Délský potápěč

Donald Trump na předvolebním mítinku, Butler Farm Show Grounds, Pensylvánie: Boj, boj, boj!

Autor: Alain de Benoist

Pro stránky Breizh-info.com se ptal Yann Valerie

Několik dní po drtivém vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách (a obecněji po vítězství republikánů nad demokraty) jsme požádali Alaina de Benoista o jeho zasvěcený pohled na tuto globální bouři.

Breizh-info.com: Jaká je vaše bezprostřední analýza drtivého vítězství Donalda Trumpa?

Alain de Benoist: Když byl generál de Gaulle chválen za přednosti amerického politického systému, odpověděl: „Ve Francii je Nejvyšší soud lidem“. Donald Trump byl kandidátem dělnické třídy, a proto vyhrál. Bylo to vítězství o to významnější, že nad rámec hlasování volitelských shromáždění (které ve skutečnosti vůbec není demokratické) získal většinu hlasů voličů, a to se značným náskokem před svým ubohým soupeřem, což se mu v roce 2016 ani 2020 nepodařilo (a od roku 2004 se to nepodařilo žádnému republikánskému kandidátovi). Řečeno jinak, Trumpovo vítězství je především vítězstvím lidu nad establishmentem. U nás bychom mluvili o „periferní Francii“. 1] Na druhé straně Atlantiku je to vítězství kontinentální Ameriky nad mořskou Amerikou.

A konečně, a to už se zdůrazňuje méně, je to také vítězství konkrétní reference nad abstrakcí. Trump mluvil o Americe, jinými slovy o zcela konkrétní realitě, zatímco jeho protivník hovořil o velkých univerzálních pojmech – „demokracie“, boj za „svobodu“, „civilizace“ -, které jsou stejně jako všechny pojmy, jež neodkazují ke konkrétnímu, jedinečnému obsahu, jen prázdnými mantrami.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty. Aby si je člověk prohlédl, tak ani nepotřebuje Honzejkových sto tisíc.

Autor: A. J. Tůma

Dnes nekřičí tu kameloti

tak jestli nejsi vážně proti,

podej mi ruku a projdem Václavák

Nedělám to rád, ale měl jsem cosi k vyřízení v Praze na Václavském náměstí. Tomu místu, kde se koncentruje zmar doby, se pokud možno vyhýbám obloukem. Navíc díky aktuálnímu probuzení budovatelského úsilí, při jehož tempu a organizaci v jiných dobách by Německo nemělo dálnice a komunistická Praha metro, je polovina náměstí zavřena za účelem pokládky tramvajových kolejí. V zájmu planety se radní rozhodli ještě trochu zkomplikovat pražskou dopravu. Jestli po téhle pirátské éře na magistrátu, pohrdající tradicí, zbude nějaký odkaz, pak to bude znovuzavedení tramvaje tam, kde byla už před stopadesáti lety. Originální a velmi progresivní.

V nějaké debatě komentátor Hospodářských novin Honzejk chytře navrhl, že by stát měl dát každému mladému člověku 100 tisíc korun na cestování, aby se ve světě na vlastní oči přesvědčil, že ne všichni lidé na světě jsou běloši. Mám k tomu zlepšovák: v rámci politiky rozpočtové odpovědnosti navrhuji dát každému exotiky chtivému juniorovi jenom tisícovku, ať sedne na vlak a jede se podívat na Václavák. Od nádraží je to kousek, trefí i dezolát z venkova, a po procházce centrální Prahou snadno uvěří, že existují i jiní než bílí lidé.

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

O našem právu na existenci a budoucnost se nediskutuje

Autor: Zander

Omlouvat se a používat jazyk našich nepřátel je obrovská chyba.

Bílí by si měli uvědomit, že s našimi nepřáteli se nelze domlouvat. Nezáleží na tom, zda jsou to nepřátelští, nevděční přistěhovalci okupující naše země, nebo protibělošské židovské elity zakotvené v našich politických a mediálních třídách. Jejich cíl je stejný: naše vytěsnění jako národa a vyvlastnění naší půdy, zdrojů a všech plodů naší kultury cizincům.

Slovo „rasista“ je již mnoho let používáno jako beranidlo proti původním bělochům v našich vlastních zemích. Ačkoli toto slovo již nemá takovou moc jako kdysi, nevýslovné škody napáchal strach bělochů z označení rasista – strach, který naši nepřátelé využívají při každé příležitosti, aby nás oslabili, pokusili se nás morálně podkopat a nakonec nám vzali vše, co máme.

Continue Reading

Jason Kessler

Autorka: Anne Wilson Smith

Jason Kessler
Charlottesville and the Death of Free Speech
Dissident Press, 2024

Od demonstrace Unite the Right (UtR) ve virginském Charlotesville uplynulo sedm let, její dopady a síla v našem každodenním politickém diskurzu se však příliš neumenšily. Naopak, stále ještě nájemník Bílého domu a údajný prezident Spojených států Joe Biden nepřestává během své (mezitím neslavně ukončené, pozn. DP) kampaně vyvolávat přízrak „Charlottesville“. Bohužel téměř okamžitě po skončení této osudné událost kolem ní vyrostl mýtus, který rychle a takřka úplně zastínil realitu.

Akce jsem se zúčastnila a pozorně sledovala její zpravodajské pokrytí v průběhu i po skončení, proto jsem cítila nesmírnou vděčnost k (hlavnímu organizátorovi) Jasonu Kesslerovi za jeho odvážnou snahu veřejně hájit nespravedlivě očerňované protestující. Podobně silné však bylo mé znechucení a rozčarování, že dokonce i „konzervativní“ média se přidala k zástupu těch, kteří Kesslerovi – a vlastně jakémukoliv zastánci účastníků Unite the Right – znemožnili vysvětlit své pozice širšímu publiku. Právě tato frustrace z neochvějného postavení zlovolné nepravdy výrazně přispěla k mému rozhodnutí napsat v roce 2021 knihu Charlottesville Untold  (Charlottesville – co nezaznělo).

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: Jan Procházka

  – tři scénáře o kolonizované Evropě

Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávných událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí zvrhlo v jakousi „občanskou válku“ je daleko, ačkoliv myslím, že se tohoto scénáře ještě dožijeme. Budeme přitom doufat, že nás za podobné úvahy nenechá lidový komisař pro strategickou komunikaci pozatýkat, ale snad ne – nejsme žádné velké ryby s vysokou čteností, jen malinkaté bezvýznamné svině.

K podobným výbuchům dochází na vyspělém rozvinutém Západě každých pár let. Podle mediální lupy by se zdálo, že hoří už celá Británie, nicméně třeba na venkově na jihu Anglie byl klid. V takovém zapadákově jako Bavorský les nebo Vogézy se nic neděje a města jsou jen body v krajině. Nicméně body klíčové, lidnaté, kde se nakonec uzavírají politická rozhodnutí a koncentruje moc. O latinskoamerickém scénáři pro Evropu jsme již referovali. Teď se zkusme podívat na scénáře temnější a násilnější.

Continue Reading

AIPAC

Autor: Dave Chambers

Po svém odchodu z televize Fox News loni v dubnu se politický komentátor Tucker Carlson vydal cestou vlastního nezávislého podcastu, který jen na YouTube běžně dosahuje stovek tisíc přehrání. Letos (2024) v červnu si jako hosta pozval republikánského kongresmana Thomase Massieho, zvoleného v okrsku na severu státu Kentucky. Massie, který proslul svým zásadovým postojem proti zahraničním intervencím, se ve své straně – i celém Kongresu – nápadně vymyká také svým pravidelným hlasováním proti zahraniční pomoci Izraeli.

V roce 2021 Massie jako jediný republikán ve sněmovně hlasoval proti zajištění financování izraelského systému protivzdušné obrany Železná kupole. 1] V nedávné době pak Massie vyslovil své „ne“ hned několika rezolucím na podporu židovského státu v průběhu dosud trvající války v Pásmu Gazy. Jak napsal The Nation, jeho historie hlasování „vyvolala ostrou kritiku mezi neokonzervativci, kteří se obávají obrození nějaké podoby někdejšího republikánského izolacionismu, z podstaty podezíravého k vojenským zásahům i balíčkům zahraniční pomoci. Obzvlášť hlasití byli lidé spojení s AIPAC, kteří zdůraznili jeho opakované hlasování proti pomoci Izraeli nebo zamítavý postoj k vyjádřením podpory Netanjahuově vládě.“ 2]

Continue Reading

Adolf Hitler, velký válečník

Autorka: Juliana R.

Kdo připlouvá do Evropy kolem Gibraltaru, jako první z ní spatří mešitu. Kdo zase připlouvá do Afriky přes Ceutu, uvidí nejdřív sochu Hérakla, opírajícího se silou vůle i svalů do dvou žlábkovaných pilířů. Podle báje stojí hérós rozkročený mezi dvěma kontinenty, které od sebe právě oddělil rozpolcením skály. Ceuta s Gibraltarem, to jsou ony Héraklovy sloupy, o kterých psal Platón, Dante, Cervantes. A prostor, kde se „stýkají a potýkají“ Afrika s Evropou, se nemůže obejít bez paradoxů.

Mešitu na nejjižnějším mysu Gibraltaru nechal ve druhé polovině devadesátých let 20. století postavit saúdský král – jako první muslimský svatostánek od reconquisty (1492). Reconquista. Procházíme-li se v přístavu španělského města Algeciras, odkud vyplouvají lodě do Afriky, nebo v přilehlé čtvrti, reconquista se nezdá ničím než slovem v písku; už ho smazaly vlny přistěhovalců, od šedesátých let čím dál mocnější. Ulice lemují samá „kadeřnictví Abdulláh“ a „halál řeznictví Granada“, zahrádky restaurací naplňují výhradně arabské tváře, tu tam se pestří barvy palestinské vlajky. V roce 2021, odkud pocházejí poslední dostupné údaje, žilo ve Španělsku 870 000 legálních imigrantů z Maroka (stranou ponechme ostatní arabské země). O několik týdnů dřív jsem si v centru katalánské Tarragony chtěla prohlédnout ruiny římského divadla. Bylo poledne a bohabojný lid v úborech, které by jistě zaujaly Delacroixe, se scházel do mešity, zatím co na rohu prosila o zakát žebračka v burce. Byla jsem jediný běloch na ulici, k čemuž římské rozvaliny tvořily kulisu velmi smutnou.

Continue Reading

Bratrstvi

Loni na podzim DP zpovídal muže (ř. andreos), který se dlouhá léta věnuje rasovému bádání. Debata byla pochopitelně širší, než dva zveřejněné rozhovory, leccos zůstalo nedořečeno. S mnohaměsíčním odstupem nám Andreos zaslal následující dodatek (mezititulky jsou naše, redakční):

Continue Reading

Normálové (normies) mohou od osobností Con Inc., jako jsou Candace Owensová a Charlie Kirk, slyšet stejný druh argumentů, které kdysi mohli slyšet pouze od alternativní pravice.

Autor: Travis LeBlanc

Někdy kolem poloviny první dekády tohoto století se začalo formovat to, pro co se později vžilo označení alternativní pravice (Alt Right). Ta vnesla do bělošského nacionalismu styl natolik dramaticky odlišný od zavedených postupů, že bylo nutné vymyslet pro oba světy nové pojmenování. Bělošský nacionalismus z doby před alternativní pravicí se tak začal označovat jako WN 1.0. Do něj spadaly skupiny jako Ku-Klux-Klan, skinheads, milice a vytrvalé úsilí lidí jako George Lincoln Rockwell, David Duke, William Pierce nebo Tom Metzger. Toto „OG“ hnutí bylo založeno především na fyzicky existujících organizacích, pozornost vyvolávajících výstupech a horečné snaze domoci se drobtů spadlých ze stolu médií hlavní hlavního proudu. S trochou štěstí jste se mohli dostat do show Geraldo Rivery, aby tam na vás mohlo jeho obecenstvo bučet a pořvávat. Ať už byly úmysly jeho představitelů seberyzejší, jednou z nejnápadnějších charakteristik WN 1.0 byl do jisté míry nekulturní, násilnický obraz, spojený s obvykle nevalnou prezentací a přehnanou vážností.

Continue Reading

…nad koncem tištěných Lidovek

Obrázek 1 z 5

Autor: Karel Veliký

U vzniku Lidových novin, které prý „znamenaly zásadní zvrat v české žurnalistice“ (viz Wikipedie) stál roku 1893 advokát židovského původu Adolf Stránský. Původní rodinné příjmení se neuvádí, ale „ti, kdo si mění jména“ volili, jak známo, často právě ta co možná nejčeštější, např. Luboš Dobrovský býval Hamerschlag, Bencion Bať se stal Stanislavem Budínem atd. Mívali-li i dva posledně jmenovaní nemalý vliv na tvorbu tzv. veřejného mínění (jen jejich stručné životopisy stojí opravdu za přečtení, včetně osudů potomků a příbuzných!), pak Adolf Stránský a jeho syn Jaroslav zcela zásadní, jak koneckonců dokládá i zde citovaná „otevřená encyklopedie“ (otevřená jak pro koho, že?). Nepřeháníme příliš, řekneme-li, že to právě oni podle vlastního zájmu a měřítka mezi Čechy a Moravany prosadili novou, dodnes povšechně uznávanou stratifikaci české společnosti na vrstvu lepší, vzdělanou, slušnou a inteligentní (vzorně buržoazní, zato vždy s nějakou tou bolševnickou ratolestí), totiž filosemitskou, a na n e k u l t u r n í antisemitskou luzu, hloupou, zakomplexovanou, deprivovanou, neschopnou, nenávistnou, záštiplnou, patologickou ssedlinu – za ta desetiletí je těch jako-odborných i neskrývaně pohrdlivých adjektiv ještě mnohem víc.

Continue Reading

Petr Pavel jako Princezna koloběžka – dnes tvrdí, že okupaci neschvaloval, dříve pak: „Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“

Autor: Podivný pán

Máme za sebou další výročí 21. srpna 1968. Dlouhé roky jsem sledoval, jak ho velká média (v čele s „veřejnoprávní“ Českou televizí) statečně ignorovala, případně bagatelizovala. Stejně jako vládní politici, zleva napravo, a spolu s nimi i všichni dnešní prorežimní svazáci a politicky uvědomělá kulturní fronta. Téměř nikoho to datum a události s ním spojené nezajímaly. To se opakovalo až do roku 2014, kdy americké tajné služby ze zištných důvodů aktivizovaly své pohůnky v zemích za bývalou Železnou oponou a přikázaly jim šířit ostrou protiruskou propagandu. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se 21. srpen opět dostal do mainstreamových zpráv a začalo se zuřivě mávat zaťatou pěstičkou směrem na Východ. Plebs musí vědět, s kým už se nemá kamarádit.

Continue Reading

Alain Delon při slavnostním povýšení do hodnosti komandéra Řádu umění a literatury za přítomnosti Jean-Marie Le Pena 26. května 1986 v Paříži

Autor: Karl Richter

Karl Richter se zamýšlí nad životem a odkazem Alaina Delona a zdůrazňuje jeho oddanost konzervativním hodnotám, jeho pohrdání moderní společností a jeho postavení filmové ikony i obhájce staré Evropy

Evropský filmový průmysl ztratil velkou hvězdu. V neděli zemřel ve věku 88 let Alain Delon. Byl jednou z nejvýraznějších postav poválečné evropské kinematografie padesátých a šedesátých let minulého století a diváky zaujal jako dobrodruh, mizera a milovník nejen na plátně, ale i v soukromém životě, který byl bohatý na skandály, rozchody a aféry.

Continue Reading

Filippo Tommaso Marinetti

Autor: Přemysl Čech

Filippo Tommaso Marinetti se narodil 22. prosince 1876 v egyptské Alexandrii do velice dobře situované rodiny. Rodiče se do Egypta odstěhovali po skandálu, když se jeho (budoucí) matka, již vdaná, provdala podruhé za svého milence, Enrika Marinettiho, třebaže tehdejší italská legislativa umožňovala pouze manželskou rozluku „od stolu a lože“.

Díky matčině čtenářské vášni se Tommasovi od jinošských let dostalo dobrého literárního vzdělání, v cizím prostředí s obzvláštním důrazem na jejich italský původ. Do Itálie se otec se synem vrátili až po matčině předčasné smrti. Právnickou fakultu Tommaso absolvoval v Paříži. V advokacii však svou budoucnost rozhodně neviděl.

Díky rodinnému jmění byl přece nezávislý a mohl se věnovat tomu, co opravdu miloval – literatuře. V roce 1902 s Conquete des Etoiles (Dobytí hvězd) v Paříži knižně debutoval, ale teprve sbírka La Ville charnelle z roku 1908, která se dočkala i italského vydání, je již prefuturistická. Na druhém místě po literatuře pak pro mladého Tommasa stály ženy – pomiloval jich prý tehdy desítky, ovšem včetně těch prodejných.

Continue Reading

Vennův diagram zobrazující „kulturu rušení“ (cancel culture)

Autor: Roland White

V roce 2017 volali studenti londýnské univerzity po dekolonizaci kurikula, nyní přišli se seznamem jmen, jež považují za přijatelná.

Filosofie je umění pokládání nepříjemných otázek – a tady jednu takovou máte: má v našem moderním světě ještě smysl studium tradičních západních myslitelů?

Nebo se jedná spíš o – abychom použili módního výraziva – o přežité relikvie kolonialismu s ksichty gamonnů (v britském prostředí asi nejoblíbenější protibělošská urážka, českým ekvivalentem by mohla být třeba vepřová hlava, kdyby ovšem nabyla rasový nádech – pozn. překl.), které je třeba zbourat jako sochy bělošských viktoriánských chlapíků s licousy?

Na stranu přežitosti se v roce 2017 velmi výrazně naklonila i perspektiva studenstva fakulty afrických a orientálních studií (SOAS) London University. Dostalo se jim mediální pozornosti díky výzvám k dekolonizaci „bělošských institucí“, tj. soustředit se místo Sókrata, Immanuela Kanta nebo Bertranda Russela na „asijské nebo africké filosofy“. Podle studentů by prý s ohledem na étos fakulty „měla většina filosofů, o kterých se učíme na seminářích, pocházet z globálního Jihu nebo jeho diaspory“.

Continue Reading

Vlajka vítězů

Autor: Andrej Mitrofanov

Navzdory tomu, že ruská zvláštní vojenská operace (SVO) na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny běží, v poslední době jsou v mediálním prostoru cítit určité „vibrace“.

Na jedné straně ozbrojené síly Ruské federace postupně posouvají linii bojového kontaktu a okusují z Ukrajiny kilometr po kilometru, letecké pumy s jednotným plánováním a korekčními moduly ničí blízké týlové oblasti nepřítele a vysoce přesné zbraně dlouhého doletu systematicky vyřazují nepřátelskou infrastrukturu, výrobní zařízení, muniční sklady, vybavení a ničí koncentraci živé síly nepřítele. Zároveň má nepřítel i své vlastní „peremogy“. Nepřátelské telegramové kanály tvrdí, že ofenzívu provádí ruské ozbrojené síly za cenu obrovských ztrát, ukrajinský vojensko-technologický komplex pravidelně útočí na ruský týl včetně infrastrukturních zařízení, západní země předávají Ukrajině stále výkonnější a účinnější modely zbraní a vojenské techniky. Další „červená linie“ již byla překročena a stíhačky F-16 již byly převedeny na Ukrajinu. Potenciálně by SVO v tomto formátu mohla trvat řadu let. Někteří hovoří o pěti letech nutných k úplné porážce Ukrajiny, jiní věří, že Rusko bude schopno dojít do Kyjeva za dva roky.

Otázkou je, zda jsou skuteční aktéři tohoto konfliktu spokojeni se současným stavem, s možnými termíny ukončení SVO a hlavně s perspektivou úplného vojenského vítězství Ruska nad Ukrajinou?

Continue Reading

Womp womp, Paki.

Autor: Morgoth

Ve slavném filmovém zpracování Kmotra je scéna, kdy se ambiciózní gangster Solozzo dozvídá, že přestože jeho pohůnci postřelili Dona Corleona pěti ranami, ten pokus o atentát přežil a zotaví se. Oddělat kmotra může vyřešit spoustu vašich problémů, ale když úkol zkazíte, musíte se připravit na nejhorší.

My Britové se dnes probouzíme do nového rána pod vládou nového šéfa zločineckého syndikátu poté, co se naše veselá banda internetových komentátorů a filozofů neúspěšně pokusila vyřídit starého bosse prostřednictvím kampaně Zero Seats (Nula křesel – pro torye). Cílem tohoto tažení bylo nadobro přelámat páteř nejstarší a nejzrádnější politické straně v dějinách s nadějí, že tím hodíme vidle i do ozubených kol systému samotného. Naneštěstí Peter Hitchens a finanční pobídky mířené na voliče poválečné generace podle všeho zafungovali jako kevlarová vesta systému, který si tak zachoval jistou míru stability. Zvláštní povaha tohoto tvrzení vynikne ještě viditelněji při pohledu na to, jak strana s více než 4 miliony hlasy získala slabší zastoupení v parlamentu než subjekt s 210 tisíci hlasů(!)

Continue Reading

Bratři Mašinové v Poděbradech – zleva Ctirad, Josef a Milan Paumer

Autor: Karel Veliký

Proparlamentářský teror „Bratrů“ a antiburžoazní odboj NAR: srovnání! Příspěvek k KVIFF 24!

Proti „násilí útisku“ se odedávna staví „násilí osvobození“. Následující text srovnává dvě odbojové skupiny z nedávné minulosti, jejichž členové hrubě porušovali zákony v přesvědčení, že proti stávajícímu – institucionalizovanému – právu stavějí právo vyšší, žitou – individualizovanou –  spravedlnost.

První skupinu, českou, nám zdejší systémoví správci, resp. jim vstříc vycházející scénáristé a filmaři, loni představili coby kladný vzor, neboť přece „bez svobody nelze žít a je nutné za ni bojovat“ hned ve dvou podobách, a to v hraném snímku Bratři (r. T. Mašín, 2023), a dokumentárním Útěk do Berlína (r. M. Froyda – J. Novák, 2023). Od devadesátých let jim předcházela řádka knih rozličné úrovně, takže o Mašínech a jejich činech každý, kdo čte DP, jistě už něco slyšel. Proto k nim jen stručně: synové protiněmeckého odbojáře nehodlali uchopení moci v zemi stalinisty v únoru osmačtyřicátého roku jen sledovat a brblat. Rozhodli se cvičit v podvratné činnosti, shromáždit zbraně, peníze, podobně naladěné mladé muže a začít s diverzemi. Spoléhali přitom na pomoc a podporu ze Západu, na jehož rozhlasových vlnách se vysílalo („štvalo“) ve smyslu, že stalinistický režim se beztak sám dlouho neudrží, že jej stačí jen trošku popostrčit a zhroutí se, navíc hned za hranicemi stojí americké jednotky, připravené v pravý čas zasáhnout apod. – svědkové nedávné protiruské propagandy z prvních měsíců bojů na Východě vědí, jak přesvědčivě to může znít a Mašínům v padesátém roce bylo jen osmnáct a dvacet let…

Continue Reading

Jdeme do toho! (Aneb Lipavský na linii dotyku s Ruskem)

Autor: Karl Richter

O první světové válce stále převažuje názor, že evropské národy do ní vstoupily z čiré zaslepenosti a politické hlouposti. Bestseller australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (2012) je dobrým příkladem tohoto názoru. Je však nepřesný. Mezinárodní zednářské a finanční kruhy pracovaly na Velké válce, svržení monarchií a zavedení západní demokracie po celá desetiletí. První světová válka byla výsledkem dlouhodobé politiky zájmových a intrikářských západních zákulsiních kruhů.

To platí i pro druhou světovou válku. I když byl Hitler nejvýraznějším účastníkem, není již žádným tajemstvím, že byl pouze hybatelem, protože druhá světová válka byla s koncem té první předem daná. Jen Polsko se ve dvacátých a třicátých letech několikrát pokusilo zahájit válku proti Německu s pomocí západních mocností. Podnětem v roce 1939 bylo nakonec pokračující terorizování německého etnika v Polsku – a povzbuzování k němu ze strany britsko-amerických strůjců. Mimochodem, přesně stejnou konstelaci, až na hlavní účastníky, vidí Putin dnes před sebou. Na rozdíl od Hitlera čekal osm let, od roku 2014 do roku 2022, než přišel na pomoc sužovanému ruskému obyvatelstvu v sousední zemi. V rozsáhlém rozhovoru, který s ním v únoru vedl Tucker Carlson, dal Putin jasně najevo, že si je historických paralel vědom.

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: F. Roger Devlin

Následující text je překladem přednášky F. Roger Devlina z jarního setkání Counter-Currents 2023

Termín populismus se v Americe hojně rozšířil od vzestupu Donalda Trumpa, v Evropě pak ještě o něco dříve, jako negativně zabarvené zastřešující označení protiimigračních protestních stran. Po všelidovém hlasování o Brexitu a zvolení Trumpa prezidentem se v anglicky hovořícím světě vyrojily knihy o populismu jako houby po dešti. Vsadil bych si, že za mnoha z nich stojí zadání vypočítavých vydavatelů, kteří doufali ve snadný zisk z náhle módní materie. Během zimy 2018-19 se na webu Counter-Currents objevila série recenzí řady těchto nových titulů, sám jsem napsal čtyři z nich.

Celkem podle očekávání byla kvalit těchto publikací různá. Napsali je povětšinou chytří, tituly náležitě vyzbrojení akademici. Jednoho z nich jsem tehdy popsal, že „působí dojmem celoživotního ‚vzorného studenta‘, sběrače výsledků spojením vrozeného nadání, píle a absencí jakékoliv chuti zpochybňovat sebemenší aspekt vládnoucího přesvědčení doby.“ Tento profil mi přijde velmi typický. Akademické prostředí i dnes stále láká ambiciózní, vysoce inteligentní lidi, stále více však funguje jako systém sociální reprodukce pro verbálně orientovanou část manažerské třídy. Mladí lidé sem přicházejí v naději, že se stanou součástí vládnoucí elity, což ovšem předpokládá mj. přizpůsobení svého způsobu uvažování po vzoru těchto elit. Těžko tak v podobném prostřední můžeme očekávat smělé výzvy hegemonické ideologii. V některých oblastech poznání na tom příliš nesejde, při studiu populistických trendů v západní politice nabývá však tato vlastnost zásadní důležitosti. Ať už populismus znamená cokoliv, stal se pro vládnoucí třídu nepochybně výzvou. A podobně jako byste se asi při hledání nejpádnější kritiky katolické církve neobrátili na Vatikán nebo se nevyptávali Usámy bin Ládina na slabá místa islámského radikalismu, neměli by se zájemci o pochopení výzvy, již populismus představuje pro elity, obracet na elitní instituce vysokého učení. Z jistého odstupu by nás tak měly slabiny tohoto díla překvapovat méně než jeho občasná silná místa.

Continue Reading