Délský potápěč

Sikhové a muslimové zdá se v Huddersfieldu zakopali válečnou sekeru…

Autor: Tobias Langdon

Podobně jako Friedrichovi Nietzschemu bývá i George Orwellovi často a neprávem upírán smysl pro humor. Na stránkách jeho románu 1984 však mezi vší hrůzou občas narazíme i na skvostné jiskřičky humoru. Vezměte si třeba pasáž, kde se zaměstnanci Ministerstva pravdy účastní „Dvou minut nenávisti“, manifestace proti ideozločinu, aby následně v aktu uctívání Velkého bratra „začala celá skupina lidí tiše a pomalu rytmicky skandovat: V-B!… V-B!… V-B!… – a znova a znova, velmi pomalu, s dlouhou pauzou mezi „V“ a „B“.“

Ministerstvo lží

Připomíná vám spojení „V-B“ (v angličtině Big Brother, B-B) něco? Mělo by, Orwell si totiž bral na paškál BBC, kde strávil část války jako propagandista. V jeho románu má Ministerstvo pravdy za úkol lhát a likvidovat nepohodlné části reality. Proto se v něm nacházela spousta paměťových děr, „velkých obdélníkových štěrbin, chráněná drátěnou mřížkou“, kterých „byly v budově tisíce či desetitisíce, nejen v každé místnosti, ale v malých vzdálenostech od sebe na každé chodbě.“ Tato zařízení měla paměť likvidovat, nikoliv uchovávat, jak tomu protagonista knihy Winston Smith přihlíží v mučírnách Ministerstva lásky. Jeho trýznitel O’Brien mu ukáže fotografii, která dokazuje prolhanost a zkaženost vládnoucí ideologie:

Continue Reading

Archeofuturismus

Autor: George Whale

Archeofuturism: European Visions of the Post-Catastrophic Age, Guillaume Faye. Vydalo nakladatelství Arktos Media Ltd., 2010 (přeložil Sergio Knipe, zredigoval a poznámkami opatřil John B. Morgan), 250 stran.

„Tato rovnostářská, z modernity vzešlá civilizace v současnosti prožívá své babí léto. My už však nyní s předstihem musíme přemýšlet o tom, co přijde po katastrofě a začít rozvíjet vizi archeofuturistického světa, který se zrodí z chaosu.“

Kniha Guillauma Fayeho Archeofuturismus přináší radikální analýzu i řešení problémů modernity – a od své publikace před více než desetiletím (dnes už dvaceti lety, původní vydání je z roku 1997 – pozn. DP) neztratila nic na své relevanci ani naléhavosti.

Guillaume Faye patří k nejradikálnějším a nejvlivnějším teoretikům francouzské Nové pravice (Nouvelle Droite). Řadí se k proudu evropského nacionalistického myšlení, z něhož zaznívá ostrá kritika moderního rovnostářství a jehož představitelé namísto toho upřednostňují starší, hierarchické formy uspořádání společnosti a vlády, jež budou schopny zajistit lepší reakci na katastrofy, které podle Fayeho mínění západní Evropu v  blízké budoucnosti čekají.

Continue Reading

Donald Trump při projevu na letišti Columbia Regional Airport ve státě Missouri.

Autor: Ricardo Duchesne

Následuje text přednášky profesora Duchesneho na The University of New Brunswick z 16. března 2017.

Co je to globalismus?

Globalismus je vládnoucí ideologií naší doby, která sjednocuje levici s pravicí. Neměli bychom jej však zaměňovat s globalizací, což je omyl aktivně podporovaný globalisty. Globalizace však ve skutečnosti označuje faktický popis zrychlující se interakce zemí od objevení Nového světa, vzniku mezinárodních trhů, přepravy, cestování a komunikačních sítí v období od 16. do 19. století. Globalismus oproti tomu je ideologií ztělesňující politický ideál našich současných elit – a to na levici i na pravici.

Ideologie globalismu obhajuje otevřené hranice, masovou imigraci a likvidaci (západních) národních identit. Pod pláštíkem diverzity horuje za zničení „domorodých“ evropských kultur a vytvoření generické kultury postavené na konzumerismu a všeobecných lidských právech. Globalizace není ideologií, ale faktickým stavem věcí v oblasti komunikace a obchodu v moderní éře.

Continue Reading

Autor: Guillaume Durocher

Na rozdíl od zemí anglofonní sféry bohužel většina států kontinentální Evropy neshromažďuje oficiální statistiky na etnickém základě. Ve Francii pak mainstreamová média zatvrzele opakují, že Grand Remplacement (velká výměna) původního francouzského obyvatelstva, už na první pohled patrná v každém větším městě, není nic jiného než „spiklenecká teorie“. Škrabalové z médií, často přímo či nepřímo placení státem

Nebojácní a skutečně nezávislí občanští novináři mezitím pilně dělají práci, jíž se velká média vyhýbají, tj. dokumentaci tohoto vývoje. Etnonacionalistický web Fdesouche nedávno zveřejnil podíl novorozenců s muslimskými jmény ve Francii a Belgii podle vládních statistik.

Jak můžeme vidět (úvodní obrázek), vývoj v obou zemích je do značné podobný: podíl muslimských jmen nově narozených dětí se prudce zvedl z 5-8% v roce 1995 na dnešních asi 20%.

Continue Reading

Ezra Pound

Autor: Ursus Major

Ezra Pound, podle mnohých vůbec největší americký básník, byl také vysoce uznávaným klasickým učencem. Pocházel ze státu Idaho, který není svými básníky ani klasickými filology zrovna proslulý. Stal se však jedním z center amerického Populistického hnutí, kde se rolníci (většinou majitelé rodinných farem) pokusili postavit bankám a železničním oligarchům. Tito populisté si říkali „národní socialisté“ dlouho předtím, než se toto označení poprvé objevilo v Evropě.

Pound se narodil v roce 1885, o dva roky později než jeho pozdější hrdina Benito Mussolini, na vrcholku Populistického hnutí. Autorem drtivé většiny programu Populistické strany pro volby v roce 1886 byl Edward Bellamy, novinář a spisovatel, jehož utopického díla Looking Backward, 2000–1887 (česky Pohled nazpět, 2000–1887, 1888; Pohled do budoucího ráje, 1893; a jako Pohled z roku 2000 na rok 1887, 1901) se jen ve Spojených státech prodalo přes milion výtisků.

Pohled nazpět se odehrává v roce 2000 a rekapituluje cestu k triumfu národního socialismu: znárodnění bank a železnic ruku v ruce s celou řadou nemarxistických reforem k vylepšení životních podmínek pracujících lidí.  Populisté byli silně ovlivněni syndikalismem Georgese Sorela, stejně jako někdejší socialista Benito Mussolini

Continue Reading

Generální představený Tovaryšstva Ježíšova Everard Mercurian (1514-1580)

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

První část zde.

„Pro jejich světskost, nadutost, lstivost, faleš, sobectví atd. je zjevné, že jsou jen velmi málo uzpůsobeni k náboženskému životu a není tak možné setrvávat s nimi ve svazku. Když se lidé tohoto původu domohou vysokých pozic, věnují téměř veškerou svou energii vnějškovým věcem: upřímné sebezapření i pevné ctnosti jim zdá se jsou cizí; chováním připomínají spíše kupce, snaží se vždy prodrat do první řady a nechají se titulovat rabíny; velmi málo se snaží dosáhnout dokonalosti popsané v páté a šesté části řádových stanov. Bez rozpaků také přijímají a povyšují své pokrevní soukmenovce, kteří si toho ničím nezasluhují.“

– Manuel Rodrigues, římská jezuitská kurie.

Rasový boj o jezuitský řád

Stížnosti etnicky španělských příslušníků Tovaryšstva Ježíšova na kryptožidovské elity řádu se vzájemně velice nápadně podobají: skoro vždy se točí kolem židovských sklonů k monopolizaci, nepotismu, arogance, agresivní ctižádostivosti a značného nádechu nepoctivosti při praktikování křesťanství. Zejména však byli křesťané znepokojení tím, že se z jezuitského řádu stává výlučná enkláva vlivných Židů, jejichž vliv sahá dokonce až do srdce Říma.

Výše citovaný výrok Manuela Rodriguese obsahuje všechny uvedené motivy, z nichž lze mnohé demonstrovat i empiricky. Tak kupříkladu soubor pramenů shromážděných Maryksem a dalšími badateli, kterému se věnuji v první část, přináší více než dostatek důkazů na podporu obvinění, že krypto-Židé více než „ochotně přijímali mezi sebe další příslušníky své krve“. Navíc si Benedetto Palmio, italský pobočník dvou etnicky evropských jezuitských generálních představených (Francisca de Borja a Everarda Mercuriana) stěžoval na „početnost a opovážlivost španělských neofytů“ (konvertitů/conversos – pozn. DP), které dokonce neváhal označit za „mor“. (133) Dodává, že „kde jsou tito noví křesťané, tam se nedá v klidu žít“ a že „ti, kdo vládnou v Římě, jsou takřka bez výjimky neofyté… Tyto lidi a skoro žádné jiné přijímali do řádu ve Španělsku“. (133) Španělský král Filip II. pak v 70. letech 16. století mluvil o jezuitech jako „synagoze Hebrejců“. (133)

Continue Reading

G. Faye

Autor: Guillaume Faye

Poznámka překladatele do angličtiny

Následující projev zazněl 17. května 2005 v Moskvě a jeho francouzský přepis vyšel na ruském webu Athenaeum.

Přinejmenším ze tří důvodů mám za to, že stojí za to šířit tento projev v nacionalistických kruzích: první důvod si postupně začíná uvědomovat stále více anglicky mluvících nacionalistů – Guillaume Faye je dnes asi nejzajímavějším, i když ne vždy nejpřípadnějším mluvčím za geneticko-kulturní dědictví související s bělošským odporem. Vše co napíše nebo řekne o tom, kým jsme, za co bojujeme a kudy vedou hlavní frontové linie, stojí za hlubší úvahu. Ve Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Itálii a nyní i v Rusku podnítily jeho myšlenky důležité debaty (přestože ty se v některých případech zvrhly do ad hominem invektiv, které pro nás nejsou důležité).

Zadruhé si tento článek zasluhuje pozornost také z metapolitických důvodů. Faye je veterán první velké kampaně usilující o „gramsciánství zprava“ – tedy pokusů vést kulturní válku proti etnocidním zásadám vládnoucí liberální kultury. S tím souvisí i jeho výjimečnost mezi neliberálními nacionalisty: svou tvůrčí silou přišel s jazykem a diskurzem dalece přesahujícím těsné mantinely našeho hnutí, který se může stát radikální alternativou protibělošského jazyka a diskurzu stávajícího systému.

Třetím důvodem pak je skutečnost, že tato řeč je výstižnou i působivou syntézou idejí – vize – rozvíjených Fayem v sedmi knihách (a nespočtu kratších článků) vydaných od průlomového L’Archéofuturisme (1998). I v jen prozatímně nastíněné podobě se nám tyto myšlenky snaží ukázat cestu skrze to, co slibuje být největší bouří naší kolektivní existence, současně však promlouvají k čemusi mnohem prvotnějšímu.

Continue Reading

Rama Yadeová

Autor: David Yorkshire

Lidé v našem hnutí často přikládají značný význam odlišnému IQ různých ras. Soudím, že to má hodně co do činění s popíráním biologických rozdílů v inteligenci krajní levicí. Standardní kognitivní disonance ideologických liberálů (SJWs) 1] jim totiž káže, že se tolik lišíme navenek, a proto jsme stejní uvnitř. Trumfování se inteligenčními kvocienty se tak stalo takřka automatickou obranou pravice. Jakkoliv však nemůže být sebemenších pochyb, že fakticky mají lidé na pravici pravdu, vnímám to jako neužitečné odvádění pozornosti od skutečné podstaty rasové otázky, již se pokusím nastínit v této eseji.

Pravda o rasových rozdílech v inteligenci je známá asi stejně všeobecně, jako je potlačovaná. Nemíním tak dále zabředat do této materie, zájemci si ostatně snadno mohou nastudovat vědecká díla Richarda Lynna, Jamese Watsona, Helmutha Nyborga, Satoshiho Kanazawy nebo J. Philippeho Rushtona. Zvonovou křivku IQ u různých ras vidíte na přiloženém obrázku. Jako rasového nacionalistu mě však tyto poznatky zajímají nanejvýš okrajově. Proč? Když se nad celou věcí zamyslíme podrobněji, mají jejich zjištění vlastně význam jen pro tak zvané „občanské nacionalisty“, protože jejich argumentace se nese v duchu, že imigranti z třetího světa jsou se společnostmi západních zemí neslučitelní kvůli míře industrializace západního života, která vyžaduje vyšší mentální schopnosti.

Continue Reading

Matt Parrott

Autor: Matt Parrott

V článku pro CBS News položil Will Rahn provokativní otázku: „Stojí ještě Amerika za to?“

Postupem času si stále více lidí bude klást otázku: Nedávalo by v nesmírně rozmanité třísetmilionové zemi větší smysl mít řekněme tři země po 100 milionech obyvatel? A co třeba 300 zemí po milionu?

Položit si otázku v tomto případě znamená si na ni i zároveň odpovědět. Země je dnes v důležitých ukazatelích ještě rozdělenější než před občanskou válkou

Bez ohledu na vítěze listopadových voleb se třetina země nevyhnutelně musela otřást nad prezidentem zvoleným naprosto cizím a hluboce nepřátelským národem. Pro kosmické Američany je Donald Trump doslova Hitler. Prožívají hysterický hněv, opravdové zděšení a svým dětem říkají, že jejich vrchní velitel je zlý bubák, který jim chce ublížit. Kdyby pak zvítězila Hillary Clintonová, třetina Ameriky by pozorovala globalistickou hrozbu jejich tradiční americké identitě ještě trucovitěji a podezřívavěji, než tomu bylo za polarizující vlády Baracka Obamy.

Continue Reading

Jezuitský řád jako Synagoga Židů

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

„Obřezaným se podařilo ovládnout celou strukturu Tovaryšstva a získat ji tak ke svým účelům. Coby synové světa zběhlí v jednání se svými vlastními a vždy tolik žádostiví nových věcí lehce vyvolávají nelad a narušují jednotu duší i jejich svazek s vládou.“

-Lorenzo Maggio, jezuitská kurie v Římě, 1586.

Jedním z pozoruhodnějších aspektů židovského skupinového chování nepochybně jsou subversivní strategie využívající ukrývání (crypsis/kryptadia), často dále umocněné kombinací klamu a sebeklamu.

Zatím nejotevřenější a nejpřesvědčivější teoretickou strukturou pro pochopení kryptadických forem judaismu je kniha Kevina MacDonalda Separation and Its Discontents: Toward and Evolutionary Theory of Anti-Semitism. Značná část čtvrté kapitoly knihy (1998/2004: 121–132) se věnuje „reaktivnímu rasismu v období iberských inkvizicí“. MacDonald zde předkládá argument, že boj španělské inkvizice o čistotu krve 15. a 16. století bychom měli chápat jako „autoritářské, kolektivistické a exkluzivní hnutí, jež vzniklo následkem soupeření s Židy o přístup ke zdrojům a reprodukci, především pak s tajnými (krypto) Židy vydávajícími se za křesťany“.

Historický kontext z velké části poskytuje nucená konverze španělských Židů v roce 1391, po níž se těmto „novým křesťanům“ neboli conversos podařilo nabýt (nebo spíše zachovat si) značný až dominantní vliv v oblasti práva, finančnictví, diplomacie, veřejné správy a široké plejády oblastí hospodářské činnosti. MacDonald tvrdí, že nové křesťany je zcela na místě „označovat za historicky židovskou skupinu“, která jednala podle svých etnických zájmů a na jejich ochranu. Nedílnou součástí bylo i skupování a odkazování církevních prebend bohatými novými křesťany pro své děti, následkem čehož bylo zanedlouho mnoho prelátů židovského původu.

Nepřímo a takřka určitě jen mimoděk nacházejí MacDonaldovy teze podporu v knize Aleksandera Marykse (Boston College) z roku 2010 The Jesuit Order as a Synagogue of Jews (Jezuitský řád jako Synagoga Židů). Ten podrobuje rozboru totéž období i oblast a předkládá ve své knize čtenářům popis raných let Tovaryšstva Ježíšova, kdy mezi jezuity zuřil lítý boj o duši, osud i kontrolu nad řádem; střet nesmírně vlivného kryptožidovského bloku s konkurenčními strukturami evropských křesťanů.

V trochu nevybroušené, ale velmi zajímavé knize Maryks vrhá na tento boj světlo pomocí odkazů na dosud neobjevené materiály, čímž odhaluje také mnohé z nejdůležitějších opakujících se leitmotivů reaktivního antisemitismu: židovský etnocentrismus, nepotismus, sklony k monopolizaci a strategické spoléhání se na spojenectví s evropskými elitami. Dost možná nejzajímavější jsou však Maryksovy popisy židovské reakce na evropské snahy o omezení jejich vlivu. Některé z nich se velice nápadně podobají moderním příkladům židovské propagandistické apologetiky.

Knihu tak rozhodně lze jen doporučit každému, kdo by pomocí snadno srozumitelné historické případové studie rád lépe pochopil dynamiku evropsko-židovských etnických konfliktů.

Continue Reading

Zelená alternativa

Autor: Richard Hunt

Sociální stát nefunguje. Ocitli jsme se na pokraji zhroucení společnosti. Mladí lidé se vymykají kontrole, ti staří pak dožívají svá poslední léta na tomto světě naprosto bezbranní a osamocení. Sirotčince jsou dnes smutně proslulé jako cíle pedofilů a domovy důchodců – a tady mluvím z osobní zkušenosti – umějí být právě tak kruté. Nezpůsobilí, nedostateční a často přímo šílení se ocitají na ulicích jen s občasnou pomocí vyhořelých pečovatelů. Už dávno víme, že za peníze si člověk lásku nekoupí, ale teď se ukazuje, že nezajistí ani péči.

Je tedy stále zjevnější, že stát nikdy nedokáže zajistit takovou péči, jakou slibuje. Následkem vysokého zdanění jsou náklady na pracovní sílu příliš vysoké. Sociální stát musí za péči platit – nikdy si však nebude moci dovolit zaplatit péči, jakou dřív zadarmo poskytovala širší rodina.

Continue Reading

Cover alba Ostary Napoleon Blues

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Když už mluvíme o lásce a symbolismu: Ištar v sobě snoubí lásku, válku i sex. Co si o těchto třech mocných silách myslíš?

Mýtus Ostary je vzdáleným příbuzným tohoto asyrského božstva, proto jaro v sobě nese – přes svou hojnost a náklonnost k životu – i prudkou a ničivou sílu přírody, kterou ve svém zásadním díle ukázal Stravinskij. Předchází hostinám Beltane, uvozených Valpuržinou nocí, opakem Samhainu, kdy se živí stávají stejně děsivými jako mrtví – ne-li ještě více. Tento epicyklus tvoření a destrukce je nekonečný, jak si uvědomovali už hinduisté i předsokratici, pro které tvořilo bytí i stávání se, láska i svár v zásadně jednotu a dualita tak pro ně byla spíš iluzí. Tuto pravdu v sobě nesou i mýty většiny kultur a uniknout jí nemůže ani křesťanství – odtud také jeho apokalyptické a eschatologické vize. Jsou to ale právě tyto pokusy rozdělit zmíněné prvky do nesouvisejících protikladů, které překrucují naše vnímání reality a vedou k usilování o utopie a ideály, jež nejsou pro tento svět vhodné a ničí jej. Žijeme v čase ohromného narušení, a všechny ty nesmírně pohodlné technické výdobytky, prosperita a izolovanost nás značně atomizují, ale současně nám dávají i nové nástroje ke zprostředkování a účasti na starých tradicích a alternativních způsobech myšlení. Odysseu tak máme na dosah ruky, ale stále se ještě musíme fyzicky a duchovně, ne jen mentálně, pohroužit do toho, co z minulosti přežívá.

Tvé kompozice mi z nějakého důvodu vždy přišly nesmírně pozitivní. Nejen proto, že většina písniček je akustický folk s různým tempem a neváháš použít melodické podpůrné hlasy, ale také kvůli obrazům z textů. Je to jen můj dojem nebo se s posluchači snažíš podělit o pozitivitu svého vnitřního světa?

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin, Ph.D.

J. Philippe Rushton: A Life History Perspective
Edward Dutton
Thomas Edward Press, 2018
182 s., $19.89 brožovaná verze

Ed Dutton přišel s důležitou kritickou studií života a díla psychologa J. Philippeho Rushtona (1943–2012). Většině čtenářů je pravděpodobně známo, že Rushton se proslavil především aplikací r/K teorie životní strategie – původně nástroje pro pochopení chování zvířat – na tři hlavní lidské rasy. Jak vysvětluje ve své knize Lidské rasy, evoluce a chování z pohledu životní strategie (1994), mají afričtí černoši překotnější (tj. výrazněji „r“) „historii životní strategii“ než ostatní rasy: rychleji dospívají, nejméně si vytvářejí dlouhodobé plány, mívají početné potomstvo, jemuž ale nevěnují příliš zdrojů ani času. Strategie Orientálců bývá naopak v průměru nejpomalejší (tedy nejvýrazněji „K“), s pozdějším nástupem sexuální aktivity, intenzivnějším dlouhodobým plánováním, nižší absolutní plodností a rodičovstvím s vyšší mírou investice do dětí. Evropané se nacházejí mezi těmito dvěma extrémy, i když zpravidla mnohem blíže Asiatům než Afričanům. Vyšší inteligence vykazuje značnou korelaci s pomalejší životní strategií.

Dutton si ve své studii vytyčuje dva základní cíle: ukázat, že Rushton sám praktikoval spíše rychlejší životní strategii; a ve světle životopisných informací i pozdějšího bádání zhodnotit jeho dílo. Začneme u Duttonova popisu původu Rushtonovy rodiny a jeho života, při kterém vycházel  z vlastního genealogického bádání, rozhovorů s četnými lidmi z Rushtonova života a v neposlední řadě také z Rushtonovy nevydané autobiografie.

Continue Reading

Autor: Voice of Europe

Současně se znatelným nárůstem podpory pro pravicovou stranu Alternative für Deutschland (AfD) se situace nevyvíjí dobře pro kancléřku Angelu Merkelovou ani na dalších frontách. Podobně jako v případě francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se její podpora propadla na nové minimum.

Německá spolková kancléřka se však může spolehnout na neochvějnou přízeň jedné supiny: lidí migrantského původu.

Její konzervativní blok stran CDU a sesterské CSU se totiž stal mezi migrantskými skupinami zdaleka nejpopulárnějším uskupením, když se podle nového průzkumu těší podpoře 43% z nich.

Prostým srovnáním s celkovou popularitou CDU/CSU – 28% – tak lze říci, že Merkelová je v současnosti oblíbenější mezi migranty než u původních Němců.

Její důvěryhodnost u domácího obyvatelstva utrpěla především pozváním půldruhého milionu migrantů do Německa a následnou obranou jejich vážných zločinů. Její rozhodnutí vedlo mimo jiné k terorismu, četným znásilněním a vraždám.

A reakce Merkelové? Označit ty, kdo proti tomu veřejně vystoupí, za xenofoby nebo neonacisty – a rozšířit nepravdivé informace o různých incidentech. Markantní byl v nedávné době hlavně údajný „hon na migranty“ v Saské Kamenici, o kterém neexistují žádné důkazy.

Nechala také odvolat šéfa zpravodajské služby, který si s ní troufnul nesouhlasit. Pozice Merkelové se celkově stává stále slabší a slabší.

Pokrytectví Angely Merkelové ohledně dopadů imigrace už je příliš veliké, než aby mohlo vést k něčemu jinému než k masivní ztrátě voličské podpory mezi Němci.

Článek Angela Merkel is now more popular among migrants than among Germans vyšel na zpravodajském webu Voice of Europe 30. září 2018.

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Imre Makovecz

Autor: A. Graham

Imre Makovecz patří k největším architektům závěru 20. století. Byl také zdaleka nejvýraznějším představitelem organické architektury v Maďarsku. Pro jeho díla je typický osobitý styl spojující moderní vlivy s motivy vycházejícími z maďarské lidové tradice. Během svého života vytvořil návrhy téměř pěti stovek budov, z nichž byla asi polovina skutečně postavena.

Autorem pojmu „organická architektura“ je Frank Lloyd Wright, který takto popisoval svou filozofii projektování budov, jež napodobují přírodu a usilují o harmonii s přírodním světem. Makovecz  objevil maďarské překlady Wrightových spisků už za studií na budapešťské polytechnice a tento slavný Američan se mu stal jedním z hlavních zdrojů inspirace. Ovlivnili ho také Bruce Goff, Antoni Gaudí nebo Károly Kós.

Makovecz  byl ještě jako student zatčen během událostí maďarské revoluce roku 1956. Později mu kvůli jeho nekonvenčním návrhům a kritice brutalistických budov, jež byly v té době v komunistickém bloku tolik v módě, zakázali pracovat v Budapešti. Odešel proto do městečka Visegrád na březích Dunaje, kde se postupně začal rodit jeho svébytný styl.

Po pádu SSSR se těžiště jeho kritiky posunulo: začal brojit proti silám moderního kapitalismu a globalizace, jež podle Makovecze oslabují místní i národní identity a vzdalují tak člověka přírodě.

Leitmotivem Makoveczovy tvorby je snaha o propojení nebes se zemí. Vycházel při tom ze symboliky stromu života (či světového stromu), starobylého mytologického archetypu, zpodobňovaného jako kosmický strom, který spojuje celou sféru stvoření: jeho větve se dotýkají nebes na jedné straně a na opačné pronikají kořeny až do podsvětí. V maďarské mytologii se strom života/světový strom (maďarsky „égig érő fa“, „világfa“, nebo „életfa“) nachází v samém středu všehomíra. Jedná se o pozůstatek šamanistických představ maďarských kmenů – ještě z dob před jejich migrací na západ – v novověkém folklóru. (Není vyloučeno, že i severský mýtus o Yggdrasilu má původ v šamanské tradici severních partií Eurasie.) Tento symbolismus je nosnou konstrukcí celé Makoveczovy filozofie architektury.

Continue Reading

Richard Leviathan mě zaujal už před nějakou dobou. Poprvé jsem jeho tvorbu zaznamenal už v Strength Through Joy, společném projektu s Timothym Jennem. Zařadili se do žánru v té době poměrně populárního „apokalyptického folku“ a jejich hudba vycházela na labelu Twilight Command Douglase P. z Death In June. Tehdy jsem o nich v nadsázce mluvil jako o „okcidentálních chráněncích“ (angl. Occidental protégé, hříčka na název skladby DIJ) Douglase P., který vydal a produkoval dvě jejich alba. Západ (=Okcident) a Evropa pak jsou pro tohoto v Austrálii narozeného umělce dlouhodobě velkou inspirací. Strength Through Joy se sice po dvou vydaných albech rozešli, ale z jejich trosek povstala Ostara, nové hudební médium pro slova a hudbu Richarda Leviathana a různé jeho spolupracovníky.

V průběhu času jsme se Ostaře vzdálili s tím, jak se přesunula od akustického folku Secret Homeland k popfolkové fúzi alb Kingdom Gone, Ultima Thule, Immaculate Destruction a The Only Solace. Loni se však naše cesty jakoby znovu sblížily po vydání jejich alba Napoleonic Blues u Soleilmoon Records. Tehdy jsme napsali: „Někdejší akustické brnkání získalo na rozmanitosti a síle, někdy trochu folkový zvuk místy přechází až k hymničnosti, to vše doplňují chytlavé popové melodie. Tato jistá přístupnost hudby však tak trochu „klame tělem“ – Richardovi se povedlo do úžasně poetické formy zhustit komplexní a významem obtížené myšlenky.“ Dále jsme v recenzi na pokraji popu balancující neofolkové desky Napoleonic Blues poznamenali, že Richard Leviathan „ukázal svůj působivý intelekt, když už dříve jeho texty pracovaly s bohatou mytologií, symbolismem i hlubokými filozofickými úvahami, ale na Napoleonic Blues se mu poetickou formu i postřehy povedlo vdechnout do textů mnohem přímějších a jednodušších.“ Možná to nebylo úplně přesné, protože Richardovy texty byly velice chytré a plné komplexních odkazů na dějiny i filozofii vždycky; to vše zabalené do úhledné lyricko-poetické formy. Loni vyšla jeho poezie ve svazku Ódy, sbírce elegických útvarů věnovaným jeho oblíbeným básníkům, spisovatelům, filozofům a historickým postavám.

Continue Reading

A všechno to začalo na první pohled tak nevinně…

Autor: Gentleman Jim Crow

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností levice je její schopnost přivodit hluboké a často i nesmírně ničivé společenské změny jen pomocí slov. Její umné využití vymyšlených nebo novým, podvratným významem obdařených termínů jako rasismus nebo rovnost způsobil Západu větší škody, než o jakých si mohla Rudá armáda zdát. Mezi největší a nejškodlivější majstrštyky levice pak nepochybně patří slovo gender.

„Gender“ je slovo odvozené z latinského „genus“ – rod, druh, skupina. Až do roku 1955 se (v angličtině) užívalo výhradně k popisu gramatických kategorií v jazycích, jež přiřazují rod objektům, které nemají zjevné pohlaví. Tehdy se ale psycholog, sexuolog a horký uchazeč o titul nejzlotřilejšího a nejškodlivějšího kulturního marxisty 20. století John Money rozhodl tento termín využít, aby s jeho pomocí vytvořil terminologické rozlišení mezi biologickým pohlavím a pohlavím (genderem) coby společenskou úlohou.

Money byl velmi produktivní tvůrce a šiřitel verbálního i společenského jedu. Jako jeden z prvních se vědecky zabýval psychologií sexuální fluidity a tím, jak společenský konstrukt „genderu“ působí na jednotlivce. Přišel s označením parafilie, které mělo nahradit zavedenou perverzi a místo sexuální preference začal užívat sexuální orientace – přitažlivost podle něj totiž nemusela nutně být volní záležitostí. Byl rozhodným zastáncem teorie tabula rasa i operací ke změně pohlaví už v raném věku. Jednou z mnoha „hvězdných chvil“ jeho kariéry bylo doporučení, že po katastrofálně zpackané obřízce by se mělo přistoupit k operativní změně pohlaví u nemluvněte jménem David Reimer. Soudil totiž, že by mělo být možné vychovat ho jako děvče a této úloze ho uvyknout. Po dovršení patnáctého roku se ale Reimer vrátil k životu jako muž a zanedlouho poté si vzal život.

Continue Reading

Obránci zdravého rozumu?

Autor: Alexekin Rockowia

Liberálové sami sebe rádi považují za ztělesnění zdravého rozumu a nacionalisty naopak za omezené a arogantní tupce. V následujícím krátkém článku bych se na tuto jejich pěstěnou image chtěl podívat trochu blíže. Rád bych ukázal, že kromě ignorance liberály často pohání také nadutost a pokrytectví.

Bez výrazů „ignorance“ a „arogance“ se neobejde skoro žádný liberální popis nacionalistů. Dobrým příkladem může být třeba Geert Wilders. Ten se při jednom ze svých projevů zeptal shromážděného publika, jestli chtějí „víc Maročanů nebo méně Maročanů?“ To se okamžitě stalo vodou na mlýn jeho odpůrců, kteří ho kvůli tomu neváhali nazvat omezeným a nadutým. Cílem byla pochopitelně jeho delegitimace, podobně jako u dalších nacionalistů. Nařčení z ignorance bývá při podobných kampaních velice oblíbeným nástrojem. Kdo se však seriózně zabýval fakty, dobře ví, že nevědomost lze najít ve všech koutech ideologického a politického spektra, a že užívat ho jako paušální označení jen pro nacionalisty není ospravedlnitelné. Dobře to shrnuje ze společenskovědních oborů známý pojem „konfirmační zkreslení“.

Continue Reading

Autor: Wayne Lutton

The Siege of Vienna
John Stoye
Edinburgh, Birlinn Limited, 2000

_____________________

Od událostí 11. září jsou obyvatelé Západu vystaveni neutuchajícímu přívalu komunikační a mediální kampaně, které se nás snaží přesvědčit, že „islám je náboženství míru“… a snášenlivosti. Četné příklady této – terminologií studené války – techniky „dezinformace“ najdeme třeba v článku New York Times z 28. března 2002. Ředitelka Whitney Humanities Center na Yaleově univerzitě María Rosa Menocalová v něm tvrdí, že při čtení dějin se všeobecně zapomíná na to, jak osvícení muslimové po dobytí Pyrenejského poloostrova před 1300 lety vytvořili v dnešním Španělsku „nejpokročilejší kulturu Evropy“. „Al Andalús, jak muslimové svou španělskou domovinu (sic!) nazvali, vzkvétala v kultuře otevřenosti a asimilace,“ píše Menocalová.

To je ovšem v ostrém rozporu s pohledem těch, kteří před mnoha staletími muslimské agresi skutečně museli čelit. Islám pro ně byl „náboženstvím meče“, což platilo už od doby, kdy Mohamed sjednotil arabské kmeny a po jeho smrti v roce 632, kdy se jeho nástupci pustili do útoku proti západnímu světu, který se definitivně zastavil až na podzim roku 1683, když 13. září armády několika evropských křesťanských zemí vedené polským králem Janem Sobieskim prolomily muslimské obklíčení Vídně.

Continue Reading