Délský potápěč

Sókratés

Autor: Greg Johnson

Název této úvahy je poněkud zavádějící, jelikož hodlám dokázat relevanci filozofie pro veškeré lidské konání, nejen politiku. 1] Filozofie není jen meta-politikou, je meta-vším 2]. Vím však, že vás zajímá politická změna, a tímto způsobem jsem vás chtěl přilákat ke čtení. Navíc chci ukázat, že filozofie není pro život jen relevantní, ale naprosto zásadní.

Filozofie je hledáním moudrosti, která je nezbytným předpokladem pro úspěch v každé oblasti života včetně politiky. Podlé mého soudu je moudrost nepodmíněným dobrem. Nikdy nemůžete být příliš moudrý. Všechna ostatní dobra, o něž usilujeme, jsou pro nás však dobrá jedině pod podmínkou, že jsou užita moudře. Proto musíme nutně usilovat i o moudrost, aby všechno naše další snažení vedlo k dobrému životu, což je nakonec společný cíl nás všech.

Continue Reading

Sv. Jiří bojující s drakem („Velký kostel“ ve Stockholmu)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Jedná se o úvodní slovo v debatě s Jonasem de Geerem o křesťanství a evropské obrodě v rámci setkání ve Stockholmu 18. dubna 2015. Mé další odpovědi už byly spatra. Debatu je možné vyslechnout zde.

Jaký je vztah křesťanství a evropské identity? Neříkám „západní civilizace“, jelikož míním mluvit o celé Evropě, západní i východní a celém rozsahu evropské historie i prehistorie, nikoliv pouze jejich civilizovaných částí.

V zásadě lze na tuto otázku nahlížet ze dvou odlišných perspektiv: jedné ohlížející se zpět a druhé upírající pohled dopředu.

Když se ohlédneme do historie, vidíme důležitou roli křesťanství v Evropě po více než 1700 let. Mohlo to být jinak. Mnozí si přejí, aby to bylo bývalo jinak. Jinak to může být v budoucnu. Ale i když třeba přijde den, kdy už Evropa nebude křesťanská, nikdy nenastane moment, kdy bylo možné prohlásit, že Evropa nikdy křesťanskou nebyla. V tomto slova smyslu zůstane křesťanství navždy součástí evropské identity. Stejně tak jako předkřesťanská náboženství a kultury, sahající až k poslední době ledové.

Přestože však byla svého času Evropa křesťanská, křesťanství nikdy nebylo evropské. Nenarážím na židovské kořeny náboženství, jakkoliv ani na ty bychom neměli zapomínat. Už od počátku však lze považovat křesťanství za stejnou měrou helénské jako židovské. Navíc se etablovalo v ostré kontradikci k judaismu, podobně jako ten v opozici ke křesťanství.

Continue Reading

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.

Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského nacionálního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím existuje na webu video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffel Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou íránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.

Ironií osudu Soral v politické rovině nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

K obrodě bílé rasy nedojde zvolením kongresmanů, najmutím si lobbistů a účastí na systému, usilujícím o její zničení

Autor: Michael O’Meara

Poznámka: Následující text pochází z knihy Michaela O’Meary Toward the White Republic.

„Je crois à la Révolution dans la mesure où je ne crois ni à la durée ni à la valeur de la Société qui m’entoure.“ Pierre Drieu La Rochelle

Skoro podobně depresivním jako představa vyhynutí našich lidí se jeví pohled na bílou opozici vůči této vizi.

Nejde jen o mizivá čísla, omezenost na kyberprostor, negativní namísto pozitivního chápání toho, co je třeba udělat, neshody ohledně společného cíle a její atraktivitu pro mnoho asociálních a dysfunkčních jedinců, zcela neschopných podporovat jakýkoliv nacionalistický odpor.

Co hůř – někdy se zdá, že nedokáží ani rozeznat nepřítele. Ať už jde o rasově smýšlející konzervativce, usilující o zastavení přílivu barvy a návrat do utopie Ameriky před rokem 1965 nebo bílé nacionalisty, „kteří nejsou revolucionáři, ale paleokonzervativci, co nechtějí systém změnit, ale dostat ho do svých služeb“, bílý odpor se soustředí na média (tj. internet), „probouzení“ dalších a politické iniciativy směřující k reformě od základů protibělošského systému.

Continue Reading

Philip K. Dick – Do Androids Dream of Electric Sheep?

Autor: Greg Johnson

Sní androidi o elektrických ovečkách?, sci-fi román Philipa K. Dicka z roku 1968, se těší mnohem menší proslulosti než jím volně inspirovaný kultovní film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner. Některé postavy, dramatické situace či útržky dialogů z knihy si našly cestu i do filmu, často vytržené z kontextu v němž dávaly smysl. Kniha a film se však dramaticky rozcházejí ve stěžejní otázce, čím se liší lidé od androidů a také v povaze „mýtu“, dodávajícího příběhům hlubší strukturu.

Ve Blade Runnerovi odlišuje androidy od lidí absence vzpomínek, v knize nedostatek empatie. Základním mýtem knihy je utrpení Krista, konkrétně jeho perzekuce z rukou Židů (jak antických Židů volajících po jeho smrti, tak jejich dnešních potomků, kteří nepřestávají Krista a jeho následovníky zesměšňovat). Na plátně se pak odvíjí vzpoura Satana proti Bohu – tentokrát však Satan vítězí a Boha zabíjí. (Podrobněji se filmem zabývám v samostatné eseji.)

Děj románu se odehrává v oblasti sanfranciského zálivu (s epizodní výpravou do Seattlu) v roce 1992. Po Konečné světové válce došlo ke znečistění atmosféry Země oblaky radioaktivního prachu. Řada živočišných druhů vyhynula a zbytek zvířat se stal nanejvýš vzácným. Proto mají zvířata nesmírnou cenu a úctu, z náboženských důvodů i jako symboly statusu – což následně vede k rozkvětu trhu s umělými elektrickými zvířaty (odtud i titul románu).

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Michael O’Meara

Poznámka autora: Toto krátké shrnutí klasické Schmittovy eseje Pojem politična zčásti vychází z nedávné debaty v sanfranciském knižním klubu nacionalistů (Bay Area Nationalist Book Club).

Ať už je položena jakkoliv, otázka politična je pro každý národ vždy tou nejdůležitější záležitostí.

Politično nesmí být směšováno s pojmy „politika“, nebo dokonce „stranická politika“, které se vztahují k zájmům jednotlivců nebo zvláštních skupin v parlamentních sklenících.

„Politika je spojena s racionalismem, materialismem, ekonomismem a panstvím Mamonu – tedy prvky podrývajícími svrchovanost, tradici a imperativy ,politična‘“.

Continue Reading

Bránit kmen znamená bránit jedince a jeho zájmy.

Autor: Francisco Albanese

„Plenění, masakry a uzurpaci nazývají říší; a tam, kde stvoří poušť, mluví o míru“. Tacitus, Agricola

V multikulturní společnosti ovládané politickou korektností a „sociálním státem“ musí muž volit mezi životem ve smečce a životem ve stádu. Připojení ke stádu je posledním rozhodnutím v životě, jelikož jím přechází veškerá kontrola nad dalším osudem do rukou pastýře. Ti, kdo se rozhodnou přidat ke smečce, by měli mít na paměti, že se stávají potenciálními zločinci a vyvrheli.

Jako členové smečky jsme těmi divokými a volnými – a takovými musíme i zůstat. Musíme smečku chránit před ostatními smečkami a především před „Krotitelem“ – tedy nátlakem multikulturního státu, jelikož nic není kmenu nebezpečnější než úsilí státu o odzbrojení svých oveček.

Příslušnost k národnímu státu dnes znamená jen o málo víc než podíl na „užitečnosti“ bezbarvé mase humanoidů v rámci vymezeného území. V naší multikulturní realitě byl odkaz našich předků vymazán, pokřiven a nakonec přepsán jako černá legenda. Jak můžeme zachovávat důvěru institucím, když kompletní sociopolitická makrostruktura nenávidí náš původ a dědictví?

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Blade Runner

Autor: Trevor Lynch

Film Ridleyho Scotta z roku 1982 Blade Runner se řadí mezi klasická díla sci-fi žánru a představuje vrchol tvorby slavného britského režiséra. Blade Runner vyniká ve všech ohledech. Jedná se o velice nápaditou vizi budoucnosti, uskutečněnou v dechberoucím vizuálním provedení. Herci předvádí solidní výkony, někteří pak až výjimečné – především Rutger Hauer jako Roy Batty. Napínavé akční scény jsou akrobatické, baletní a brutální. Klíč k pochopení znepokojivé emocionální působivosti díla však spočívá v jeho hlubokém mytickém podtextu. Jak se pokusím ukázat, Blade Runner vypráví na nejhlubší úrovni o vzpouře Satana proti Bohu – Satan však tentokrát vítězí.

Děj se odehrává v Los Angeles roku 2019. V reálu technologický pokrok i společenský rozklad postupují pomaleji než ve Scottově vizi. Na létající auta, mimozemské kolonie, vesmírnou operu s šermováním či pokročilé genetické inženýrství si možná budeme muset počkat až do roku 2119. Rasově a hospodářsky se však režisér takřka trefil. Téměř všichni obyvatelé L.A. jsou barevní – i když mezi nimi nepřevládají Asiaté, ale mestizové. Titěrná elitní vrstva oligarchů žije v úžasném přepychu na vrcholcích pyramidám podobných citadel vysoko nad přeplnými tržišti a slumy metropole.

Úprk bělochů už nesměřuje na předměstí, ale do mimozemských kolonií, kde došlo k oživení obzvlášť odpudivé formy anglosaského kapitalismu – plantážnictví – za pomoci genetickým inženýrstvím vyprodukovaných humanoidních „replikantů“ v úloze otroků. Podobně jako Afrika a Asie na vrcholku kolonialismu v 19. století jsou i mimozemské kolonie neklidná místa, žádající si kromě otroků také replikantských vojáků a zabijáků.

Continue Reading

Ano, bude líp!

Autor: Rodolphe Lussac

„Civilizaci nakonec vždy zachrání četa vojáků.“ Oswald Spengler

Jsme vojáky, kteří slouží věci evropské renesance – věci tak čisté, silné a majestátní jako naše zástavy.

Jsme vojáky, protože odmítáme reformistické záplatování vládnoucího Systému, který – skrze své volební a stranické výbory, stranickou úplatnost a parlamentní šarády – usiluje o zajištění samoregulace a recyklace zkorumpovaných „elit“, které kontrolují současný plutokratický systém.

Jsme vojáky, protože věříme, že záchrana evropské rodiny národů závisí na zničení současného systému. Jsme vojáci, kteří slouží (serviam) a ne jen mluví, myslíme a jednáme. Sloužíme politické věci ve smyslu Juliena Freunda (čelného francouzského Schmittova žáka) s vědomím, že podstatou boje je boj sám. Naše trojčlenné – praxeologické, teleologické a eschatologické chápání politiky přesahuje čistě akčně orientované, pragmatické a sekulární zásady moderní politiky. Ba co víc, máme za to, že propaganda prostřednictvím idejí zůstává jen chimérou a že ideje vycházejí z akce a nikoliv obráceně. Proto přijímáme za svou revoluční dialektiku lidí jako Carlo Pisacane („Myšlenky jsou následkem činů, ne naopak“), Errico Malatesta („Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidé emancipovali sami“), Carlo Cafiero, Paul Brousse a José Antonio, kteří obhajovali propagandu činem – činem naplněným idejemi.

Continue Reading

Poručík Roger Degueldre (19. května 1925 – 6. července 1962)

Autor: Anonymous

Poznámka Counter-Currents: Roger Degueldre byl popraven 6. července 1962. Jako připomínku otiskujeme tento článek neznámého autora z časopisu National Alliance Attack!.  Jde o poučný popis boje Organizace tajné armády (OAS): statečném, ale intelektuálně nedostatečném a v konečném důsledku neefektivním odporu proti hanebné a odpudivé zradě evropských osadníků v Alžírsku Charlesem de Gaullem.

Když večer 19. listopadu 1962 vyšel William Levy ze svého alžírského bytu, nevšiml si dvou mladíků, nonšalantně sedících na skútru půl bloku od jeho dveří. Zatímco Levy kráčel po ulici, skútr nastartoval a velice pomalu se za něj pověsil. Když se dostal na jeho úroveň, muž sedící za řidičem vytasil revolver a střelil Levyho třikrát do hlavy. Levy byl na místě mrtev. Než odburáceli pryč, rozházeli popravčí kolem Levyho těla trojúhelníky z černé lepenky.

William Levy měl být opatrnější. Coby generální tajemník Francouzské socialistické strany v Alžíru a hlasitý odpůrce alžírských bílých osadníků na sebe Levy nevyhnutelně obrátil hněv muže, jehož znamením byly černé trojúhelníky: Rogera Degueldreho, vůdce komand Delta OAS. Degueldre odsoudil Levyho k smrti o dva měsíce dříve. Během týdne, kdy byl popraven Levy, padli za oběť nemilosrdným kulkám další četní Židé a francouzští liberálové, kteří se stavěli na odpor poslední zoufalé snaze evropských obyvatel Alžírska zachovat svou domovinu.

Hnutí, v němž se soustředily naděje evropských osadníků – Organisation d’Armée Secrète, OAS (česky Organizace tajné armády) – založila zkraje roku 1961 skupina alžírských Francouzů v exilu a armádních důstojníků. Její nejefektivnější operativce – Degueldreho a jeho komanda Delta – poháněla neuhasitelná palčivá nenávist zrazených. Znovu a znovu útočili, ne na muslimy z alžírské Front de libération nationale, FLN (česky Fronta národního osvobození), kterou už porazili, ale na vládu Charlese de Gaulla – muže, který jim přísahal, že Alžírsko zůstane „organickou součástí Francie, dnes a navždy.“

Continue Reading

Michel Houellebecq – Soumission

Autor: Guillaume Durocher

Nejnovější román Michela Houllebecqa Soumission vyvolal ohromný rozruch. Kniha popisuje nástup k moci islamistického prezidenta ve Francii roku 2022 a předvídatelně byla označena za islamofobní. Načasování vydání knihy souběžně s masakrem v Charlie Hebdo – kdy skupina ve Francii narozených nespokojených muslimů povraždila několik levicově liberálních karikaturistů a Židů – bylo z hlediska marketingu knihy dokonalé. Ze Soumission se skutečně stal onen kýžený a zřídkavý succès européen (namísto naší obvyklé panevropské „kulturní potravy“ v podobě hollywoodských blockbusterů a pokleslého anglofonního popu). Překlady se už stihly stát bestsellery v Itálii a Německu. Houllebecq očividně udeřil na citlivou strunu, vedoucí k niterným strachům a nadějím současného Evropana.

Anglicky mluvící čtenářská obec zatím o všechnu zábavu přichází a je odkázána na ukázky a útržky informací ze zpráv a knižních recenzí, jelikož anglický překlad dosud nevyšel. Doufám, že v tomto ohledu se ukáže užitečnou i tato recenze.

Lze si položit otázku: Skutečně jsme potřebovali další existenciálně subjektivní francouzský román o odcizeném, neúspěšném a sexuálně zdatném knihomolovi? Soudě podle Soumission musíme jednoznačně odpovědět „ano“.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

Corneliu Zelea Codreanu

Autor: Theodore J. O’Keefe

Neuplynuly ani tři týdny, když Rumunské národní shromáždění zdůraznilo nutnost ustanovení nacionalistického a protižidovského bojového hnutí přijetím dodatku k rumunské ústavě, umožňujícím takřka všem Židům v zemi získat občanství. Když se novina donesla ke Codreanovi, propukl v pláč. Pronárodně smýšlející Rumuni byli v šoku.

Pro rozhořčení nad svévolnou akcí shromáždění měli velice dobré důvody. Rumunští Židé přestavovali viditelně cizorodý prvek v národním organismu. Od Rumunů se lišili jazykem, oděvem, zvyky, vírou, rasou i duchem – a neměli v plánu se většině přizpůsobovat. Naopak to byli Rumuni, kdo měl učinit ústupky jim.

Rumunští Židé se při podvracení země nespokojili jen s marxismem. Od počátku 19. století z větší části ovládali rumunský finanční sektor, obchod i průmysl. Jak to s typickou židovskou arogancí popisuje historik Abraham Leon Sachar. „Antisemitismus nepotřeboval v bigotním Rumunsku žádný vnější podnět… Židé tvořili jedinou existující střední třídu, v podstatě jedinou inteligentní třídu, a tak se obchod v zemi zpravidla octl v jejich rukou. Rumunské rolnictvo je vášnivě nenávidělo.“

Když Rumunsko získalo v roce 1879 nezávislost na Osmanské říši, rozhodli se rumunští státníci a intelektuálové upřít tamějším Židům občanství za každou cenu. Pod tlakem evropským mocností – vždy tak ochotných naslouchat svým židovským finančníkům – však byla vláda nucena uznat teoretický židovský nárok na občanství. Jelikož však bylo získání občanství podmíněno buď službou v rumunské armádě nebo osvědčením vysokého morálního profilu žadatele, jen hrstka Židů se stala občany.

Continue Reading

„Máme právo být těmi, kým jsme – a jedině my můžeme být těmi, kdo jsme.“ Jared Taylor

Autor: Greg Johnson

Poznámka: Jedná se o odpovědi na otázky akademika, sestavujícího knihu o identitárním hnutí.

1. Vnímáte Counter-Currents jako identitářské nakladatelství?

Ano i ne. Popisuji Counter-Currents Publishing jako naklatelství Nové pravice, identitářství má však k Nové pravici podobný vztah jako politika k metapolitice. Chápu identitářství jako v zásadě politické hnutí – jeho metapolitické základy však přinejmenším zčásti položila Nová pravice. Projekt Nové pravice (americké i evropské) vidím jako snahu o zformování posttotalitární pravice, vybavené k boji s poválečnou kulturní hegemonií levicových idejí. Konečným cílem je zakotvit biologické i kulturní přežití a rozkvět evropských národů a etnik jako nejvyšší politickou prioritu, protože právě tyto hodnoty homogenizující síly globalizace aktivně likvidují.

Jako rase nám hrozí vyhynutí kvůli kombinaci porodnosti pod mírou zachování populace, rasového míšení a zaplavování našich domovin barevnými imigranty a jejich potomky. Politicky se nemůžeme těmto trendům postavit kvůli ztrátě suverenity ve prospěch mezinárodních/globálních institucí a elit. Kulturně čelíme asimilaci globální konzumeristickou monokulturou, nepřátelskou evropské identitě a sebezachování.

Význam kultury však bledne v porovnání s naším biologickým vyhynutím. Artefakty vysoké evropské kultury budou v každém případě nadále oceňovány např. Asiaty a Židy – i po vyhynutí rasy, která je vytvořila. Kdybych si musel vybrat, obětoval bych celé dědictví evropské civilizace výměnou za zachování lidí, kteří ji stvořili, z nichž poté může vzejít nový zlatý věk.

Continue Reading

Přísaha bojovníků Hizballáhu

Autor: John Morgan

O 11. září toho bylo za uplynulé desetiletí z každé myslitelné perspektivy napsáno tolik, že není snadné nalézt úhel pohledu, který nebude působit banálně. Mohl bych se zabývat 11. zářím coby důsledkem americké zahraniční politiky, nebo jako symptomem islámské hrozby Západu, nebo z hlediska amerického vztahu s Izraelem, případně pak jeho dopady na domácí politiku a kulturu či jeho rolí při odškrtávání položek ze seznamu neokonzervativních imperialistů. Podobné úvahy jste však už nepochybně četli, a já k nim nemám co nového dodat. Proto se raději pokusím o osobní reflexi události.

Hned na úvod chci říct, že nevěřím žádné ze soupeřících teorií o 11. září jako „inside job“ („práce zevnitř“). I když nijak nepopírám, že útoky nabídly americkému vojensko-průmyslovému komplexu a jeho politickým spojencům nezměrné příležitosti, neviděl jsem žádný dostatečně přesvědčivý důkaz o aktivní účasti kterékoliv složky americké vlády nebo bezpečnostních struktur.

Navíc s přihlédnutím k neefektivitě a chaosu, panujícím v každém státním zřízení a touze očernit ostatní soupeřící frakce není možné, aby takto rozsáhlé spiknutí zůstalo utajené nadlouho či natrvalo. Po válce v Iráku netrvalo dlouho, než politici museli vyjít na světlo s pravdou o skutečném spiknutí za oponou, díky němuž vůbec válka začala. Pokud by bylo 11. září spiknutím, někdo by dřív či později předstoupil s důkazy.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

Vyjděte ze svých rezervací!

Autor: John Morgan

Koncept „odporu bez vůdce“ pro pravici zpopularizoval v 80. a 90. letech ve svých spisech člen Klanu Louis Beam, poté co s ním měl přijít v 60. letech americký zpravodajský důstojník (Ulius L. Amoss – více zde, pozn. DP) jako s možnou strategií odporu proti hrozícímu komunistickému převratu ve Spojených státech.

Vlastně jde jen o adaptaci modelu buněk, v němž se povstalecká skupina dělí na jednotky o několika málo členech, kde o sobě jednotlivé buňky navzájem neví a kde zůstává jen jediný člen každé buňky v kontaktu s vyšším velením, které zprostředkovává povely ústředního velitelství. Tak může organizace pokračovat ve své činnosti i po zajetí a výsleších členů buněk nebo dokonce ústředí, jelikož nikdo nezná všechny zúčastněné.

V průběhu 20. století této techniky úspěšně či neúspěšně využila řada skupin, z těch významnějších zmiňme např. IRA, francouzský odboj, alžírskou FLN (vykresleno v legendárním filmu Bitva o Alžír /La Battaglia di Algeri/), Vietkong, Weather Underground nebo al-Káidu.

Odpor bez vůdce zachází ještě o krok dále a zcela se rozžehnává s konceptem organizace, na jejíž místo staví malé skupinky či jednotlivce, kteří mají z vlastní iniciativy a s využitím jim dostupných zdrojů napadat nepřítele. Jelikož je nespojuje nic kromě společné ideologie, nepřátelské bezpečnostní složky je nemohou sledovat ani předvídat jejich akce. V momentě, kdy počet a intenzita útoků dosáhne jistě úrovně, si hnutí získá přízeň mas a z podzemí se nějakým způsobem zjeví početné hnutí, které pozvedne boj na další úroveň.

Continue Reading

Islamizace je jen špička ledovce

Autor: Greg Johnson

Mnoho bílých Američanů, kteří se obávají etnického zaplavení barevnými imigranty, se to neodváží ze strachu z nálepky „rasismu“ vyslovit. Proto se raději vymezují proti ilegální imigraci.

Vyřešení problému ilegální imigrace ale skutečný problém nenapraví – vláda totiž může ilegální imigranty snadno „zlegalizovat“ – a dokonce, i kdyby došlo k zastavení veškeré imigrace, běloši by stále čelili demografickému nahrazení rychleji se množícími barevnými, kteří už v zemi žijí.

Poučení tedy zní: Nemůžete vyřešit problém, který správně nepojmenujete.

Pokud však otázka ilegální imigrace poslouží k přivedení pozornosti bílých Američanů k naší demografické krizi, měli bychom tuto skutečnost uvítat a následně se pokusit jim vysvětlit plný rozsah problému a nastínit jeho řešení.

I mnoho Evropanů (v Evropě) znepokojuje perspektiva demografického nahrazení barevnými imigranty. Místo kroků proti přílivu barevných si ale stěžují na islamizaci. I tito lidé však padají do pasti:

Continue Reading