádá schopnost nadhledu. Jakožto nezpochybnitelný produkt modernity black metal současně odsuzuje moderní svět k smrti: nikoliv pouze ve vztahu ke křesťanství, ale proto, že jde o velké „proti“ všemu, čemu průměrný člen západní společnosti přikládá hodnotu: od konvenčních představ dobra a krásy až po metafyzickou podstatu samotného Bytí. Jinými slovy je tak black metal už na první pohled ztělesněním aktivně nihilistické fáze v metafyzickém procesu přehodnocení všech hodnot, vyhlášené Friedrichem Nietzschem.

Continue Reading

Knihovna Magnuse Hirschfelda a archív Institut für Sexualwissenschaft (náměstí Bebelplatz, 10. května 1933)

Autor: Samuel Francis

Oxfordský slovník angličtiny (Oxford English Dictionary, OED) je mnohasvazkovým odkazovým dílem, jež se řadí k největším počinům západní učenosti – standardní slovník toho, co je známo jako takzvané „historické principy“. Na rozdíl od většiny ostatních slovníků však OED nabízí také informaci o prvním historickém výskytu a užití daného slova. Míra erudovanosti této publikace obecně budí úctu, pro naše čtenáře však jistě bude k nejzajímavějším heslům patřit slovo „rasismus“.

Podle druhého vydání OED z roku 1989 se první doložený výskyt slova „rasismus“ v anglickém jazyce datuje do roku 1936, kdy jej ve své knize The Coming American Fascism užil americký „fašista“ Lawrence Dennis. Druhé v OED zaznamenané užití výrazu v angličtině je pak název knihy Rasismus (Racismus) Magnuse Hirschfelda, napsané v němčině v letech 1934-34, přeložené však do angličtiny až roku 1938 Edenem a Cedarem Paulovými. Jelikož Hirschfeld zemřel ještě před vydáním Dennisovy knihy v roce 1935 a slova „rasismus“ hojně užíval v textu a ostatně i názvu samotném, zdá se být zcela na místě označit za autora termínu „rasismus“ nikoliv Dennise, ale právě jeho. Co se přídavného jména „rasistický“ týče, připisuje pak OED první známé užití samotnému Hirschfeldovi. Kdo to tedy vlastně byl Magnus Hirschfeld a co nám o „rasismu“ prozradil?

Continue Reading

Jessica Lange, Miloš Forman, Vladimír Vysockij a Marina Vladyová v Los Angeles (1976)

Autor: Václav Jan

Uplynula již řada dní od úmrtí Miloše Formana, a tak je možné vstoupit do pietního ticha i jímavých chvalozpěvů se střízlivým zhodnocením uměleckého přínosu této výrazné osobnosti filmového světa.

Miloš Forman byl v českém prostředí jakýsi dvojitý sirotek: jednak jako dítě přišel o rodiče, jednak je tu jeho židovský původ; byl archetypálním příkladem vykořeněnosti, která rozhodující silou ovládla jeho vztah k okolí i jeho umělecké cítění a vyjádření. Nikdy nebyl vnitřně součástí české společnosti, která se k němu tak hrdě hlásí. Zdaleka ne jen z titulu studenta prestižní školy, určené k výchově budoucích elit, se považoval za člověka stojícího nad běžnou společností. Také jím svým způsobem nepochybně byl, ale především – bohužel – byl člověkem stojícím zcela mimo ní. Jeho vazby na mentální základy utvářející kulturní povědomí a civilizační ukotvení národa byly omezeny jen na opovržlivý úsměšek nad vnějšími projevy banální malosti komunismem vykořeněných „obyčejných lidí“, nazíraných s rádobyuměleckým odstupem, který však byl především odstupem cizí duše. Jestliže Roman Joch v Lidovkách správně říká, že byl Forman supersnob, je to pravda, ale ne celá. Mluvíme-li o Formanově americké kariéře, při analýze jeho role slouhy liberalistické propagandy musíme vzít v úvahu nejen jeho klouzání po povrchu, vyhledávání módních témat a formalistický exhibicionismus plný touhy vlísat se do panující nálady antikonzervativních elit.

Continue Reading

José Antonio Primo de Rivera

Autor: Kerry Bolton

For one (whose Absence fills the land entire
With one mad love to emulate his fire)
At the same moment, to the firing squad
Spurning his body, launched his soul to God
Whose epic line (no flourish of the pen)
Was life and rapture, and whose words were men
Rolls flailing onwards to the rising sun:
For in young Primo’s grave his slayers stowed
One fire-brand safe, a whole mine to explode
And seldom such a triumph (since the Cross)
Has glorified such a single human loss:
Whose phoenix blood in generous libation
With fiery zest rejuvenates the nation

— Roy Campbell, Flowering Rifle 1]

José Antonio Primo de Rivera se narodil 24. dubna 1903 v Madridu jako nejstarší ze šesti dětí generála Miguela Primo de Rivery a Casildy Sáenz de Heredia. Matka mu zemřela, už když mu bylo pět let. Generál Miguel Primo de Rivera sloužil během své vojenské kariéry plné stěhování mimo jiné v koloniálních válkách na Kubě, Filipínách a v Maroku.

Continue Reading

Arthur Moeller van den Bruck

Autor: Lucian Tudor

Arthur Moeller van den Bruck patří k nejvýznamnějším představitelům tak zvané „konzervativní revoluce“ v Německu počátku 20. století. I přes jisté limity byl jeho vliv na konzervativní německé myšlení značný a trvalý a jeho stopy jsou zřejmé ještě dnes. Dost možná tak může být kus pravdy i na tajemných slovech jeho manželky: „Pokud se pokusíte zodpovědět otázku, kdo to byl Moeller van den Bruck, pouštíte se ve skutečnosti do řešení otázky osudu Německa.“ 1] Rozbor jeho života a filozofického myšlení je tak i rozborem jedné z oněch mocných sil působících ve sféře idejí, jež někdy hýbou celými národy. Tento rozbor má ze své podstaty pro každého nacionalistu nemalou cenu, a proto se zde o něj ve stručnosti pokusíme.

Mládí a zrání

Arthur Moeller van den Bruck se narodil 23. dubna 1876 v porýnském Solingenu. Když mu bylo šestnáct, vyloučili Moeller van den Brucka (z praktických důvodů nadále jen „Moeller“) z gymnázia v Düsseldorfu pro nezájem o výuku, před níž dával přednost samostudiu německé literatury a filozofie. Tato nemilá událost však jeho zájem o studium literatury nijak nezchladila a dokonce navštěvoval i přednášky na několika významných střediscích intelektuálního života, přestože se formálně jako univerzitní student zapsat nemohl. 2]

Continue Reading

Kerry Bolton (1977)

Autor: Alex Kurtagić

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Řekněte nám, jak fungují novozélandská média?

Média jsou přesně taková, jak se dá očekávat. Abych se v této oblasti domohl svého, využil jsem jak kontrolní orgán The Press Council, tak The Broadcasting Standards Authority (BSA). Zatím poslední akci u The Press Council jsem podnikl před několika lety v souvislosti s reportáží christchurchského listu Press o „extrémní pravici“. Pisatel článku zacházel s fakty tak volně, že mojí stížnosti bylo z velké části vyhověno v části týkající se mé osoby a rozhodnutí Press Council bylo v plném rozsahu otisknuto v The Press.

Stížnost proti Radio New Zealand u Broadcasting Standards Tribunal byla výsledkem vystoupení trockistického akademika dr. Scotta Hamiltona. Jedná se o údajného sociologa, jehož jediným úspěchem jsou druhořadé básně a to, že rádiu poskytl rozhovor na téma „popírání holocaustu“ na Novém Zélandu. Vzhledem k tomu, že na Novém Zélandu žádné „popírání holocaustu“ neexistuje, tak se musel uchýlit k postupům à la Van Leeuwen a pustil se s vervou do výpadu proti mé osobě: prý jsem nejaktivnější „popírač holocaustu“ na Novém Zélandu. Také tvrdil, že jsem „otcem teorie keltského Nového Zélandu“ (teorie nejvíce rozpracované aucklandským badatelem Martinem Doutrem, podle níž se na Novém Zélandu již ve starověku objevila proto-keltská rasa) a tím, že tuto teorii coby „nacista“ podporuji, je tato teorie ipso facto nacistická.
Continue Reading

Autor: Léon Degrelle

„Vy jste Hitlera znal, jaký vlastně byl?“ Od roku 1945 jsem tuto otázku dostal tisíckrát – a žádná obtížnější snad ani neexistuje.

O 2. světové válce a její ústřední postavě bylo napsáno přibližně dvě stě tisíc knih. Podařilo se však některé z nich objevit skutečného Hitlera? „Záhada jménem Hitler se naprosto vymyká lidskému chápání,“ napsal kdysi německý levicový časopis Die Zeit.

Continue Reading

Achilles in examinen Hectora saevit (1766)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:
Následuje text mého projevu na první konferenci Probuzení (Awakening-konferenssin), pořádané v Helsinkách 8. dubna 2018. Pořadatelé mě požádali, abych promluvil o bojovném duchu Evropanů. Jako obvykle jsem místy improvizoval, a tak se odchýlil od připraveného textu. Rád bych poděkoval pořadatelům akce, asi dvěma stovkám účastníků setkání a čtenáři Counter-Currents, jehož štědrost mi tuto cestu umožnila.

„O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múso! Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům, mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal, mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal za kořist k bohatým hodům…“ Těmito verši začíná Homérova Ilias, první západní veledílo. Achilles byl nejmocnější z achájských válečníků, když byla však jeho čest dotčena Agamemnónem, obrátil se jeho bojový duch v ničivý hněv.

Bude tedy konec Západu uvozen slovy „Refugees Welcome“ na cedulích v rukou sójou živených, zženštilých hipsterů, zabalených do tlustých šál, kterým se na nitkovitých pažích houpají „pánské“ kabelky, zatímco na vlakových nádražích ze všech sil dávají na odiv své podvolení se Koránu, globalismu a multikulturalismu?

Ne – alespoň pokud tomu dokážeme zabránit.

Continue Reading

Alain de Benoist (leden 1995)

První část rozhovoru zde, třetí zde a závěrečná čtvrtá zde.

TOQ: Najdeme vůbec Novou pravici i v anglicky mluvícím světě, když si tedy odmyslíme Spojené království (tj. Michaela Walkera a jeho časopis The Scorpion)? Čím si vysvětlujete slabost Nové pravice v anglicky mluvícím světě?

Alain de Benoist: Do anglosaského prostředí jsme nikdy nepronikli. Časopis The Scorpion, k němuž chovám skutečnou náklonnost, k našemu hnutí vlastně nikdy tak úplně nepatřil. Přestože se mé knihy dočkaly překladů do tuctu evropských jazyků, jen hrstka mých článků byla přeložena do angličtiny, což jistě o něčem vypovídá. Jistě, najdou se výjimky, na prvním místě Telos, kde v posledních deseti nebo dvanácti letech vyšla řada mých textů. Telos – jehož editorem byl nedávno zesnulý Paul Piccone – byl původně časopisem amerických následovníků Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer) a v 70. letech jeden z hlavních hlasů nové levice. Následně se ale začal otevírat novým a „transversálnějším“ tématům, což vedlo například k popularizaci díla Carla Schmitta mezi americkými čtenáři. Pozorně se věnoval také evoluci evropských myšlenek, čímž se nápadně lišil od většiny ostatních amerických publikací. Zvláštní vydaní Telos věnované Nové pravici (číslo 97-98, zima 1993) dodnes bez stínu pochyb zůstává nejlepší studií na toto téma v anglickém jazyce.

Continue Reading

Pokračujeme v ukázkách z obsáhlého bilancování nacionálních snah za více jak první dekádu od převratu v devětaosmdesátém. Autory těchto rozvah, publikovaných v časopise Národní myšlenka v letech 2003 až 2005, jsou přitom sami nacionálové, národovci a konzervativci nejrůznějšího ražení a odstínů, činní v odporu proti globalismu a jeho zdejším demoliberálním a levičáckým propagandistům, resp. kolaborantům.

Nepřehlédnutelným znakem této tzv. demokracie je úporné lpění na vytvoření multikulturní a multietnické společnosti; dále pak snaha o likvidování křesťanské kultury a náboženství, zvláště katolictví; vidíme i špatně maskovanou snahu o pouštění žilou bílé rase neustálým přistěhovalectvím Arabů, černochů, Asiatů a všech těch neevropských, nekřesťanských „vetřelců“, toužících po naplnění svého břicha, kterým je systematická a dennodenní práce cizí. Důsledek zednářské imigrační politiky je ten, že tito „přistěhovalci“ s sebou přinášejí, kromě záhadných nemocí, i svou kulturu a náboženství, které jsou v příkrém rozporu s tradicí Evropy, což vede k postupnému napětí mezi nimi a autochtonním evropským obyvatelstvem.

Continue Reading

Autor: Morgoth

V poslední době jsem zaznamenal strmý narůst pesimismu a zoufalství mezi čelními představiteli „alternativní pravice“: každý jako by na svých nejrůznějších platformách hořekoval nad hnutím bez jasného směřování, jež těžce úpí pod stále drakoničtější cenzurou, ať už z rukou internetových společností, případně našich politických protivníků.

Překvapení a šok z toho, že naši nepřátelé užívají své síly k naší neutralizaci, jsou však samy o sobě známkou nedostatečně vyvinuté schopnosti pravicového disentu pohlížet na sebe v širším kontextu, případně ideologickém rámci. Naše hnutí se rádo opájí romantickými výjevy Sparťanů, římských legií či Wehrmachtu, což ostatně chápu, ale v moderním světě máme mnohem blíže k Vietkongu. To sice samozřejmě byla marxistická skupina – Vietkong doslova znamená „Rudí Vietnamci“ – ale tak jako tak se s velice omezenými zdroji postavila mnohonásobně silnějšímu protivníkovi a zvítězila.

Continue Reading

Autor: Thomas F. Bertonneau

Poznámka Thomase F. Bertonneaua: Následuje překlad úryvku z mistrovského díla Dominique Vennera Histoire et tradition des Européens: 30 000 ans d’identité [Dějiny a tradice Evropanů: 30 000 let identity], vydaného roku 2002 nakladatelstvím Éditions du Rocher.
Continue Reading

Poznámka: Jedná se o úryvek z knihy Jonathana Bowdena Blood, napsané mezi dubnem a květnem 1992.

Autor: Jonathan Bowden

Redigoval Alex Kurtagić

Význam přikládaný celým socialistickým diskurzem banalitě, jeho fascinace selháním – opravdovým selháním, nikoliv velikášským a nezdařeným pokusem dosáhnout úspěchu, … ale zbožštění nedostatečnosti jako takové… bylo maximem triumfu, jehož měl marxismus – aniž by si to uvědomoval – ve svém prosazování prázdného materialismu nad duchovními konstrukty dosáhnout.

Jakkoliv naoko přijal ducha válečnické psychologie v otázce třídy, zůstal marxismus vždy degradovaný: plytký, umělý, škvára – doktrína „psychologizované“ hmoty, materialita pšouknutí a říhnutí, uspokojení žaludku. Ve zkratce se vždy jednalo o rouhání proti Bohu, proti naději na vykoupení; odtud ta palčivá nenávist ke všem podobám náboženství a touha zredukovat lidství i přes jeho rádoby hrdinskou pózu na smysl postrádající absurditu. Takovou, v níž z člověka nezbyde než lumpen; průměrnost a všednost, Massenmensch – k sobě se choulící masové člověčenství, prostřední a tupé; bez jakékoliv kultury i důstojnosti.

Continue Reading

Hrdinové z Košare

Na den před 19 lety napadly síly takzvané „Kosovské osvobozenecké armády“ (UÇK), albánské armády a NATO předsunutou jugoslávskou základnu Košare na albánsko-jugoslávských hranicích.

Útok to byl prudký a pro jugoslávskou armádu nečekaný. UÇK se sice zmocnila základny v Košare, ale hlouběji na území Kosova a Metohije nepronikla, což byl hlavní cíl celé ofenzivy.

Na frontě se v té chvíli nacházelo pouhých 200 příslušníků pohraničních jednotek jugoslávské armády, kteří nemohli být kvůli neustálým náletům jednotek NATO a diverzím UÇK bez prodlení posíleni.

Continue Reading

Michal Ševčík (bývalý místopředseda Národní strany) pro Délský potápěč

Od dob mého vstupu do Národní strany uplynulo celých 14 let. Za tu dobu se stalo dost věcí, které změnily podobu tzv. vlasteneckého nebo také antiliberálního nemarxistického politického spektra v ČR.

Když jsem vstupoval do Národní strany v r. 2004 byla celospolečenská situace docela odlišná, zejména ve vztahu k EU, multikulturalismu a mainstreamovému liberalismu. Být kritikem EU v té době bylo jako stavět se proti pokroku a podle většiny médií a politiků – být proti návratu do Evropy. To, že tehdy nastalo totální sémantické zmatení a smíšení významu Evropy a EU, které sice trvá dodnes, ale odeznívá jako vlezlá, těžká chřipka, nijak nezlobilo politiky, komentátory a dokonce ani odborníky – dobová obrazovka byla plná apologetů vstupu do „Evropy“…

Mým programem a programem mých kolegů z Národní strany byl integrální český nacionalismus opřený o nekonfesijní husitství ve smyslu branně historickém (s odkazem na čs. legie, zejména ty její části, které prvorepublikový pozitivismus a progresivismus neuznával – např. čs. Kornilovci, 1. čs. úderný prapor a další).

Continue Reading

Reconquista. Znovudobytie, znovuzískanie niečoho, čo strácame, niečoho, čo sme už stratili. Toto slovo sa stáva jedinou odpoveďou, ktorou sa dá reagovať na dnešnú dekadentnú dobu, ktorá stráda materiálne, politicky, ale najmä duchovne. Preto týmto započíname boj o dušu človeka, aby získal slobodné myslenie zadupané súčasnou tvrdou čižmou politickej korektnosti, aby svet nevidel čierno – bielo, aby spoznal a hlavne vedel, že existuje i tretia strana mince. Reconquista je preto plameňom, ktorý má za úlohu vniesť do vyhasnutých sŕdc nový plameň, nové myšlienky a hlavne odhodlanie získať to, čo sme stratili, teda našu vlasť a Európu.

Continue Reading

Kerry Bolton

Autor: Alex Kurtagić

Do kontaktu s Kerry Boltonem jsem se dostal skrze můj první článek pro Occidental Observer „Memoirs of a Disident Student in the Post-Modern Academia“ (Zážitky studentského disidenta z postmoderního akademického prostředí), v němž jsem vzpomínal na své zážitky z postgraduálního studia. V té době, jak uvidíte v rozhovoru, zažíval doktor Bolton své vlastní akademické nepříjemnosti, takže je celkem zřejmé, proč ho můj článek oslovil. Doktor Bolton je členem Academy of Social and Political Research a v The Centre of Independent Studies, mimořádně plodným esejistou a spisovatelem, vydavatelem časopisu Ab Aeterno a přispívatelem do webových magazínů jako Alternative Right, The Occidental Quarterly, Counter-Currents, Journal of Social, Political, and Economic Studies a mnoha dalších. Doktor Bolton napsal knihu Thinkers of the Right (Pravicoví myslitelé) a nedávno mu u vydavatelství Arktos vyšla kniha Revolution from Above (Revoluce shora). Má dva doktoráty: z historické teologie a teologie náboženství, ve svém díle se zabývá geopolitickými, historickými, revolučními, spikleneckými, náboženskými, okultními a zednářskými tématy. V tomto rozhovoru společně prozkoumáme kariéru doktora Boltona, dozvíme se o jeho zkušenostech s akademiky i médii a tak trochu odkryjeme člověka za legendou. Kvůli značné délce rozhovoru jsem ho rozdělil na dvě části.

Continue Reading

Tuto otázku již před více jak deseti roky pokládala redakce časopisu Národní myšlenka tehdejším zástupcům či představitelům nacionálních snah v České republice. Z jejich obsáhlých odpovědí, tištěných na pokračování mezi lety 2003 až 2005, vyjímáme několik charakteristických ukázek.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Dnešní západní liberálové nezaujímají k Platónovi úplně jednoznačný postoj. Na jedné straně se sami označují za dědice řecko-římské civilizace a filozofie – a jak kdysi slavně prohlásil Alfred North Whitehead: „Nejlepší obecná charakteristika evropské filozofické tradice je, že je to řada poznámek k Platónovi.“ 1] Na druhé straně však Platóna někteří – nejproslulejším z nich zřejmě je židovský myslitel Karl Popper – odsuzují coby starověkého původce „totalitarismu“ a archetypálního nepřítele „otevřené společnosti“.

Platóna si vcelku dychtivě nárokovali také fašisté v Mussoliniho Itálii i Hitlerovo Německo. Stejně jako oni totiž zjevně ani řecký klasický filozof nebyl individualistický demokrat, ale elitář a vyznavač komunitarismu. Francouzský historik Johann Chapoutot k tomu dokonce neváhal napsat: „Oficiálním filozofem Třetí říše a mužem současně nabízejícím obsah i politickou vizi nebyl Nietzsche, ale Platón.“ 2] Národně socialističtí intelektuálové jako Hans Günther, Werner Jaeger, Fritz Lenz, Adolf Rusch či Richard Darré Platóna skutečně citovali a někteří o něm dokonce psali celé knihy, jako Hitlers Kampf und Platons Staat Joachima Bannse nebo Platon, Der Kampf des Geistes um die Macht Kurta Hildebranda. Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich se ve svých kajícných poválečných pamětech dušoval, že v národním socialismu viděl „přelud beztřídního vůdcovského státu, jaký Platón oslavuje ve svých Zákonech“. 3]

Continue Reading

Úryvek z knihy Alaina de Benoista: Totalitarismus, s podtitulem „Komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917 – 1989. Hrozby a výzvy dneška.“

Knihu je možné objednat zde. Zájemci ze Slovenska mohou knihu objednat v e-shopu Protiprúdu.

Komunismus zničil mnohem více lidských životů než nacionální socialismus. Přesto nadále převládá mínění, že nacionální socialismus byl něčím mnohem horším. Jak je to možné? Jak je možno se zřetelem ke dvěma stejnoměrně ničivým systémům považovat za méně odporný ten, který napáchal větší škodu? Jak je možno nadále odmítat představu, že je lze srovnávat? Aby bylo možno zastávat takovéto stanovisko, musí se člověk přirozeně odvrátit od současné bilance obou systémů, protože srovnání není v souladu s tím, co chce dokázat.

Nejčastěji uváděný argument se odvolává na rozdíly v záměrech tvořících základ. Nacionální socialismus je prý nenávistné učení, komunismus jedno z učení o osvobození. Komunismus je prý nesen láskou k lidstvu („dokonalým spojením“, říká Robert Hue, bývalý vůdce Komunistické strany Francie z let 1994—2002), nacionální socialismus prý negováním pojmu lidstvo. Jean-Jacques Becker ujištuje, že „podstatou komunismu je zcela v protikladu k nacionálnímu socialismu humanismus“. 1] Co se týče Rogera Martelliho, ten píše, že „komunismus přísluší k racionalistickému a humanistickému pojetí rovnosti mezi lidmi“. 2] Podle Rolanda Leroye „je podstatou nacionálního socialismu nenávist k lidem […] Podstatou komunismu je láska k lidem“. Guy Konopnicki je toho názoru, že „člověk se stal nacistou z nenávisti vůči lidskému rodu. Komunistou se člověk stal z důvodů zcela opačných“. 3]

Continue Reading